CZ

Zuzana Veselá poprvé uslyšela ten pláč v úterý ráno, těsně po sedmé. Nebyl to hlasitý řev. Byl tichý, zalomený, jako by se ho ten, kdo plakal, snažil polknout

Holčička se nerozbrečela, když paní učitelka přečetla jména všech dětí kromě jejího. Jen si složila ruce do klína, sklopila oči k prázdnému místu na stole, kam měl přijít

Sedm let jsem se starala o Danielovu matku jako o vlastní. Jmenuji se Radka, mám čtyřicet dva let, pracuju jako zdravotní sestra v nemocnici v Pardubicích. S Danielem

Měla jsem jen jedny slušné šaty – tmavomodré, s drobným vzorem, které jsem si koupila před jedenácti lety v obchodním domě na náměstí v Pardubicích. Nosila jsem je

Sedm let v útulku pod Brnem mě naučilo jednu věc: nedívej se lidem do očí. Každý, kdo přijde, se podívá, povzdechne si, občas si i klekne ke kotci.

— Uvolni ložnici, stěhujeme se! Marta vrazila do předsíně s obrovskou cestovní taškou a bez okolků ji hodila na rohožku. — Zbytek Radkových věcí přivezeme později, — nařídila

Dagmar poslední měsíc neustále počítala do deseti, než zdvihla telefon. Ne proto, že by se bála, co uslyší — ale proto, že vždycky věděla přesně, co uslyší. Hlas

— Tvoje kuchyňské strojky jsem dal sestře, ona je potřebuje víc! — oznámil Radek hodinu před příchodem matky. — Nechápu, co se vlastně stalo. Lenka se stěhovala, měla

Petra Holanová si ten večer oblékla stejné šedé šaty, co měla na pohřbu svého muže před šesti lety. Jiné neměla a nový kousek si koupit nepřipadalo na místě,

Jmenuji se Hana Dvořáková a bydlím v Brně na Palackého třídě od roku 1987 — v tom samém bytě, kde teď vede ordinaci moje bývalá sousedka, dětská lékařka