Bylo mi sedmnáct a maturita mě drtila víc než cokoliv jiného na světě – aspoň jsem si to tehdy myslela. Otec mi to řekl na chalupě v Krkonoších, čtvrtý den prázdnin, když jsme spolu myli nádobí po večeři a máma zůstala doma v Praze kvůli práci. Řekl to tak obyčejně, mezi utěrkou a hrncem: že se s mámou rozvádí, že už to dál nejde. Já jsem jen přikývla. Nebyla jsem překvapená. Hádali se odjakživa, kuchyň v našem bytě na Vinohradské znala jejich křik líp než kdokoliv jiný. Cítila jsem něco jako úlevu – konečně bude klid.
Klid netrval ani den.
Vrátili jsme se v neděli večer, ještě jsem táhla kufr po schodech, a máma už stála ve dveřích s telefonem v ruce. Věděla to. Otec jí zavolal cestou z hor, aby to nezjistila jinak. A pak se strhlo peklo – křičela, že jsem jí lhala, že jsem byla na jeho straně, že jsem to celé věděla dřív než ona. V pondělí ráno si otec sbalil dvě tašky, klíče od auta a kufřík s doklady a odešel k bratrovi do Kbel. Zůstala jsem v tom bytě sama s ní.
Chtěla jsem odejít taky. Bůh ví, jak moc. Ale byl březen, psala jsem seminárku z dějepisu, za dva měsíce mě čekala písemná z matiky a nikam jsem jít nemohla – žádná babička v Praze, žádný kout, kam bych se schovala. Zůstala jsem.
Máma nebyla jen hlučná. Uměla i praštit dveřmi tak, že spadl obraz ve chodbě, uměla chytit za rameno pevněji, než bylo potřeba, uměla nadávat způsobem, po kterém jsem se tři dny bála otevřít pusu. A pak, ze dne na den, jsem se stala viníkem rozvodu. Prý jsem to celé zavinila já, protože jsem se s otcem „spikla". Občas seděla u kuchyňského stolu, míchala si kafe lžičkou dokola a dokola, aniž by ho pila, a říkala, že jí zbývá pár let, možná míň, a že jestli ji taky opustím, nemá proč dál žít.
Chtěla jsem jí pomoct. Víc než cokoliv jiného. Přestala jsem volat tátovi, měsíc, pak dva, myslela jsem si, že když zmizí on z mého života úplně, uklidní se aspoň něco mezi mnou a mámou. Nezlepšilo se nic. Jenom jsem přestala mít i jeho.
Bydleli jsme spolu ještě rok a půl. Zvenku to vypadalo v pořádku – chodila jsem do školy, měla jsem plyšáka na posteli z dětství, který jsem si stejně jako dřív brala, když jsem nemohla usnout, měla jsem tři kamarádky, se kterými jsme si psaly každý den. Uvnitř bytu jsem se ale rozpadala kousek po kousku. Přestala jsem poznávat sama sebe v zrcadle na chodbě, tom starém, prasklém v rohu, co tam visel odjakživa.
Jednoho podzimního odpoledne jsem seděla v autě – vlastně to nebylo moje auto, půjčila jsem si ho od kamarádky, abych dojela na doučování – a čekala jsem na červenou na křižovatce u Muzea. Kolem projížděla tramvaj číslo 11. A najednou mi hlavou proletěla myšlenka, tak jasná a klidná, že mě to vyděsilo víc než cokoliv předtím: co kdybych teď šlápla na plyn a najela do toho sloupu vedle? Že by to všechno vyřešilo. Trvalo to možná tři vteřiny. Pak jsem se probrala, ruce se mi třásly na volantu, a věděla jsem jediné – takhle to dál nejde.
O tři týdny později jsem podepsala smlouvu na malý pronájem v Holešovicích, garsonku s výhledem na komín teplárny, dvacet minut tramvají od mámy, ale v tu chvíli mi to připadalo jako jiný kontinent. Sbalila jsem tři krabice a ten plyšák šel navrch. Mámě jsem to řekla po telefonu, protože jsem se bála, že mi jinak nedovolí odejít ze dveří.
Rozhodla jsem se, že s ní přeruším kontakt. Ne nadobro – napsala jsem jí, že jí to oznámím, až budu připravená se ozvat znovu – ale prostě jsem přestala zvedat telefon, když volala v jednu v noci, přestala jsem chodit na nedělní obědy, kde stejně skončilo všechno křikem.
Dnes je to pět let. S otcem se vídám skoro každý týden, chodíme na fotbal na Slavii, volá mi, když má nový recept, který chce vyzkoušet. S mámou jsem se od té doby setkala třikrát, vždycky na neutrální půdě, vždycky krátce. Poslední smska od ní přišla před měsícem: napsala, že by chtěla, abych přišla na Vánoce. Nezavolala jsem zpátky hned. Sedla jsem si k tomu kuchyňskému stolu ve svém bytě, s hrnkem čaje, který vychladl dřív, než jsem ho stihla dopít, a napsala jsem jí odpověď sama, vlastními slovy, ne proto, že bych musela, ale proto, že jsem chtěla: že přijdu na hodinu, na kávu, ne na oběd, a že odejdu, kdy budu chtít.
Nejsem její záchrana. Jsem její dcera. A tu první musím zachránit sama.
