Jmenuju se Radek Dolejší, je mi devětačtyřicet a dvacet let jsem vedl autoservis po tátovi na Žižkově. Tohle je moje verze toho, co se stalo s tchyní Vlastou, když jsem se rozhodl servis přepsat na sebe. Protože jak to vyprávěla ona, vypadám jako grázl, co obral vlastní ženu. Jenže tak to nebylo.
Manželka Iva zdědila po otci polovinu servisu ještě předtím, než jsme se vzali. Druhá polovina patřila jeho bratrovi, který v garáži nikdy prstem nehnul, jen jednou za rok přijel na Vánoce a ptal se, kolik mu pošleme. Já jsem tam dřel od rána do večera, sedmnáct let, přes zimu s omrzlýma rukama, v létě v hale, kde se dalo péct chleba na kapotě. Iva vedla účetnictví, dokud jí nezjistili roztroušenou sklerózu. Od té doby je doma, bere invalidní důchod a den ode dne hůř chodí.
A tchyně Vlasta, které je sedmdesát tři a bydlí v Nuslích v paneláku po dědovi, si o nás myslela svoje. Že jsem si tu holku vzal kvůli servisu. Že čekám, až umře švagr v Německu, abych zdědil i tu druhou polovinu. Nikdy mi to neřekla přímo — to bych si aspoň mohl obhájit. Říkala to sousedce Mařence přes plot, říkala to Ivě po telefonu každou neděli, až jednou to Iva odposlechla na hlasitý odposlech, aniž bych o tom věděl, a přehrála mi to večer u kuchyňského stolu.
Slyšel jsem vlastní tchyni, jak říká: "Ten Radek si počká, až ho ten servis přepíšou na něj, a pak tě, holka, opustí. Uvidíš."
Sezval jsem si to jinak, než jak to teď koluje po sousedství. Nešlo o žádnou zradu. Šlo o to, že bratr Ivy, ten ze Stuttgartu, zavolal a řekl, že svoji polovinu prodává — potřeboval peníze na rozvod. A že prodá cizímu, pokud mu Iva se mnou nezaplatíme jeho podíl. Byla to částka 850 000 korun. Měli jsme čtrnáct dní.
Šel jsem za Vlastou já, ne Iva. Sedl jsem si k ní v kuchyni, kde na lince stála miska s taškami cukroví ještě z Vánoc, i když bylo březen, a řekl jsem jí to na rovinu: potřebujeme půjčit, jinak servis skončí v rukou nějakého developera, co z toho udělá bytovku. Vlasta se na mě podívala přes brýle a řekla: "A proč bych ti měla věřit, že to vrátíš mně, a ne že to zase přepíšeš jen na sebe?"
Odpověděl jsem jí, že nechci nic přepisovat na sebe. Že chci, aby ten podíl, který koupíme, patřil rovnou Ivě — abych na to neměl žádné právo, kdyby se mnou něco bylo. Notářsky. Napsané. Navrhl jsem jí to sám, protože jsem věděl, že jinak mi nikdy neuvěří.
Řekla ne. Ne penězům — ty nakonec půjčila, přes advokátku, s úrokem, jako by byla banka. Ne uvěřila mně. A tak se ke mně chovala dál — jako k někomu, kdo čeká.
O tři měsíce později přišla ta chvíle, o které teď mluví celá rodina jinak, než jak se opravdu odehrála. Byli jsme v notářské kanceláři na Vinohradské, malá místnost, na stole karafa vody a tři sklenice, notářka jménem Součková měla na klopě brož ve tvaru včely. Přišla tam i Vlasta — Iva ji pozvala, i když jsem to nechtěl, protože jsem věděl, co si bude myslet.
Notářka přečetla smlouvu. Slovo od slova: podíl v servisu, koupený za oněch 850 000, se zapisuje výhradně na Ivu Dolejší. Já jsem se vzdal jakéhokoli budoucího nároku na tuto část, i kdyby došlo k rozvodu. Podepsal jsem první.
Vlasta seděla naproti, měla na klíně tašku z umělé kůže a v ní, jak jsem se dozvěděl až později, měla připravenou hotovost, protože si myslela, že ve chvíli podpisu budu chtít peníze rovnou od ní, obejít Ivu, přepsat to na sebe stejně. Čekala na to. A když notářka řekla, ať se podepíše i ona jako svědek, Vlastě se roztřásla ruka natolik, že jí pero vyklouzlo a spadlo pod stůl.
Sehnul jsem se pro něj já. Podal jsem jí ho a řekl jsem jenom: "Mami, tady žádný háček není."
Nepodepsala hned. Seděla asi minutu, dívala se do papíru, jako by hledala tu čárku, tu skrytou podmínku, o které byla přesvědčená, že tam musí být. Nebyla. Nakonec podepsala. Ruka se jí ještě chvěla, když odkládala pero na stůl vedle karafy.
Venku před budovou, na chodníku plném holubů u tramvajové zastávky, mi řekla jen jednu větu: "Sedmnáct let jsem se ti dívala na ruce a čekala, kdy sáhneš." Nezeptala se, jestli mi to ublížilo. Nastoupila do tramvaje číslo 11 a jela domů do Nuslí.
Od té doby uplynuly čtyři roky. Servis dnes patří z poloviny Ivě samotné — já jsem tam pořád mistr, beru mzdu jako zaměstnanec, papírově nemám na firmu žádné právo, přesně jak jsme to podepsali. Vlastin dluh jsme splatili do dvou let, s úroky, poslední splátku jsem jí nesl osobně v obálce, protože chtěla hotovost, ne převod — nedůvěřovala ani bankovnímu účtu.
Vlasta teď žije sama v tom paneláku, chodí ke mně do servisu jednou za měsíc, když jí nejede stěrač nebo píská klínový řemen, a já jí to spravím zadarmo, protože je to pořád babička mých dětí. Nemluvíme o té chvíli u notáře. Ona ví, že jsem podepsal papír, který mě chránil před podezřením víc, než ochránil ji. A já vím, že sedmnáct let dřiny se nedá dokázat notářským razítkem.
Minulý týden mi zavolala a zeptala se, jestli bych nezajel s ní na hřbitov k dědovi, protože už sama neudrží kolečko s vodou. Jel jsem. Stáli jsme tam spolu, ona s kbelíkem, já s hadrem na náhrobek, a když jsem se narovnal, řekla mi potichu, že ten podpis u notářky byla nejtěžší věc, jakou kdy udělala rukou, co držela vnoučata. Neřekla, že se mýlila. Jenom to, že to bylo těžké.
Stačilo mi to.
