Kolegům jsem to na Marušce vyprávěl asi desetkrát a pořád mi nevěří. Jmenuju se Tomáš Vach, je mi osmadvacet, dělám projektanta v Brně, na Cejlu, kousek od pivovaru. Před dvěma lety jsem si vzal tři týdny dovolené a letěl sám do Japonska – měl jsem to našetřené ze čtyřiceti tisíc, co mi zbyly po prodeji starýho Octavia.
Na letišti v Ósace mě hned u pásu na zavazadla oslovila štábová holka s mikrofonem. Natáčeli tam něco jako pořad o cizincích, co přiletí do Japonska – ptali se lidí, co tu budou dělat, jestli mají rádi sushi, obvyklý blbosti. Odpověděl jsem jí něco o tom, že jedu na Fudži a že se těším na onsen, ona se zasmála, poděkovala, a já na to zapomněl. Přiletěl jsem domů, vrátil se do kanceláře, řešil rozpočet na jednu zakázku v Kuřimi a na tu kameru jsem nemyslel ani vteřinu.
Až loni v květnu mi napsala produkční z toho pořadu, že díl se mnou konečně půjde do vysílání – prý to leželo ve frontě přes rok kvůli covidu. Napsal jsem jí zpátky něco jako "super, díky za info" a šel dál žít svůj život. O tři dny později mi přišla zpráva na Instagramu od holky jménem Nozomi. Napsala anglicky, s chybami, ale rozumělo se: "Viděla jsem tě v televizi, vypadáš fajn."
Odepsal jsem jí ze slušnosti. Pak jsme si psali skoro každý den. Nozomi bydlela v Nagoji, pracovala jako asistentka v cestovce, měla dva starší bratry a doma akvárium s kaprem koi, který se jmenoval Pan Suzuki – tohle mi řekla hned první týden a já se u toho smál jako blázen, protože takový detail si člověk nevymyslí. Psali jsme si o všem: o tom, že u nás v Brně v listopadu už je tma v půl páté, o tom, že ona nesnáší nattó, o mý babičce, která mi furt volá, jestli už mám "nějakou pořádnou holku". Volali jsme si přes víkendy, někdy do tří do rána, protože časový posun je sedm hodin a jeden z nás byl vždycky vzhůru v nesmyslnou dobu.
Po půl roce jsem se jí zeptal přes video hovor, jestli chce být oficiálně moje. Seděla u sebe v pokoji, za ní plakát nějaký japonský kapely, který jsem neznal, a řekla ano tak rychle, že jí to vyjelo dřív, než domluvila.
Chtěl jsem počkat, až se potkáme naživo, ale hranice byly kvůli covidu zavřené a nikdo nevěděl, kdy se to uvolní. Tak jsme byli rok pár na dálku – vídeo hovory, dárky poštou (poslala mi čaj a nějaký sušenky, co u nás nikde neseženete, já jí poslal moravský víno, který jí, myslím, moc nechutnalo, ale nikdy to neřekla nahlas).
Před čtyřmi dny přiletěla poprvé do Prahy. Čekal jsem na ni na Letišti Václava Havla u výdeje zavazadel s cedulí, na kterou jsem napsal jenom "Nozomi ❤" fixem, co skoro nepsal. Když vyšla z haly, pomyslel jsem si jenom jedno: že na fotkách byla hezká, ale naživo je ještě hezčí, a že mi najednou selhala čeština i angličtina zároveň.
Teď je to čtyři dny a bydlí u mě v podnájmu na Černých Polích, ve dvoupokojáku, kde mám jednu skříň napůl prázdnou, protože jsem čekal, že si tam jednou někdo dá svoje věci. Nozomi má vízum na devadesát dní, do 18. prosince – po Novém roce chce zpátky do Nagoji vyřídit dlouhodobý pobyt, ale to je až za tři měsíce a teď na to nemyslíme.
Dneska ráno se mě zeptala, proč u nás lidi v tramvaji nikdy nemluví nahlas, a já jsem jí to nedokázal vysvětlit, jenom jsem se smál a řekl, že je to prostě Brno. Ona na to řekla, že jí to nevadí, že ticho v tramvaji zní skoro jako doma. Pak vzala z ledničky ten poslední kousek trvanlivýho tofu, co si přivezla z Japonska, rozdělila ho na dva talíře a řekla, že si ho sníme spolu, než dojde – protože další sežene až za tři měsíce, a do tý doby si budeme muset vystačit s tím, co je.
