Dvacet minut jsem koukala na hodiny v pobočce banky na Vinohradské, když strýc Bohumil pořád ještě stál u přepážky číslo tři a povídal si s paní za okýnkem, jako by měli na to celé odpoledne. Přišla jsem s ním jenom proto, abych mu pomohla uložit šek z penze, nic víc, a čekání se protahovalo už na hodinu. Klimatizace vrčela a na obrazovce běžely reklamy na kreditky, kterých si nikdo nevšímal.
„Strejdo, tohle vyřídíš z mobilu za dvě minuty,“ řekla jsem mu, když jsme si konečně sedli – on ve své letní košili, s kelímkem kávy z bufetu na rohu, který si koupil ještě před vstupem dovnitř.
„A proč bych to dělal?“ odpověděl a dál míchal cukr.
Vysvětlovala jsem mu bankovní appku, placení elektřiny bez toho, aby vytáhl paty z bytu, nákup přes internet s rozvozem až ke dveřím. Mluvila jsem o Rohlík.cz, o tom, že Košík teď doveze nákup i za hodinu. Já, moderní neteř, se snažila strýce vdovce dostat do jedenadvacátého století.
Bohumil chvíli mlčel a díval se na frontu, která už ani nebyla frontou, protože pán v kostkované košili před ním ho poznal a zastavil se, aby se zeptal na tu ruku, co si loni zlomil při mariáši – dlouhý příběh se skládací židlí a přehnanou hrdostí.
„Podívej, holka,“ řekl nakonec a odložil kelímek na stolek, „kdybych tohle všechno vyřídil z gauče, víš, kolik lidí bych za týden nepotkal?“
Nechápala jsem, kam tím míří.
„Od chvíle, co jsem dneska vešel dovnitř, jsem už pozdravil paní Kadlecovou od druhého okýnka, co se pořád ptá na tetu, ať jí je tam nahoře lehko. Potkal jsem Vencu, se kterým hraju ve čtvrtek mariáš v hospodě na Žižkově. A tenhle pán s tou rukou,“ ukázal na muže v kostkované košili, „mě odvezl do nemocnice, když jsem spadl v kuchyni, to bylo před dvěma lety, teta nebyla doma a já žil sám. Prosekal se mnou tři hodiny na Vinohradech na pohotovosti, přitom mě skoro neznal.“
Poposedl si a pokračoval.
„A pan Novák z ovocnářství na rohu, co mi prodává meruňky – když teta minulý měsíc spadla na chodníku, na ranní procházce, byl to on, kdo ji uviděl, naložil ji do dodávky a přivezl domů dřív, než jsem se stačil obléct a jít ji hledat. Tohle mi dá Rohlík, holka? Tohle mi dá banka z obrazovky?“
Neměla jsem co na to říct. On pokračoval.
„Já mám čas, holka. Co nemám, je společnost. Rád si vyžehlím košili, přijdu sem, paní Kadlecová mi řekne ‚to jste dnes elegantní, pane Bohumile,‘ i kdyby to byla lež. To mi appka nedá. To je to jediné, co mi z těch dní zbývá.“
Ten rozhovor mi ležel v hlavě déle, než jsem čekala. Ten večer jsem se vrátila do svého bytu na Smíchově a v jeho telefonu jsem nic nenastavovala. Naopak – začala jsem s ním chodit do banky každý čtvrtek, bez spěchu, sedávala jsem s ním na těch tvrdých plastových židlích a čekala, i když samotné vyřízení trvalo deset minut a povídání čtyřicet.
Uběhlo skoro osm měsíců. Jeden čtvrtek v červenci Bohumil nezvedal telefon v době, kdy jsme obvykle vyrazili. Zajela jsem za ním do malého bytu v Křižíkově ulici, kde bydlel jednatřicet let s tetou. Našla jsem ho na podlaze v kuchyni, při vědomí, ale neschopného vstát, se zlomeným kyčelním kloubem. Mně nezavolal jako první – nemohl, telefon ležel na stole, mimo jeho dosah. Byl to pan Novák z ovocnářství, kdo si všiml, že v devět ráno se Bohumil nezastavil pro svoje dvě meruňky jako každý den, a v deset taky ne, a že se to za jednatřicet let prodávání ovoce na tom rohu ještě ve čtvrtek nikdy nestalo. Zavřel stánek na patnáct minut a šel zaklepat na dveře. Byly odemčené. Vešel dovnitř.
Když jsem dorazila do nemocnice Na Bulovce, pan Novák tam ještě seděl v čekárně v zástěře, aniž by stihl zavolat manželce, že se zdrží se zavíráním stánku.
„Nemohl jsem ho tam nechat samotného, dokud nepřijde někdo z rodiny,“ řekl mi a odešel zpátky do svého krámku, aniž bych mu stihla pořádně poděkovat.
Bohumil strávil tři týdny v rehabilitačním zařízení. V den, kdy ho propustili, jsem udělala něco, co nemělo nic společného s appkami ani bankami: zašla jsem k notáři na Národní třídě a nechala se zapsat jako kontaktní osoba pro nouzové případy a zplnomocněná osoba k jeho účtu v bance na Vinohradské – té samé s těmi čtyřmi plastovými židlemi – s plnou mocí přesně na tohle, aby příště nezáleželo na tom, jestli si nějaký soused všimne dvou chybějících meruněk na pultu. Papíry jsem podepsala před paní Kadlecovou, která vyšla zpoza přepážky, aby se podepsala jako svědek, a rozplakala se, aniž by se za to styděla.
Ten čtvrtek, když jsme vycházeli z banky, Bohumil s novou holí a ve své obvyklé košili, ho pan Novák zahlédl z krámku a přešel přes ulici, aniž by ho kdokoli volal. Přinesl mu sáček dvou meruněk, zadarmo, jako každý týden od té doby.
„Nic mi do toho telefonu nenastavuj, holka,“ řekl mi strýc se smíchem, opřený o mou paži. „Teď už víš, k čemu jsou lidi dobří.“
Chodíme tam pořád, každý čtvrtek. Pořád to trvá hodinu.
