S roztřesenýma rukama mi Veronika Horáková podala přepravku, a na chvíli jsem si myslela, že toho kocoura prostě přestala mít ráda. Málokdy jsem se tak spletla.
Malý kocour seděl tiše ve vybledlé přepravce, zabalený do stejné šedé fleecové deky, kterou jsem jí s ním před sedmi týdny dala. Jmenoval se Máťa. Osm měsíců starý. Našli ho pod rampou u nákladního nádraží v Ostravě-Přívoze, napůl vyhladovělého, poté co ho tam někdo nechal. U nás v útulku na Frýdecké ulici mu trvalo tři týdny, než vůbec vylezl z přepravního boxu.
Vedu tuhle útulkovou pobočku jedenáct let. Kávovar na chodbě je pokažený od března, visí na něm lístek: „Prosím nezkoušejte, propadlo 35 Kč." Rádio hraje pořád Evropu 2 a na nástěnce visí seznam čtyřiceti zvířat, která ještě hledají domov. Máťa už na něm nebyl – až do dneška.
Když si ho Veronika v červenci vyzvedávala, byla jsem přesvědčená, že měl štěstí. Přijela kvůli němu speciálně z Havířova, hodinu a půl autem, a plakala, když ho poprvé vzala do náruče. „Ten už nikdy nebude nechtěný," řekla přesně tady v přijímací místnosti, přede mnou i před kolegyní. Pak mi celé týdny posílala fotky: Máťa na jejím polštáři, Máťa, jak honí hračkovou myš po laminátové podlaze, Máťa stočený v klubíčku u ní na klíně, když spolu koukají na večerní zprávy.
Pak, jedno deštivé úterý na konci srpna, stála zase přede dveřmi. Venku kapalo z markýzy, uvnitř to páchlo mokrým psem z vedlejšího kotce. „Zaslouží si víc, než mu můžu dát." Víc už neřekla.
Nejdřív jsem cítila zklamání, ještě dřív než mělo soucit vůbec šanci. Po jedenácti letech v téhle práci znám každou výmluvu: „Moc srst." „Přítel kočky nesnáší." „Prostě už na to nemáme čas." Každá zněla jinak, žádná mě nikdy nepřesvědčila.
Podívala jsem se dolů na Máťu. Nekňučel, neschovával se. Jen na mě hleděl, klidně, důvěřivě, jako by pořád věřil, že lidské ruce jsou tu jen od toho, aby ho chránily. Sáhla jsem po klipovné deskě, abych vyplnila formulář o vrácení zvířete, a u třetího řádku se mi písmo tak roztřáslo, že jsem musela začít znovu.
Veronika postavila vedle přepravky plátěnou tašku. „Je tam jeho oblíbená hračka. Pořád spí s tou malou plyšovou myší." Pak mi vtiskla do ruky obálku. „Tohle jsem nahlas říct nedokázala." Beze slova se otočila ke svému starému Fabii zaparkovanému před vjezdem a odjela. Stála jsem ještě pět minut v zádveří, poslouchala jen kapání z markýzy a z vedlejšího kotce psa, který štěkal a nemohl přestat.
Zpátky v přijímací místnosti odmítal Máťa opustit svou deku. Ne unavený tělesně. Unavený, jako by už pochopil, že další kapitola jeho života právě skončila.
Otevřela jsem obálku. Uvnitř byl poskládaný lístek z linkovaného sešitu, na jednom místě přeškrtnutý a přepsaný. Psala: „Asi si myslíš, že jsem ho prostě odložila. Pravda je taková: Před třemi týdny jsem přišla o práci ve spedici, prom~~ihla~~ promiň, ruka se mi teď třese. Včera přišla výpověď z bytu na Dělnické ulici. Ubytovna od úřadu práce, 14 metrů, domácí zvířata nepovoluje. Volala jsem každému, koho znám, mámě, sestře, i staré sousedce. Nikdo si ho nemohl vzít. Kdyby stačila jen láska, nikdy by se k vám nevrátil. Prosím nemysli si, že s ním byl problém. Byl to to nejlepší, co jsem měla, v každém mizerném dni. Ležel vedle mě, když jsem brečela. Řekni tomu, kdo si ho vezme, že byl vždycky milovaný. Teď už dál psát nemůžu."
Pod lístkem ležel jeho obojek. Na visačce byla vyrytá čtyři slova, nic víc: Můj domov je tam, kde jsi ty.
Nechala jsem dopis klesnout do klína a opřela hlavu o zárubeň dveří přijímací místnosti. Zvenku bylo pořád slyšet štěkot, teď tišší. Seděla jsem tak, dokud mi neusnuly nohy.
Druhý den ráno jsem Máťovu inzerci přepsala. Nenazvala jsem ho „vráceným". Napsala jsem: „Máťa ví, jaké to je být milovaný. Byl milovaný každý den svého krátkého života. Okolnosti – ne jeho povaha – ho k nám vrátily zpátky. Hledá někoho, kdo chápe, že navždy znamená: zůstat spolu, i když se život zrovna stane nesnesitelně těžkým."
Příspěvek se přes dva tisíce sdílel, jen ve facebookové skupině „Psi a kočky Moravskoslezský kraj". Zájem přišel z Ostravy, z Opavy, dokonce z Olomouce.
Ale tu noc se Máťa rozhodl sám. Dlouho po tom, co jsem zhasla, jsem za dveřmi svého pokoje uslyšela drobné tlapky a tiché zamňoukání. Když jsem otevřela, prošel rovnou kolem mě, vyskočil na postel, dvakrát se otočil dokola a schoulil se mi pod bradou, jako by jinam nikdy nepatřil. Během pár minut usnul.
Druhý den ráno jsem inzerát smazala, ještě v pyžamu, s kočičí srstí na polštáři, kterou jsem ani nesetřela. Místo toho jsem napsala poslední zprávu: „Máťa už nový domov nehledá. Už ho našel."
Od té doby uplynul rok. Veronika se na jaře znovu ozvala, přes útulkový e-mail, s fotkou nového bytu v Ostravě-Porubě, třicet tři metry čtverečních, kuchyň s výhledem na dvůr. Ptala se, jestli by Máťu mohla navštívit, jen jednou, jen aby viděla, že se mu daří dobře. Napsala jsem jí, že spí na mé posteli a že může kdykoli přijít. Už neodpověděla. Lístek s vyrytým obojkem pořád leží v nejspodnější zásuvce mého stolu, spolu se čtyřiceti jmény zvířat, která jsem od té doby umístila do nových domovů – jen to jeho mezi nimi není.
