Jmenuju se Blanka Vránová, je mi čtyřicet tři a bydlím v Olomouci na Envelopě, v tom sídlišti za Tabulovým vrchem. Manžel Radek mi říká skladnice. Ne z legrace úplně — spíš z toho unaveného úžasu, se kterým otevírá dveře od spíže a zjišťuje, že se tam vejde ještě jedna krabice.
Já prostě nikdy nekupuju jeden balík toaletního papíru. Nikdy. Vím přesně, jaký papír používáme, vím, kolik stojí v Bille za normální cenu, a jakmile ho vidím v akci — v Kauflandu, v Tesku, jedno kde — beru rovnou šest balení najednou. A pak na to půl roku zapomenu.
Tak to dělám se vším. Olej po deseti lahvích. Rýži a luštěniny po pěti baleních. Konzervy rovnou v kartonu. Cukr, sůl, těstoviny — nikdy míň než šest kusů. Kávu taky, tu naši oblíbenou Jihlavanku, když je za sto devadesát místo dvě stě osmdesát, koupím rovnou deset balíčků. Krmivo pro kočku Fandu beru pytlem, když má Brit akci, a v mrazáku mám vždycky maso, pár sáčků knedlíků a mražené ovoce na smoothie. Brambory a cibuli kupujeme na podzim rovnou pytlem od souseda z chalupy, protože byt máme s garáží a v garáži mám regál — a v tom regálu se vejde klidně čtyřicet kilo brambor do jara.
Proč to dělám? Za prvé — šetří to peníze, a to dost citelně, klidně pár tisíc korun ročně. Za druhé, a to je pro mě důležitější, šetří to čas a hlavu. Jednou za půl roku se pořádně nakoupím a pak na to celé měsíce nemyslím. Nemusím v neděli večer panikařit, že došla mouka.
Slyšela jsem jednou od jedné kolegyně z účtárny — měla jsem tenkrát ještě práci na fakturačním v jedné stavební firmě na Šantovce — že lidi, kteří mají peníze, je nemají jenom proto, že je umí vydělávat, ale hlavně proto, že je umí utrácet chytře. Od tý doby to beru jako svoje motto.
A teď k tomu černýmu pátku. Loni v listopadu jsem projela akce na drogerii a čisticí prostředky, a našla jsem takovou nabídku, že jsem nedokázala odolat. Prací gel, aviváž, houbičky, papírové utěrky, toaletní papír, kapesníčky — všechno se slevou skoro sedmdesát procent, protože e-shop končil sklad. Objednala jsem to na tři kliknutí a v úterý mi kurýr přivezl krabici metr na metr, tak těžkou, že jsme ji s Radkem museli nosit oba.
Radek stál ve dveřích, díval se na tu krabici a mlčel asi deset vteřin, což je u něj rekord. Pak řekl jenom: "Blanko, my budeme mít papír na tři roky dopředu." Já na to: "Radku, papír se nekazí." A šla jsem to skladovat do sklepa.
Právě ten sklep — vlastně kóje ve sklepě, co patří k bytu — je moje pýcha. Regály jsem si tam postavila sama, z prken po tchánovi, ještě když žil na chalupě u Litovle. Police jsou popsané fixem: konzervy, těstoviny, chemie, zvířata. Vím přesně, co kde je, protože si vedu poznámky v sešitě, ne v mobilu — sešit mi nikdy nespadne a nevybije se.
Tahle historka s krabicí a s Radkovým pohledem se stala takovou rodinnou legrací, že si ji vyprávíme na Vánoce. Jenže loni na jaře přišla zkouška, při které se ukázalo, že to není jenom vtip pro sešlost u řízků.
V květnu Radka propustili. Firma, kde dělal jako technik údržby, přišla o velkou zakázku a rušili celé oddělení. Dostal odstupné na dva měsíce a pak nic. Hledal práci přes léto, chodil na pohovory, ale v jeho oboru bylo najednou málo míst a hodně lidí, co je hledali stejně jako on.
Přišly prázdniny, dcera Anička jela na tábor, a najednou jsme sledovali každou korunu. Přesně v tu chvíli se ukázalo, co ta moje mánie skladovat vlastně znamená. Otevřela jsem sešit, prošla regály a spočítala si, na co všechno vlastně nemusíme utrácet. Vyšlo mi, že jídlo, drogerie a krmivo pro Fandu máme zásobené na skoro čtyři měsíce dopředu. Ne úplně na všechno, ale na dost velkou část rodinného rozpočtu.
Tou dobou jsme řešili ještě jednu věc — hypotéku. Byt jsme si brali na dvacet let, a v srpnu nám banka posílala nabídku na fixaci nové sazby, protože ta stará končila. Radek se bál, že se splátka zvedne o dva až tři tisíce měsíčně, a s jeho výpadkem příjmu by to byl problém.
Vzala jsem si volno na pátek, sedla si s kávou k notebooku a udělala si tabulku. Na jedné straně naše skutečné měsíční výdaje bez jídla a drogerie — díky té zásobě šly skoro na nulu na dva měsíce dopředu. Na druhé straně nová splátka. Vyšlo mi, že to ustojíme, pokud si vezmeme rezervu, kterou jsem si stranou dávala roky — právě z těch ušetřených peněz na akcích. Měla jsem odloženo něco přes sto deset tisíc korun na zvláštním spořicím účtu, o kterém Radek věděl, ale nikdy jsme na ně nesahali.
V pondělí jsem šla do pobočky banky na Palackého třídě, s deskami plnými výpisů a s tou tabulkou vytištěnou na papíře. Paní na přepážce se ptala, jestli chceme řešit odklad splátek. Řekla jsem ne — chceme se zafixovat na tři roky s tou nejnižší sazbou, kterou nabízejí, a část jistiny mimořádně splatit z toho spořicího účtu, abychom snížili měsíční zátěž. Podepsala jsem dodatek ke smlouvě, vytáhla sto tisíc z rezervy, nechala si deset tisíc na horší časy a šla domů s potvrzením v deskách.
Radek si to potvrzení večer třikrát přečetl u kuchyňského stolu, pod tou lampou, co visí nad ním už deset let a bliká, když je vlhko. Pak se zeptal, odkud jsem sehnala tolik peněz na jednorázovou splátku. Řekla jsem mu pravdu — z účtu, kam jsem roky odkládala to, co jsme ušetřili na akcích, protože jsem vždycky počítala, kolik bychom za stejné věci zaplatili v obchodě bez slevy, a ten rozdíl odkládala.
V srpnu si našel novou práci, o něco dál, v Přerově, ale se slušným platem. Zásoby v regálech pomalu ubývaly, jak se čerpaly přes léto, a na podzim jsem zase objela akce, doplnila olej, luštěniny, prací prostředky, tentokrát bez žádné velké krabice na metr krát metr, jen postupně, po troškách.
Ten sešit s poznámkami pořád leží na polici hned u dveří do sklepa. Radek si teď, než jde nakupovat, sám kontroluje, co ještě máme, a jestli mu chybí nějaká položka, napíše mi to esemeskou s otazníkem, jako by se ptal na povolení. Nikdy mi za tu krabici z černého pátku neřekl, že měl pravdu mít obavy — jenom jednou, když jsme podepisovali ten dodatek k hypotéce, mi na parkovišti u banky podal klíčky od auta a řekl, ať radši řídím já, že se mu klepou ruce.
