Support Pardubice je pořád na Palackého třídě, kousek od hlavního nádraží, a v úterý tam bylo cítit deštěm — v Pardubicích v září prší skoro každý druhý den. Do útulku jsem šla kvůli reportáži pro místní zpravodajský web, ne kvůli psovi. Chtěla jsem napsat o tom, jak málo lidí si bere starší zvířata, a útulek mi nabídl, ať se podívám na konkrétní případ.
Ten případ se jmenoval Bertík. Třináct let, pitbullí kříženec, srst už na čenichu prošedivělá. Vedoucí útulku, paní Kadlecová, mi řekla, že tam je čtyři a půl roku. Přišel jako štěně po předchozím majiteli — ten skončil ve výkonu trestu za něco, co mi nechtěla přesně říct — a od té doby ho vídali procházet kolem stovky lidí. Mladí lidé chodili rovnou k boxu s haskyi a border kolii vzadu. Bertíka si nikdo neprohlížel dýl než pár vteřin.
Seděla jsem před jeho kotcem s diktafonem a fotoaparátem, a on ležel v koutě, nezvedal hlavu, jen po mně přejel očima. Paní Kadlecová řekla něco, co jsem si zapsala doslova: „Ten pes už ani neštěká, když přijdou noví lidi. Přestal si dělat naděje."
To byla ta věta, po které jsem diktafon vypnula.
Dokumenty jsem podepsala do dvaceti minut — poplatek 1 200 korun, čipování měl už hotové, jen očkování bylo potřeba doplnit do měsíce. Paní Kadlecová se mě dvakrát zeptala, jestli si to opravdu rozmýšlím, protože prý lidé takhle starého psa berou impulzivně a pak ho po týdnu vracejí. Řekla jsem, že bydlím sama, v bytě na sídlišti Dukla, mám flexibilní pracovní dobu a nikam se stěhovat neplánuju. To ji, zdá se, uklidnilo.
Na vodítku šel Bertík ochotně, ale bez zájmu — jako pes, který tuhle cestu k autu absolvoval v hlavě už tolikrát, že přestal čekat, že bude jiná než ta zpátky. Otevřela jsem dveře staré Škody Fabie, a on skočil dovnitř sám, sedl si na sedadlo spolujezdce a díval se rovně před sebe.
Čekala jsem něco. Zaskučení, otočení hlavy, aspoň zavětření vzduchu z otevřeného okénka. Nic z toho nepřišlo. Otočil ke mně hlavu a díval se — ne na cestu, ne z okna, ale přímo na mě, tak dlouho, že jsem se musela dívat zpátky, i když jsem měla řídit. V těch očích nebyla radost. Byla tam únava a něco jako nedůvěra, jako by čekal, že za rohem zastavím a řeknu mu, že je to omyl, že si ho beru zpátky.
Položila jsem ruku na jeho hřbet, hned pod lopatku, kde měl srst už řídkou. Neodtáhl se. Ale taky se nepřimkl, nezačal se dožadovat pohlazení, jak to psi obvykle dělají. Jenom seděl, ztuhlý, jako by čekal, že se něco stane — a když se nic nestalo, pomaličku, během těch dvaceti minut jízdy přes most Pavla Wonky, povolil ramena o pár centimetrů.
Cestou jsem míjela billboard s inzercí na Kaufland a pak zahnula k Dukle. V bytě na mě čekala neumytá miska od snídaně a soused přes chodbu, pan Vomáčka, který má rottweilera a hned z chodby zavolal, že mi „konečně přivezli parťáka". Bertík na to nereagoval. Prošel bytem, čichl ke gauči, k radiátoru, k botníku, a pak si lehl přesně doprostřed kuchyně, na dlaždice, ne na tu novou deku, kterou jsem mu koupila v Zoo Koktejlu za 890 korun. Deku ignoroval tři dny.
Čtvrtý den v noci mě vzbudil zvuk — ne štěkot, jen tiché oddechování těsně u postele. Vylezl na kobereček vedle mě a lehl si tam. Od té doby tam spal každou noc.
Ten příběh měl v mé hlavě jednoduchý konec: vzala jsem si starého psa, je to hezké gesto, hotovo. Jenže za tři týdny mi zavolala paní Kadlecová z útulku a ten hezký konec rozbila.
Volala kvůli papírům — potřebovala doplnit něco do evidence — a mimochodem zmínila, že se ozval muž, který tvrdí, že je Bertíkův původní majitel. Prý si ho chce vzít zpátky. Vyšel z výkonu trestu před měsícem.
Řekla jsem jí, že to není možné, že jsem podepsala adopční smlouvu a pes je můj. Odpověděla, že právně má pravdu, ale že ten muž je „nepříjemný" a už dvakrát přišel osobně do útulku, křičel na recepci, že to je jeho pes, že si ho vychoval od štěněte a že mu ho „ukradli", zatímco seděl.
V pátek večer, kolem půl osmé, mi zazvonil zvonek. Za dveřmi stál muž kolem padesátky, hubený, v montérkách, s tetováním na předloktí, které vypadalo staré a rozmazané. Řekl, že se jmenuje Rendl, že Bertíka — vlastně mu řekl jinak, Rex — vychoval, a že si pro něj přišel.
Bertík stál za mnou v předsíni. Neštěkal. Ale poprvé od chvíle, co jsem ho vzala z útulku, jsem viděla, jak se mu chlup na hřbetě zvedl, a jak o krok ustoupil za moje nohy, ne dopředu k muži.
„To je Rex," řekl Rendl a natáhl ruku dovnitř, jako by chtěl psa chytit za obojek. „Poznává mě."
Neposunula jsem se od dveří. „Nepoznává vás," řekla jsem. „Ustoupil."
Zavolala jsem paní Kadlecové, dala jsem ji na hlasitý odposlech přímo tam ve dveřích. Potvrdila mu přesně to, co řekla mně: adopce proběhla legálně, on psa v útulku před čtyřmi a půl lety fakticky opustil — nezaplacené útulkové poplatky, žádný kontakt, žádný nárok — a jakýkoli pokus vzít si zvíře násilím bude řešit s městskou policií. Řekla mu to jménem a číslem jednacím spisu, který měla otevřený na stole, slyšela jsem šustění papíru přes telefon.
Rendl stál na chodbě ještě chvíli, díval se na psa za mýma nohama, ne na mě. Pak řekl něco o tom, že si to „nenechá jen tak", otočil se a odešel ke schodům. Slyšela jsem, jak dole bouchly domovní dveře.
Ten víkend jsem zajela na Krajský úřad Pardubického kraje a nechala si notářsky ověřit kopii adopční smlouvy — stálo to 200 korun za ověření — a založila ji do desek spolu s očkovacím průkazem a potvrzením o čipu. Ty desky teď leží v horní zásuvce v kuchyni, hned vedle sešitu, kam si píšu, kdy má Bertík další injekci proti kloubům.
Rendl se už neozval. Paní Kadlecová mi později řekla, že volal ještě jednou do útulku, ale když mu vysvětlili, že další pokus o kontakt nahlásí policii jako obtěžování, přestal.
Bertík dnes leží na tom koberečku vedle mé postele, ne na dece ze Zoo Koktejlu — tu jsem nakonec dala pod misku, aby nesklouzávala po dlaždicích. Ráno, když se probouzím, mívá hlavu položenou přes mou nohu, a nezvedá ji hned. Čeká, až první promluvím. Pak teprve vstane.
