Jmenuju se Radek, je mi čtyřicet sedm, dvacet let dělám jako technik na plynojemu v Litvínově. S Janou jsme byli osmnáct let manželé. Píšu to v minulém čase, protože minulý pátek si přišla pro poslední krabice a odvezla je ve fabiovce svýho bratra pryč, do Mostu, k sestře.
Chci to napsat, jak to bylo doopravdy, protože kdyby se mě teď někdo zeptal, co se stalo, řekl bych, že nevím. A to je právě ten problém.
Poznali jsme se v roce 2008 na plese hasičů v Litvínově, ona tam byla s kamarádkou z práce, měla na sobě šaty barvy vína a smála se tak nahlas, že se na ni otáčeli lidi od baru. První dva roky jsem jí každý pátek nosil housku s tvarohem z pekárny na rohu, protože věděla, že tam mají čerstvé už v šest ráno a ona vstávala v sedm do práce na poště. Blbost, vím. Ale pamatuju si, jak to brala do ruky a čichala k tomu, než se do ní vůbec zakousla.
Pak přišel syn, Matyáš, teď mu je devět, a nějak se to všechno rozjelo jinam. Směny na plynojemu, noční, víkendy, únava, co se nastřádá jako vodní kámen v konvici a nikdo si nevšimne, dokud se konvice nerozbije. Přestal jsem se ptát, jak byl den. Ne schválně. Prostě jsem přišel domů, sedl si k televizi, díval se na fotbal nebo na zprávy, a když mi řekla něco o práci nebo o Matyášovi, odpověděl jsem "hmm" a myslel na to, jestli stihnu ráno vyměnit ventil na kotli.
Ona to nikdy neřekla natvrdo. To je to, co mě teď žere nejvíc. Jednou, asi před rokem, seděla u kuchyňského stolu s hrnkem čaje, který jí dávno vystydl, a řekla: "Ty víš, že Matyáš dneska poprvý přečetl celou stránku sám?" A já jsem odpověděl z gauče, aniž bych se otočil: "Fajn." Fajn. Osmiletý kluk poprvé přečetl celou stránku a já řekl fajn a zůstal koukat na sestavu Baníku.
Teď vím, že to byl jeden z těch momentů, kdy se něco v ní přelomilo, jenom jsem to tehdy neviděl.
O co mi vlastně šlo? Myslel jsem, že dělám svoji práci — chodit do práce, platit hypotéku na barák v Horní Vsi, opravovat auto, vozit syna na fotbal. Myslel jsem, že tohle je láska, tahle údržba. Nedošlo mi, že Jana nepotřebovala údržbáře. Potřebovala, abych se jí zeptal, jak se cítí. Potřebovala, abych si všiml nového účesu, který si nechala udělat v salonu na Mírovém náměstí a čekal jsem tři dny, než jsem si toho vůbec všiml, a to mi to řekla její máma po telefonu.
Poslední rok byl nejhorší, i když jsem si to tehdy nepřipouštěl. Přestala mi vyprávět vtipy z práce. Přestala se mě ptát, jestli chci k večeři knedlíky nebo brambory, prostě uvařila to, co uvařila. V posteli jsme leželi ke zdi zády k sobě a já jsem si myslel, že je to jenom fáze, že to přejde, že máme oba náročný týden.
Zlom přišel v úterý, čtrnáctýho dubna. Přišel jsem domů pozdě, dvě hodiny přesčas kvůli revizi, a ona seděla v kuchyni s papíry rozloženými na stole. Bankovní výpisy, něco z realitky, jméno advokátky napsaný fixou na žlutém sešitu. Zeptal jsem se, co to je, a ona zvedla papír, na kterém byl rozpočet — kolik by potřebovala na nájem menšího bytu, kolik na Matyáše, kolik jí zůstane z výplaty na poště.
"Počítala jsem si to už tři měsíce," řekla. "Chtěla jsem vidět, jestli to zvládnu sama."
Neřvala. Neplakala. Mluvila tak klidně, že mi z toho bylo hůř, než kdyby křičela.
"A zvládneš?" zeptal jsem se, protože jsem nevěděl, co jinýho říct.
"Asi jo," odpověděla. "Ale nejde o to, jestli to zvládnu sama. Jde o to, že už dlouho jsem sama, i když tu s tebou bydlím."
Zkoušel jsem to zachránit, to musím říct na svoji obranu. Vzal jsem si dva týdny dovolené, vypnul telefon o víkendech, vodil ji na procházky k rybníku za Horní Vsí, kam jsme chodili, když jsme spolu chodili. Ptal jsem se na všechno, co jsem měsíce přeskakoval. Ale ona měla ten pohled — ne studený, spíš unavený — a jednou večer řekla větu, kterou budu mít v hlavě asi do smrti: "Radku, já už nechci, abys mě začal milovat, protože se bojíš, že mě ztratíš. Chtěla jsem, abys mě miloval, když jsem tu prostě byla."
V pátek přijela pro krabice. Pomáhal jsem jí nosit je dolů, protože jinak by to sama netahala, výtah v našem paneláku je rozbitej už půl roku. Matyáš zůstal se mnou přes týden, s ní má být o víkendech, dohodli jsme se to zatím takhle, dokud se něco nevyřídí u soudu.
Než nastoupila do auta, stála chvíli u dveří s klíčema od bytu v ruce. Podala mi je bez řečí, dva klíče na kroužku s plyšovou kočičkou, kterou jí Matyáš vybral v trafice, a já jsem si vzal ten kroužek do dlaně a čekal, že mi řekne něco, co bych si mohl vzít s sebou jako důvod, proč se to celý stalo.
Neřekla nic. Jenom se otočila k autu, kde na sedačce ležela krabice s jejíma knihama a fotkou Matyáše z první třídy, a nastoupila.
Teď vařím Matyášovi knedlíky podle receptu, co mi napsala na papírek, než odjela, protože jsem se jí konečně na něco zeptal — jak se to dělá — a ona mi to napsala, aniž by se zeptala proč. Papírek mám přilepenej na lednici vedle jeho vysvědčení. Každý pátek chodím do tý pekárny na rohu a kupuju housku s tvarohem, i když ji teď nemá kdo sníst. Nosím ji na stůl a nechávám tam stát, dokud nezačerství, a pak ji vyhodím a příští pátek koupím novou.
Nevím, jestli je to pokání, nebo jenom hloupost. Ale je to první věc za posledních pět let, kterou dělám, aniž by na to čekal jakýkoli výsledek.
