Zofii Krainské bylo třiačtyřicet let, když v bytě na Palackého ulici, mezi hromadou slovníků a vystydlým čajem, škrtla v rukopise jedno slovo a napsala jiné. Byl únor, za oknem se stmívalo už kolem třetí odpoledne, a ona seděla nad řeckým textem starým dva a půl tisíce let a přemýšlela, proč se za sto padesát let nikdo nezeptal, co vlastně znamená to jedno řecké slovo na začátku básně.
Učila na Univerzitě Karlově, kde už dvanáct let vyučovala klasickou filologii studenty, kteří chodili na semináře s termoskou kávy a otázkami typu: „a k čemu nám dneska je Homér". Překladem Odysseie se zabývala vlastně náhodou — recenzovala něčí disertaci, narazila na pasáž o otrokyních v domě Odysseově a něco jí na tom nesedělo. Všechny české překlady, které znala, nazývaly ty ženy „služkami" nebo „děvečkami". V originále stálo něco jiného.
Nakladatelství z Brna jí za ten překlad zaplatilo zálohu sto dvacet tisíc korun a plánovalo náklad dva tisíce výtisků — první nový český překlad Odysseie za třicet let. Smlouvu podepsala v lednu, rukopis měla odevzdat koncem dubna. Tři měsíce na čtyřiadvacet zpěvů, po večerech, mezi výukou a vyzvedáváním Matěje z gymnázia.
Začala prvním veršem. Odysseus je v řečtině označen slovem polytropos — někdo, kdo má mnoho způsobů, kdo mění směr, kdo se těžko dá zařadit. Napsala: „muž složité povahy". Kolegyně z katedry, když to zaslechla na chodbě, jen zvedla obočí a řekla: „Zoro, ty ho pomlouváš". Zofie odpověděla, že nepomlouvá — jen ho nezkrášluje.
Skutečný problém ale čekal ve dvaadvacátém zpěvu. Řecké slovo dmōaí — ženy, které byly majetkem domu, bez práva odmítnout, bez možnosti odejít. Dosavadní překlady je nazývaly „služebnými" nebo „dvorními dívkami". Zofie napsala: „otrokyně". Nad tou větou seděla do dvou v noci, list za listem přistával zmačkaný vedle koše, protože pokaždé, když napsala „služebné", cítila, že lže, a když napsala „otrokyně", už v hlavě slyšela hlasy těch, kdo řeknou, že přehání. Telemachos je nechá pověsit za to, že spaly se ženichy jeho matky. Se „služebnými" to byl příběh o nevěrných služkách. S „otrokyněmi" — o ženách, které neměly na výběr ani tehdy, když je ženichové nutili, ani tehdy, když za to nesly trest.
Ve dvě v noci zavolala své školitelce z olomouckých let, sedmdesátileté profesorce Haně Voborníkové, která nespala, protože nikdy nespala před čtvrtou. Zofie jí přečetla úryvek nahlas, přímo z obrazovky notebooku, v kuchyni, aby nevzbudila Matěje.
„A co, bojíš se toho slova?" zeptala se Voborníková.
„Bojím se, že to nakladatelství vyškrtne."
„Tak ať škrtnou. Ale ty ho neměň."
Ráno poslala úryvek redaktorovi Tomáši Zelenkovi s poznámkou, že tohle je konečná verze. Odepsal za dva dny: chtěl by probrat „otrokyně" — ne vyškrtnout, ale upřesnit, „jestli to nebude znít příliš tvrdě pro čtenáře zvyklého na školní čítanky". Zofie odepsala, že tvrději zní skutečnost, kterou Homér popisuje, ne slovo, které ji pojmenovává. Nechal to být.
Matěj občas přišel do pracovny na svačinu. Jednou si sedl a přečetl pasáž o Penelopě. „Mami, ona dvacet let dělala pořád to samé — tkala a párala" řekl a nakrčil nos nad chlebem se šunkou. Zofie odložila pero a řekla mu jen, že to nebylo čekání se založenýma rukama, ale strategie natažená na léta. Matěj pokrčil rameny a vrátil se ke svému. Víc se nevyptával — a ona, když ho pohledem doprovázela ke dveřím, pomyslela si, že on v ní taky vidí hlavně někoho, kdo sedí nad knihou a nemá na něj čas, ne někoho, kdo právě teď, v téhle větě, bojuje za něco, čemu se v recenzích bude říkat „kontroverze".
Rukopis odevzdala v dubnu, den před termínem. Překlad vyšel na podzim, v pevné vazbě, s autorčiným doslovem na třiceti stranách.
V listopadu, na Veletrhu historické knihy v Praze, profesor Jaroslav Machalický z Filozofické fakulty, autor vlastního, nedokončeného překladu Odysseie, na kterém pracoval už léta, přistoupil ke stolku, kde Zofie podepisovala výtisky.
„Paní doktorka Homéra modernizuje přes míru," řekl a vzal do ruky její knihu a listoval jí, jako by se jí štítil. „‚Otrokyně'. Homér psal eposy, ne obžalovací spis."
„Homér napsal dmōaí," odpověděla Zofie, aniž by přestala podepisovat frontu, která za ním čekala. „Já jsem to jen přestala překládat jako ‚služebné'."
„Tohle se bude číst ve školách."
„Přesně proto jsem to tak napsala."
Machalický odložil výtisk na stolek, aniž by si ho koupil, a odešel beze slova. Fronta za ním chvíli mlčela, než jedna studentka se svazkem knih pod paží tiše řekla: „já bych si to koupila tak jako tak," a podala svůj výtisk k podpisu.
O tři týdny později vyšla Machalického recenze ve filologickém čtvrtletníku — stejná věta o „modernizaci Homéra přes míru", rozvedená na čtyři strany. Zofie ji četla u kuchenního stolu, zatímco Matěj na druhé straně desky psal domácí úkoly. Dočetla, složila listy napůl a odložila vedle konvice.
„Špatná recenze?" zeptal se Matěj, aniž zvedl hlavu od sešitu.
„Špatná pro něj. On překládá tu samou knihu patnáct let a ještě ji nedokončil."
Matěj si odfrkl smíchy do sešitu a Zofie si nalila čaj, který stejně stihl vychladnout dřív, než se ho stihla dotknout.
