Každý všední den, přesně ve čtrnáct třicet, zvedl Rex hlavu z pelíšku na verandě. Nejdřív zaslechl vzdálený rachot staré škodovky a pak ten povědomý zvuk – dva rychlé ťukance kloubem do plechové poštovní schránky u branky.
Během osmi let se z toho stal rituál. Rex, statný hnědý labrador, se rozeběhl ke vratům dřív, než stačila škodovka zastavit. Dvířka auta klapla, branka vrznula a na cestu vstoupil pan Josef.
Nikdy nepospíchal. V jedné ruce držel tlustý balík letáků a faktur a v druhé kapse bundy šustily rozlámané piškoty. „Kdepak je můj hlavní kontrolor?“ houkl pokaždé stejným tónem, a sotva branka cvakla, Rex už u něj stál, ocasem kmital jako metronom a čenichal tu správnou kapsu.
Jednu polovinu piškotu slupl hned, druhou nosil chvíli v tlamě, jako by si chtěl tu chvíli prodloužit. Pan Josef ho podrbal za uchem, prohodil něco o počasí a zmizel v domku na konci ulice. Za pár minut se vracel, vždycky ještě prohodil „Zítra, kamaráde“ a odjel.
Rex si pak lehl na verandu a čekal dalších čtyřiadvacet hodin.
Jednoho úterý v půlce října ale auto nedorazilo.
Rex seděl u branky do tří. Pak do půl čtvrté. Když se na ulici objevil jiný vůz, vyskočil, divoce zamával ocasem, ale sotva z auta vystoupila mladá žena v pošťácké uniformě, ocas mu ochabl a díval se skrz ni na cestu za ní.
Nová pošťačka se jmenovala Jana a přebírala trasu od kolegy, o kterém do té doby jen slýchala historky. Věděla, že pan Josef si trasu hýčkal, že dětem po cestě nosil lízátka a že o všech těch psech, se kterými se vídal, mluvil skoro jako o lidech. Věděla taky, že před několika týdny znenadání zemřel na selhání srdce a že spousta adresátů se to dozvěděla až z nové tváře u dveří.
Že ale bude na trase někdo, kdo na něj dál čeká, jí došlo až třetí den, když u bílého domku na konci Židenic znovu narazila na labradora sedícího u branky jako sfinga. Zazvonila, položila obálku na sloupek a všimla si, že pes si jí vůbec nevšímá. Oči upíral do bodu, kde vždycky parkovala stará škodovka.
Sousedka, která zalévala muškáty za plotem, tiše poznamenala: „Toho máte marný, paní pošťačko. Ten čeká na Josefa. Jak slyší vrznout jiný auto, tak je hotovej. Ale pořád čeká dál. Už skoro měsíc.“
Janě se sevřelo hrdlo. Druhý den schválně zastavila o pár metrů dřív, aby nepřipomínala auto, ve kterém jezdil on. Když došla k brance, Rex seděl na stejném místě. Tentokrát se ale otočil za jejím krokem – možná proto, že na sobě měla stejnou látkovou brašnu, jakou nosil pan Josef.
Přidřepla si, natáhla ruku dlaní vzhůru a nechala ji jen tak viset ve vzduchu. „Ty čekáš na pana Josefa, viď?“ zeptala se potichu, skoro šeptem.
Rex pomalu přišel blíž. Nejdřív očichal její rukáv, pak jí položil šedivějící čumák na rameno a zůstal stát. Její dlaň automaticky sklouzla za jeho ucho, přesně do místa, kde ho roky drbal on.
„Já vím, kamaráde,“ zašeptala mu do krátké srsti. „Mně taky chybí.“ Rex tiše kňučel a opřel se víc.
Od toho odpoledne už na Janu nečekal jen trpně. Když zaslechla vrznutí branky, vycházela mu naproti na půl cesty. Pořád prvních pár vteřin pokaždé pohlédl na silnici za ní – jako by se ujišťoval, že za zatáčkou neuslyší jiný zvuk. Ale pak se otočil a pár kroků ji doprovodil k domu.
Jednou v pátek, když měla v brašně prakticky jen reklamní letáky, vytáhla z kapsy balíček piškotů. Stejnou značku, jakou kupoval Josef, protože si pamatovala, co jí vyprávěli na třídicím centru. Křupla sušenku na dvě půlky a podala mu jednu z nich.
Rex si ji vzal, ale než ji slupl, podržel ji v tlamě úplně stejně jako kdysi – hlavu mírně zakloněnou, oči přivřené. Pak si lehl, sušenku položil mezi tlapy a pomalu ji dojedl. Jana ho pohladila po hlavě a už se nesnažila nahradit Josefa. Ani neměla proč.
A možná právě proto si ve chvíli, kdy na verandě znovu vyšlo slunce, lehl na pelíšek tak, aby viděl zároveň na cestu i k brance – a tiše čekal na ty dva ťukance. Ať už přijde kdokoliv, kdo je udělá.
