Bylo mi devětadvacet, když jsem potkal Editu na vernisáži v Karlíně. Stál jsem tam s plackou vína v ruce, hlídal jsem obrazy svého bratrance, a ona přišla v kabátě, co vypadal dráž než celá ta galerie. Šedesát tři jí bylo. Já to tehdy nepočítal, přísahám. Počítal jsem to až o tři roky později, když se mě ptali u notáře.
Opustil jsem kvůli ní manželku Janu a dvě děti, Tomáše a Verunku. Tohle napřed řeknu rovnou, protože se to stejně dozvíte a nechci, abyste si mysleli, že jsem nějaká oběť. Byl jsem sobec. Věděl jsem to i tehdy, jenom jsem si namlouval, že láska omlouvá i tohle.
S Editou jsme se vzali po roce. Bydleli jsme v jejím bytě na Vinohradech, ve čtvrtém patře, s výhledem na kostel svaté Ludmily. Měla galerii kousek od Náměstí Míru, prodávala tam obrazy začínajících malířů a tvářila se, že jí na penězích nezáleží, i když věděla do koruny, kolik stojí každý rám.
První rok byl – jak to říct – opojný. Vodila mě na vernisáže, představovala mě lidem jako "budoucnost českého sklářského designu", i když jsem tehdy dělal tak akorát asistenta v ateliéru. Kupovala mi obleky. Platila mi kurz italštiny, protože prý "muž jejího věku by měl umět aspoň dva jazyky navíc". Smál jsem se tomu tehdy. Bavilo mě to.
Ke konci druhého roku se něco zlomilo. Přestala se ptát, kdy přijdu domů. Přestala vůbec čekat s večeří.
„Kde jsi byl," zeptala se jednou v úterý, ale nezvedla oči od účetní knihy galerie.
„V ateliéru. Do devíti."
„Aha."
Jenom to. Aha. Vím teď, že to Aha znamenalo, že to celé skončilo v její hlavě dřív, než to skončilo na papíře.
Rozvedli jsme se po přesně dvou letech a dvou měsících manželství. Bez dětí – to se povídalo po galeriích, že prý jsme se nedohodli, kdo z nás je "moc starý na plínky", ale pravda byla jednodušší. Jednoduše jsme se přestali chtít.
Odešel jsem z bytu na Vinohradech s dvěma taškami a krabicí skic. Edita mi dala byt k dispozici ještě čtrnáct dní, "než si něco najdeš", řekla to tak věcně, jako by mluvila o nájemci, který dlužil na energiích.
Nastěhoval jsem se k bratranci do Holešovic, na gauč v obýváku, a tam jsem ležel tři týdny a přehrával si to celé pořád dokola. Přemýšlel jsem, jestli mě vůbec milovala, nebo jestli jsem byl jenom nějaký projekt – jako ty mladé malíře, co objevovala a pak se jich po sezóně vzdávala, když přestali být zajímaví.
Volala mi až po půl roce.
„Potřebuju tvůj podpis," řekla. „Kvůli tomu bytu po tvé babičce v Náchodě. Právník říká, že tam musíš mít formálně vyřešené vlastnictví, kvůli dani."
Byt po babičce – ten, co jsem po rozvodu s Janou nechal na ni a na děti, protože jsem si myslel, že si s Editou vystačíme. Teď se ukázalo, že to celé bylo víc zamotané, než jsem tušil, protože babička nikdy nesepsala pořádnou závěť a všechno leželo v jakémsi právním provizoriu, které jsem ignoroval, dokud jsem měl Editin byt jako jistotu.
Sešli jsme se v kavárně na Míru, u okna. Objednala si čaj, já kávu, kterou jsem nevypil.
„Jak se máš," zeptal jsem se, protože jsem nevěděl, co jiného říct.
„Dobře. Prodala jsem galerii Bartošové, věnuju se teď jen vlastním obrazům." Zvedla oči od šálku. „A ty?"
„Bydlím pořád u bratrance."
Přikývla, jednou, a bylo v tom víc soucitu, než jsem čekal. Ne lítosti – soucitu. Jako by se dívala na obraz, který nedopadl, jak plánovala, ale který přesto nechá viset.
Podepsal jsem papíry. Zeptal jsem se jí přímo, poprvé za celý ten rozhovor, proč to tehdy vlastně skončilo tak rychle.
Položila lžičku na talířek, přesně doprostřed. „Protože jsem si jednou večer uvědomila, že tě neposlouchám, když mluvíš o té sklárně v Novém Boru. Poslouchám jenom, jak mluvíš. A to není totéž, Marku. To se dřív nebo později pozná."
Vrátil jsem se do Náchoda o měsíc později, abych ten byt konečně vyřídil doopravdy – podal jsem žádost o dědické řízení, sehnal jsem si tam právničku, jmenovala se Věra Dolejšová, a s Janou jsme se domluvili, že byt připadne dětem, jakmile bude vyřízen, a že do té doby budu platit nájem já, protože jsem to zavinil já.
Bylo to čtyřicet dva tisíc korun ročně na daních a poplatcích, které jsem od té doby posílám každý rok v březnu, bez výjimky, jedenáct let po sobě.
Tomáš je teď na vysoké v Hradci, studuje chemii. Verunka bude o rok maturovat. Vídám se s nimi o Vánocích a někdy v létě, na chalupě u Jany, kam mě ještě pouští, i když bez nadšení.
Editu jsem od té kavárny neviděl. Slyšel jsem loni od bratrance, že měla výstavu v Rudolfinu a že tam přišla sama, v tom samém kabátě, jenom o něco vybledlejším.
Nezavolal jsem jí. Nemám jí co říct, kromě toho, co jsem řekl tehdy u okna – že mě to mrzí, za všechno, i za to, co jsem si tehdy nepřiznal.
Loni v listopadu jsem konečně dokončil dědické řízení. Přišel dopis z katastru, potvrzení, že byt v Náchodě je oficiálně napsaný na Tomáše a Verunku, půl na půl. Vytiskl jsem si ho, vložil do desek, a odvezl osobně do Hradce, Tomášovi do koleje.
„Tati, to je fakt tvoje jméno tady dole podepsaný?" zeptal se a ukázal na poslední řádek.
„Jo," řekl jsem. „Naposledy."
Zavřel desky a položil je na poličku vedle svých skript z anorganické chemie, jako by to byla jenom další povinnost, co odškrtl. A možná měl pravdu. Možná to jenom bylo to jediné, co jsem po těch jedenácti letech ještě mohl udělat pořádně.
