Jmenuju se Hana Dvořáková, dvacet let dělám vrátnou v domě na Moskevské, a když říkám, že jsem toho viděla dost, tak to není nadsázka. Ale tenhle příběh se neodehrál u mě ve vrátnici. Odehrál se přede dveřmi útulku v Chuchli, kam jezdím jednou za čas venčit psy jako dobrovolnice, protože v bytě mít zvíře nemůžu a aspoň takhle si to vynahradím.
Bylo úterý, konec srpna, pařilo jak v sauně, z reproduktoru u vrátnice útulku hrálo rádio a hlásili, že bude bouřka. Přišla paní, tak kolem šedesátky, v ruce igelitku s buchtami — přinesla je ošetřovatelkám, to tam dělá spousta lidí, aby se cítili užiteční. Jenže ona nešla dál. Zůstala stát u klece, kde ležel starý ohař, jmenoval se Rek, jedenáct let, srst už šedivá kolem tlamy.
Ošetřovatelka Blanka mi to pak vyprávěla u kafe. Prý ta paní řekla: „Toho jsem si vzít nemohla, je nemocný na srdce, viďte." A stála tam dobrých pět minut, nehnula se, jen si mnula igelitku v prstech, až z ní byl uzlík.
Rek přišel do útulku pozitivní na filarie — to je ta srdeční červivost, co tady u nás potkáte spíš u psů dovezených z jihu nebo od nezodpovědných chovatelů. Léčba trvá měsíce, pes musí ležet, nesmí se hýbat, jinak mu ty červy ucpou plicní tepnu a je konec. Blanka mi vysvětlovala, že to zaplatili z nadačního fondu, protože sama obec by na to peníze nedala — sto dvacet tisíc korun na jednoho starého psa, to se v rozpočtu nikde neschová.
Ta paní se jmenovala Věra Kadlecová, bydlela sama v panelák na Barrandově, muž jí zemřel před třemi lety, děti měla v Brně a volaly jednou za dva týdny. To všechno mi řekla sama, když jsme spolu čekaly, až přestane pršet a autobus zase pojede — bouřka nakonec přišla dřív, než rádio slibovalo.
Řekla mi, že Reka viděla poprvé před měsícem, na fotce na webu útulku, a od té doby se tam jezdila dívat každý týden. Nemohla si ho vzít domů — má astma, a ošetřovatelky jí vysvětlily, že pes v léčbě potřebuje klid, žádné stresy, žádné stěhování. Tak jen jezdila. Přinesla buchty, postála u klece, promluvila si s ním přes mříž, a jela zase domů.
Já jsem v tu chvíli venčila jiného psa, kokršpaněla Fífu, a viděla jsem, jak se ta paní sehnula až k zemi, přestože jí to s koleny očividně dělalo potíže, a strčila prsty mezi pruty. Rek zvedl hlavu z pelíšku a olízl jí ruku. Ona se nesmála, jenom zavřela oči.
To bylo v úterý. V pátek jsem měla zase službu a Blanka mi ukázala papíry — Rek dokončil léčbu. Poslední kontrolní odběr byl čistý. Mohl jít do pěstounské péče nebo rovnou k adopci.
Paní Kadlecová přišla znovu v sobotu ráno, tentokrát bez buchet, zato s igelitkou plnou psích konzerv a s dekou přehozenou přes rameno. Neřekla nic o tom, že by si ho brala — jen chtěla vědět, jak se má, jestli léčba doopravdy skončila. Blanka jí to potvrdila a dodala, že hledají někoho na dočasnou péči, než se najde trvalý domov, protože pes v tomhle věku a s takovou minulostí se v kotci netěší dobře, chřadne.
Paní Kadlecová stála u přepážky dobrou minutu s tou dekou v náručí a pak řekla, že to astma má vlastně už roky pod kontrolou, bere jen inhalátor, dvakrát denně, a že syn v Brně jí říkal, ať si radši pořídí nějakého menšího psa, kvůli schodům. Ale schody v jejím domě jsou s výtahem, dodala, jako by se hájila před někým neviditelným.
Blanka jí nabídla papíry na dočasnou péči. Paní Kadlecová se zeptala, jestli by to nemohlo být rovnou natrvalo.
Podepsala smlouvu o adopci ten samý den, u stolu v kanceláři útulku, kde na zdi visel kalendář s fotkami adoptovaných psů z minulých let. Zaplatila příspěvek osm set korun — to je u nich standardní poplatek na krmivo a veterinu do budoucna — a vzala si i Rekovu zdravotní kartu, kde bylo napsáno černé na bílém: heartworm positive, treatment completed, datum posledního odběru.
Já jsem u toho podpisu nebyla, to mi popsala Blanka, ale viděla jsem, jak paní Kadlecová vychází ven, Rek na vodítku vedle ní, kráčí pomalu, kulhá na levou zadní, protože je starý a klouby ho bolí. Před brankou se zastavila, otevřela igelitku a vytáhla tu deku, přehodila mu ji přes hřbet, i když nebyla zima — bylo jasné odpoledne, možná pětadvacet stupňů.
Zeptala jsem se jí, proč deka. Řekla, že v autě bude klimatizace a on je starý pán, prochladne. Nastoupila s ním do taxíku, protože sama neřídí, a než zavřela dveře, ještě se otočila a zavolala na mě, ať prý na Barrandově zastavím, až půjdu kolem, že mě pozve na kafe a ukáže mi, jak se Rek zabydlel.
Byla jsem tam za tři týdny. Byt měl na balkoně psí misku a u dveří nový obojek, ještě s visačkou z obchodu. Rek ležel na koberci u okna, na sluníčku, a když jsem vešla, zvedl jen hlavu, ocasem zaťukal o parkety dvakrát a zase usnul.
