Jmenuju se Bohumil Drnec, je mi šestašedesát a poslední dvacet let dělám hrobníka a údržbáře na hřbitově v Hlubočepech u Nedvězí, kousek od Benešova. Ten den jsem šel kolem šesté ráno k prameni pod lesem natočit vodu do konví, protože obecní vodovod nám zase vypadl a hospodský Karel čekal na sud pro odpolední čepování. Mlha ležela nad loukou jako mokré prostěradlo a odněkud od statku bečela koza, kterou nikdo nešel podojit.
Na pěšině k lesu jsem potkal Danielu Vránovou. Bylo jí přes sedmdesát, bydlela sama v chalupě po rodičích na kraji vsi, syn jí jezdil jednou za měsíc z Prahy s nákupem a zbytek si musela obstarat sama. Nesla dvě plné konve od studánky pod skálou — ruce jí od toho držadla už dávno zčervenaly a ztvrdly, viděl jsem to, když mi jednou pomáhala nosit věnce na hrob manžela.
Zůstal jsem stát kus za ní, protože jsem nechtěl na úzké pěšině dloubat loktem do konví. A tak jsem viděl všechno.
Nejdřív praskla větev. Pak druhá, blíž. Daniela se zastavila a otočila se — a v tu chvíli jsem to uviděl i já, přes její rameno: na pěšině, snad patnáct metrů od ní, stál vlk. Ne pes, ne toulavý kříženec od myslivny, ale opravdový šedý vlk, jaké jsem naposledy viděl na fotce v místním zpravodaji, kde psali, že se z Brd zatoulala smečka až sem, k Vltavě. Uši nastražené, srst na krku trochu vztyčená, oči jantarové a upřené jenom na ni.
Konve jí vypadly z rukou. Voda se rozlila po pěšině a jedna konev se odkutálela až ke mně. Slyšel jsem, jak řekla něco tichého, snad „Bože, pomoz" — ale hlas se jí lámal, jako když se trhá stará plachta. Ustoupila o krok. Vlk udělal krok vpřed. Věděl jsem stejně dobře jako ona, že utíkat nemá cenu — na hřbitově jsem to slyšel od myslivce Formánka snad desetkrát, že před vlkem se neutíká.
Já jsem stál s konví v ruce jako přimrazený, patnáct metrů od nich, a nevěděl jsem, jestli křiknout, nebo se plížit blíž. Bál jsem se, že jakýkoli zvuk vlka jen popožene. To je ta pravda, kterou by člověk nerad přiznal — stál jsem a čekal, co se stane, protože jsem se bál víc o sebe než jsem si to tehdy chtěl přiznat.
Vlk se přiblížil na tři metry. Daniela zavřela oči. Viděl jsem, jak jí rty šeptají jméno vnučky — to mi řekla až později, že v tu chvíli myslela na Kačenku, na jejich starou chalupu a na kouř, co ráno stoupá z komína.
A pak se stalo něco, po čem jsem vypustil vzduch, co jsem v sobě zadržoval půl minuty. Vlk se zastavil, sklonil hlavu — a začal čenichat po zemi u rozlité vody. Otočil se bokem k ní, jako by ji přestal vidět, a odbočil z pěšiny ke křoví. Za chvíli se ozvalo tiché kňučení, a z houštiny vylezlo mládě, sotva pár týdnů staré, kulhající na jednu packu. Vlk se sehnul, mládě jemně uchopil za kůži na krku, jako to dělá fena se štěnětem, a odnesl ho pryč od pěšiny, hloub do lesa. Jednou se ještě ohlédl — na Danielu, na mě, na rozlitou vodu — a zmizel mezi stromy.
Doběhl jsem k ní až po chvíli, nohy jsem měl jak z vaty. Seděla na zemi u prázdných konví a třásla se, ale už ne strachy — plakala úlevou, jak to bývá, když člověk čeká ránu a ona nepřijde. Odvedl jsem ji k chalupě, uvařila si čaj s citronem, a než se dostavil syn, stihla mi dvakrát vyprávět, jak vlk vlastně hledal jenom svoje mládě a jak si celý ten čas myslela, že vidí vlastní smrt.
O týden později přišla na hřbitov s věncem — ne pro manžela, pro mě, prý za to, že jsem tam stál a neutekl. Řekl jsem jí, že jsem stál hlavně proto, že jsem se bál pohnout, a ona se jen usmála a řekla, že to na věci nic nemění. Ten věnec teď visí u ní ve stodole, suchý, propletený modrou stuhou — sama ho tam pověsila místo klíčů od kolny, kam mě od té doby pouští, kdykoli potřebuju něco vypůjčit.
