Bohuslav Novák vlastnil autoservis na pražském Smíchově třicet jedna let a svou pevnost postavil na jediné zásadě: nikdo ho neošidí dvakrát. Každou fakturu kontroloval třikrát, dodavateli nevěřil bez písemné záruky a tu samou nedůvěru si nosil domů, do kuchyně, k manželce Šárce.
Šárka pracovala třicet dva let jako učitelka ve školce Sluníčko na Podolské, a její trpělivost považovaly všechny maminky ze čtvrti za vzácnou vlastnost. S Bohuslavem byla trpělivá ještě víc. Když křičel, že mu nějaký zaměstnanec zase něco pokazil, ona jen narovnala polštáře na gauči. Když jí dvě hodiny nezvedal telefon, protože "měl práci", ohřála mu večeři potřetí. Nic po něm nechtěla. Jen čekala, až si vzpomene sám.
Toho čtvrtečního večera v listopadu seděli v kuchyni v bytě na Podolské, topení jelo na plné obrátky, protože venku padal první zimní déšť. Na stole stály dva hrnky mátového čaje, už skoro vystydlé.
"Ty vůbec nechápeš, jak je těžké vést ten servis sám!" hodil na ni ta slova, jako když se hází klíč na zem.
"A kdy ty přestaneš bojovat úplně se vším, Bohouši? I doma. I se mnou." Hlas měla klidný, ale polštáře už nenarovnávala. Prostě vstala, opláchla si hrnek v dřezu a odešla do ložnice.
Zůstal sám, v televizi mumlaly zprávy. Nešel za ní. Neřekl "promiň". Otevřel si pivo a řekl si, že zítra bude normální den a zítra bude vždycky dost času věci napravit.
Ráno Šárka nevstala v čtvrt na osm jako obvykle, nezapnula si v kuchyni rádio, aby stihla ranní zprávy. Bohuslav vešel do ložnice a našel ji ležet bez hnutí, peřina srovnaná na rameni úplně stejně jako vždycky.
Sanitka dorazila do devíti minut. Lékařka v Thomayerově nemocnici mluvila o náhlé zástavě srdce ve spánku a požádala ho, aby podepsal formulář. Nevzpomíná si, jak to podepsal.
Sedm dní seděl na nízké židli v obýváku a přátelé a sousedi z domu na Podolské nosili buchty a řízky, kterých se skoro nedotkl. Po pohřbu se všichni rozešli domů a on zůstal sám naproti dvěma hrnkům od čaje, které pořád stály na stole, protože je nedokázal umýt.
Třetí noc po pohřbu, když seděl v tmavé kuchyni a hodiny na zdi ukazovaly čtvrt na dvě, uslyšel tiché klepání na okenici. Myslel, že je to kocour od sousedky z druhého patra, ten, co pořád obchází balkony. Ale když okenici otevřel, uviděl na zábradlí balkonu sedět sýčka — malou noční sovu, jaká se občas usadí na lipách v parku kousek odtud — a ten se ani nehnul.
"Proč pláčeš, Bohuslave?" Neuslyšel žádný hlas v uších. Cítil, jak v něm ta slova stoupají, jako by tam byla odjakživa a čekala, až se ho někdo zeptá.
"Hádali jsme se kvůli hloupostem," řekl do tmy. "Neomluvil jsem se. Neřekl jsem jí, že ji miluju, už ani nevím, jak dlouho. Šel jsem spát a myslel si, že to zítra napravím. A zítra už neotevřela oči."
Sýček se nehýbal. "Řekni mi — stálo to za to, vyhrát tu hádku? Byla tvoje pýcha cenná víc než to mlčení?"
Bohuslav položil obě ruce na stůl, vedle hrnků. "Ne. Dal bych servis, všechno, jen za jednu minutu navíc s ní."
Sýček roztáhl křídla a než odletěl nad střechy Podolské, slova zůstala viset ve vzduchu: "Miluj trpělivě. Odpouštěj, aniž bys čekal odměnu. Protože nikdy nevíš, které 'dobrou noc' bude poslední."
Bohuslav hrnky nezahodil. Opatrně je umyl, osušil utěrkou, co visela na madlu sporáku, a postavil je do horní skříňky, vedle sebe, jako vždycky.
Druhý den ráno zašel k advokátovi na Vinohradech a požádal o založení stipendijního fondu jménem Šárky ve školce Sluníčko — dvacet tisíc korun ročně pro děti, jejichž rodiče nemají na kroužky. Nikomu neřekl, proč vybral zrovna tuhle částku: bylo to přesně to, co si Šárka dva roky šetřila na zájezd do Itálie, na který se nikdy nedostalo.
O rok později, když ve školce Sluníčko každý září vyhlašují nové nositele Šárčina stipendia, mu jedna z učitelek řekla, že ve staré zásuvce našla malý sešitek. Na každé stránce bylo datum a vedle něj jedna věta: "Dneska nezavolal, ale to nic, zítra si vzpomene." Bohuslav neřekl nic. Jen požádal, aby si sešitek nechal doma, v horní skříňce, vedle dvou hrnků.
