Lence bylo dvacet čtyři a do Národního parku Podyjí přijela na celé léto jako dobrovolnice z Brna. Nebyla to žádná romantička, co utekla z města za západy slunce. Studovala ekologii, brala to jako praxi. Každé ráno vyrážela s Jirkou, hajným, který měl v terénu stejně jizvy po ostružiní jako ona.
Ten den se zdržela. Rozbila se jí přezka na batohu a Jirka s ostatními mezitím zmizeli za skalním hřebenem. Seděla na pařezu a přehrabovala kapsy, jestli nemá alespoň karabinu, když uslyšela zvuk. Tichý, skřípavý. Nepatřil ani ptákovi, ani větru.
Vstala a šla pomalu za ním. Tráva byla suchá a vysoká, každý krok pod nohama praskal. Pod vyvráceným bukem se ve stínu něco zachvělo.
Kotě rysa. Mělo přimáčknutou pravou přední tlapu pod tlustou větví, o kterou se kmen opíral. Větev musela spadnout v noci při bouřce. Malý sebou škubal, drápy zadních tlapek škrábaly hrabanku, ale uvolnit se nemohl. Byl vyčerpaný, srst slepenou, a jen tiše sípal.
Lenka si klekla. „Dobře, maličkej, dobrý,“ řekla skoro šeptem. Rozhlédla se – očima prolétla každou skulinu mezi stromy. Nikde nic. Srdce jí bušilo, ale hlava pracovala čistě. Vytáhla z kapsy multifunkční nůž, otevřela pilku a dala se do té větve. Pět minut, deset. Rukojeť klouzala potem, kotě sebou cuklo pokaždé, když se kmen pohnul. Nakonec dřevo povolilo, větev se odvalila a kotě bylo volné.
Zkusilo vstát. Odbelhalo se dva kroky a přikrčilo se zpátky do listí.
Lenka věděla, že v tomhle stavu nepřežije do večera. V batohu měla ještě zbytky dávky pro vyčerpaná zvířata z útulku – malou lahvičku s výživou a pipetou. Namíchala ve víčku trochu vody, nasadila gumovou špičku a přitiskla ji tomu stvoření ke tlamce. Zprvu se odtahovalo, pak ucítilo chuť. Chlemtalo to hltavě, oči zavřené, a Lenka u toho držela jeho hlavu v dlani. Bylo to takové teplé, cítila, jak mu pod srstí tluče srdce jako malý motor. Na chvíli zapomněla na svět.
Ticho kolem nich zhoustlo.
Najednou přestali zpívat ptáci. Ne postupně – prostě přestali. Lenka zvedla hlavu a uviděla ji.
Rysice stála na hranici bukového stínu, ani ne patnáct metrů od ní. Byla to velká samice, srst rezavá s ostrými skvrnami, štětinky na uších se jí ani nepohnuly. Dívala se Lence do obličeje. Ne jako zvíře, co zkoumá terén. Jako kdyby čekala, co ta žena udělá dál.
Rysí kotě zvedlo čumáček, vyškublo se Lence z dlaně a zamňouklo. Vykročilo. Napůl kulhalo, napůl tancovalo v suchém listí a zamířilo přímo k matce.
Lenka zůstala na kolenou. Nehýbala se. Věděla, že rys dokáže roztrhat srnku, a ona byla mnohem křehčí a teď taky úplně bezbranná. Rysice udělala dva kroky dopředu a stáhla pysky. Zahlédla tesáky. Připravila se na úder, který nepřišel.
Místo toho zvíře udělalo něco, co Lence zastavilo krev v žilách.
Rysice přešla kolem kotěte. Pomalým, plynulým krokem došla až k Lence, zachytila její pohled a natáhla hlavu. Čumák se dotkl dívčiny paže, přesně toho místa, kde měla odřeninu od harampádí. Dlouhý, drsný jazyk přejel po ráně. Jednou. Podruhé.
Lenka cítila teplý dech a bodavou drsnost. Neodvážila se polknout.
Potom se rysice zvedla, vzala kotě jemně za kůži na krku a beze spěchu zmizela v podrostu. Jen jednou se ohlédla.
Lenka tam seděla ještě dobrou čtvrthodinu, dokud jí nohy nepřestaly být z kamene. Když ji našli hajní, seděla na pařezu a bezmyšlenkovitě třela palcem a ukazováčkem suchý list. Neřekla nic. Jen že se ztratila a odpočívala.
Ale druhý den ráno, na tom samém místě, našli něco, co nikdo nedokázal vysvětlit.
Na placatém kameni pod vyvráceným bukem ležel ulovený zajíc. Byl čerstvý, položený tlapkami k sobě, jako by ho tam někdo zabalil do smutečního šátku. Žádné stopy tažení. Žádné kusance navíc. Rysice ho tam nechala s takovou přesností, že Jirka chvíli jenom stál a škrábal se ve vousech.
„Tady jsi včera seděla, ne?“
Lenka přikývla.
Chvíli na sebe koukali.
„Tumáš,“ řekl hajný a podal jí kudlu. „Je to tvoje.“
