Jmenuji se Radek Vondráček, je mi čtyřiačtyřicet a chovám čivavy v Kolíně už osmým rokem – spíš jako koníček než byznys, tři fenky, jeden pes, občas vrh na prodej. Bety je moje nejstarší fenka a tuhle historku vyprávím ze svého konce, protože ten druhý, ten, co ji na Instagramu sdílel s dojatými srdíčky pod fotkou, jsem byl vlastně já. Jenže zvenku to vypadalo jako pohádka o mateřské lásce. Zevnitř, z kuchyně, kde jsem tehdy nocoval na gauči vedle boudy, to vypadalo trochu jinak.
Bety měla pět štěňat na konci ledna, venku mráz, na Kmochově ostrově led jak sklo, a já jsem si vzal dovolenou, protože jsem věděl, že první týden je nejhorší. Bouda stála v kuchyni, blízko radiátoru, a já jsem první tři noci vůbec nespal – kontroloval jsem teplotu, vážil štěňata na kuchyňské váze, zapisoval přírůstky do sešitu. A Bety mě sledovala. Ne štěňata – mě. Kdykoli jsem se přiblížil k boudě, zvedla hlavu a dívala se, jestli jdu jenom kontrolovat, nebo jestli je chci brát pryč. Trvalo mi asi týden, než jsem pochopil, že ta její ostražitost nebyla vůči světu. Byla vůči mně.
Sousedka z vedlejšího bytu, paní Kroutilová, chodila každé odpoledne na kafe a říkala mi, že jsem blázen, že si takhle kazím dovolenou kvůli psům. Možná měla pravdu. Ale seděl jsem na zemi u boudy s hrnkem vychladlého čaje a díval se, jak Bety leží nehybně hodiny v kuse, aby se pod ní pět malých těl mohlo hřát, a připadalo mi hloupé jít si lehnout do postele, když ona si nedovolí ani protáhnout záda.
Co v žádném videu nebylo: Bety měla po porodu bolavou přední tlapku, asi ji odřela o roh bedny, a přesto se ani jednou nezvedla rychle, ani jednou neškubla sebou, když po ní štěňata šlapala. Krmil jsem ji přímo k boudě, protože sama by neodešla ani na mísu vody dál než na dva kroky.
Týdny plynuly, štěňata rostla, začala lézt po kuchyni, převracet misku s vodou, žrát nohu od stolu. A tady přišlo to, co mě fakt zaskočilo. Jeden ze štěňat, černý s bílou hrudí, kterého jsem měl slíbeného kolegovi z práce jako Maxe, se pořád vracel k Bety a spal jí přímo na krku, jako by poslouchal tlukot srdce. Když jsem si ho jednou vzal na klín, abych ho ofotil pro kolegu, začal kňučet tak usilovně, že Bety vstala od misky s žrádlem – hladová, po celém dni – a přišla si ho vzít zpátky. Nezavrčela na mě. Jen se posadila vedle a čekala, dokud jsem ho nepoložil.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem měl plán prodat štěňata ve dvanácti týdnech, jak to dělám vždycky, a najednou mi to přišlo jako věc, kterou musím udělat rychle a bez rozmýšlení, jinak to neudělám vůbec. Napsal jsem zájemcům, dohodl termíny, tři štěňata šla k lidem, které jsem prověřil, jedno zůstalo u kolegy Petra jako slíbený Max. Poslední, fenku se skvrnou nad okem, jsem si nechal.
Ten den, kdy jsem odvážel poslední tři štěňata najednou – autem, v přepravce, s Betynkou zavřenou v ložnici, protože jsem věděl, že by běžela za autem až na parkoviště – jsem se vrátil domů po dvou hodinách a Bety seděla u prázdné boudy. Nešla ke mně. Nešla ani k misce. Čichala k dekám, které tam ještě byly cítit po štěňatech, a pak si lehla přesně na to místo, kde spávala s nimi na krku.
Věděl jsem, že jsem udělal, co jsem slíbil kupujícím, a věděl jsem, že se o štěňata dobře postarají – Petr mi posílal fotky Maxe každý týden. Ale díval jsem se na Bety, jak leží na prázdném místě, a přišlo mi, že jsem jí to dlužný vysvětlit, i když je to pes a nerozumí slovům.
Vzal jsem sešit, do kterého jsem zapisoval váhy štěňat, a poslední fenku se skvrnou, kterou jsem pojmenoval Nel, jsem nechal spát u Bety další dva měsíce, déle, než je u chovatelů obvyklé, protože jsem viděl, že Bety potřebuje mít u sebe aspoň jednu. Zavolal jsem veterinární klinice v Kolíně, kde mám Bety registrovanou už šest let, a nechal jsem do její karty zapsat, že další vrh plánuji nejdřív za dva roky, ne dřív – aby si odpočinula a nemusela znovu tak brzo tou úzkostí procházet.
Nel jsem nakonec neprodal. Zůstala mi. A teď, když jdu večer spat, slyším z kuchyně dva tlukoty srdce vedle sebe, ne pět, a Bety už nehlídá dveře jako předtím. Ale pořád, když Nel usne, položí jí hlavu přes hřbet, jako by chtěla mít jistotu, že aspoň tahle jedna nikam neodejde bez dovolení.
