Nastěhuješ se sem s kuframa nebo s bagrem, tetičko? — Ozvalo se z okna terénního auta, které právě rozdrtilo zadním kolem okrasný trávník. Marta Vránová stála na verandě chalupy v Poličce s konvičkou na zálivku v ruce a nevěřila vlastním očím.
Bylo sobotní dopoledne, konec srpna, vzduch ještě těžký po nedávném dešti. Přes plot bylo slyšet, jak soused pouští televizi — přenos z fotbalu, nějaký gól, potlesk. Marta právě chtěla zalít rajčata ve skleníku, když k domu s rachotem přijelo tmavě šedé SUV a zajelo přímo do záhonu s levandulí.
Za volantem seděl její synovec Roman, čtyřicátník s rostoucím bříškem a zlatým řetízkem pod rozepnutou košilí. Vedle něj vystoupila jeho přítelkyně Denisa, na nohou platformové sandály, které se okamžitě zabořily do rozmoklé hlíny u studny.
„Fuj, to je bahno, Romane! Řekls, že tu bude terasa!" ošklíbla se Denisa a s odporem si prohlížela ušpiněné prsty.
Marta odložila konvičku na zábradlí. „Dobrý den. Mohli jste aspoň zavolat. Nečekala jsem vás."
„No jo, teto, pořád ta tvoje škarohlídost," mávl rukou Roman a rozhlédl se po pozemku jako po vlastním majetku. „Přijeli jsme na tři dny, opéct buřty, vyvětrat hlavu. V Brně je teď peklo, čtyřicet stupňů na asfaltu."
„Nemám tady penzion," řekla Marta klidně. „A volný pokoj mám jen jeden, leží tam konzervy a suší se prádlo."
„Přerovnáme," odbyl ji Roman. „Ale nejdřív musíme vyřešit důležitější věc. Auťák." Kývl hlavou k SUV, které stálo napříč záhonem. „Kam ho mám dát, na střechu kůlny?"
„Na návsi je odstavná plocha u hasičárny," navrhla Marta. „Zpevněná, hlídaná kamerou."
„Sto padesát metrů pěšky v tomhle vedru? To ne. Mám vzadu chlazený guláš, reproduktor, tašky. Přijel jsem si odpočinout, ne se tahat jak nosič."
Denisa mezitím obcházela auto a přidržovala si lem krátkých šatů. „Romane, to je fakt středověk. Co je tohle za keře uprostřed dvora? Ani lehátko si tu nepostavíš."
„Přesně," přikývl Roman a otevřel kufr. „Teto, poslouchej plán. Ty levandule tu stejně nikomu nechybí. Uklidíme plac, sesypem štěrk, a bude z toho parkoviště jak se patří."
Vytáhl z kufru plechový kanystr s tmavými skvrnami na boku, rýč a smotaný ocelový tažný pás.
„Co je v tom kanystru?" zeptala se Marta a cítila, jak jí v hrudi tuhne vztek.
„Nafta s odpadním olejem a nějakou chemií na plevel, kluci z autoservisu poradili," vysvětlil Roman hrdě. „Prolejeme to pod kořeny, ať se to znova nechytne. Večer objednám dovoz štěrku."
„Ty levandule jsem sázela osm let," řekla Marta tiše. „Každou zimu jsem je kryla chvojím."
„Zase drama," protočila Denisa oči. „Chlap se dře, aby ti tu udělal pořádek, a ona brečí nad kytkama."
„Je to můj pozemek," odpověděla Marta. „A žádný štěrk tu nebude."
Roman si založil ruce v bok. „Teto, nezlob. Jsi sama, na co ti je ta zahrada v tvým věku? Děláme ti tu civilizaci a ty se místo díků naparuješ."
„Neprosila jsem tě o žádnou civilizaci. Seber si věci a vyjeď za bránu."
Denisa se zamračila. „Romane, udělej něco. Chci se aspoň osprchovat, je tu vedro k zbláznění."
„Nikde," řekla Marta. „Čerpadlo je ve studni, konvička na záhonku."
„Cože?" vytřeštila oči Denisa. „A jak se máme umýt po cestě?"
„Nijak. Nasedněte a jeďte zpátky do Brna."
Roman práskl rýčem o dlažbu. „Co to meleš, stará? Sto kilometrů jsme se vlekli po dálnici a ty nás vyhazuješ od vrat?"
„Nikdo vás sem netáhl."
„Nemusíš nás zvát, tohle je náš barák! Táta ho stavěl, jasný? Je to naše rodinná půda!"
Marta k němu přistoupila. „Táta ho stavěl, ale já jsem po jeho smrti vykoupila každý podíl. Tvojí matce jsem peníze poslala, tobě jsem odpočítala hotovost do ruky, do posledního haléře. Zapomněl jsi? Brala jsem noční směny na výtopně, abych to splatila."
„Copak, myslela sis, žes to vyplatila a jsi tu paní?" vyštěkl Roman a postoupil blíž. „Je to společný, rodinný majetek. A moje auto tu bude stát, jasný? A ty keře teď vyhubím, když po dobrým to nejde."
Popadl kanystr a odšrouboval víčko. Dvorem se rozlil dusivý zápach nafty.
„Uhni, teto, nezkoušej to. Zaháknu tažný pás za tažné oko a za pár minut ty kytky vytrhnu i s kořenama."
Denisa se pousmála a zkřížila prsty. „Konečně mu ukaž, kdo je tu pán."
Marta o krok ustoupila. Ruce se jí lehce třásly, ale hlava měla najednou jasno. S takovými lidmi se nedalo domluvit — rozuměli jen síle. Sáhla do kapsy zahradní zástěry a nahmatala plastové tělo ovladače se dvěma gumovými tlačítky.
Loni, když si nechala udělat automatickou závlahu, instalatér napojil na studnu výkonné čerpadlo s tlakem šest atmosfér. Trubky se schovanými mosaznými tryskami vedly podél celého záhonu i podél vjezdu. Tlak byl takový, že sráželo i zralá jablka z větví.
Podívala se na auto. Okna na straně řidiče i spolujezdce byla stažená do poloviny kvůli vedru. Na sedadlech svítily světlé potahy, na palubní desce se leskla velká dotyková obrazovka. Vedle na chodníku stál kbelík s naloženým masem a papírový pytel s dřevěným uhlím, který Roman už rozbalil.
Marta stiskla tlačítko na ovladači, až to cvaklo. Beze slova vykročila k dřevníku, vystoupala na verandu letní kuchyně a schovala se za dřevěné zábradlí.
„Kam zase zdrhla?!" křikl za ní Roman a táhl kanystr ke keřům. „Myslíš, že se schováš?!"
Odpověď přišla z trávníku. Pod drnem suše cvaklo spouštěcí relé. Země se zachvěla nastupujícím hukotem hlubinného motoru. Za vteřinu s ostrým sykotem vyskočily z trávníku mosazné trysky. Ozvala se rána jako výstřel z hadice a nad záhonem se zvedla hustá, ledová vodní stěna.
První prudký proud narazil přímo do plechového kanystru, který Roman držel oběma rukama. Náraz byl tak silný, že se plech promáčkl dovnitř a kanystr mu vylétl z prstů, zakutálel se do trávy a vylil zapáchající naftu přímo na jeho zamšové boty.
„Do prkýnka!" zaječel Roman, když ho druhý vodní příval udeřil do hrudi a srazil mu z hlavy kšiltovku i sluneční brýle do kopřiv.
Ožila i druhá tryska u schodů. Hustá clona ledové vody zasáhla Denisu. Její letní šaty se během okamžiku promočily a přilepily na tělo, natočené vlasy se změnily v mokré prameny.
„Á! Romane, vypni to! Vypni to hned!" vřískala a mávala rukama do vzduchu. Sandály na platformě jí ujely na mokré hlíně. Denisa s plesknutím dosedla přímo na okraj záhonu, na rozbalený pytel s uhlím. Suché uhlí se smíchalo s tryskající vodou a proměnilo se v hustou černou kaši, která jí zalepila kolena, ruce i obličej.
„Kde se to sakra zavírá, tetko?!" řval Roman a snažil se prorazit clonou k verandě. Ale mosazné trysky se otáčely s neúprosnou pravidelností a odřezávaly mu každý přístup. Voda ze čtyřicetimetrové studny měla sotva pět stupňů. Roman se zajíkal, kašlal a lapal po dechu zimou.
Pak se proud dostal až k otevřenému SUV. Voda tekla okny dovnitř, v kabině to hlučně čvachtalo. Ledová sprška zalévala dotykovou obrazovku, palubní desku, mizela do ventilačních mřížek a nasakovala do světlé kůže sedadel.
„Auto! Sakra, moje auto!" zařval Roman nelidským hlasem, zapomněl na levandule, naftu i na svá takzvaná práva. Rozběhl se k dveřím řidiče, uklouzl na blátě, projel na břiše kus cesty a narazil ramenem do mokrého kola.
Denisa, celá umazaná uhlím a slzami, se plazila po čtyřech za ním. „Romane, jedem pryč! Ona je šílená, utopí nás tady!"
Roman se na třetí pokus zachytil kliky, vhrabal se do čvachtajícího auta a stiskl tlačítko startu. Motor po chvíli naskočil.
„Nastup, ksakru!" zařval z okna. Denisa nechala jednu sandálu v bahně, vrhla se na zadní sedadlo a přibouchla dveře.
Marta stála na verandě letní kuchyně, ovladač pevně sevřený v kapse, a klidně sledovala tu podívanou. SUV s kvílením pneumatik vyrazilo od domu, kola vyhazovala hroudy bláta na karoserii i zrcátka. Roman couval nazdařbůh, urazil dřevěný kolík u plotu, pomačkal nárazník o starou plechovou nádrž na dešťovku a s rachotem vyjel na polní cestu. Brána zůstala dokořán.
Marta počkala pár minut a pak stiskla druhé tlačítko na ovladači. Hukot čerpadla utichl, trysky s tichým cvaknutím zajely zpátky do trávy. Bylo slyšet, jak z listí kapou poslední kapky a v příkopu za plotem kvákají žáby. Vzduch voněl ozonem a mokrou hlínou, jako po bouřce.
Sešla z verandy. Dvě větve levandule se pod koly opravdu zlomily — opatrně je odstřihla a odnesla na kompost. Kanystr s naftou odplavil proud až ke kraji příkopu, víčko odletělo, ale silný proud vody nedovolil oleji vsáknout se do záhonu — všechno to spláchlo do odtoku mimo pozemek. Marta zaháknula smradlavou plechovku hráběmi, vytáhla ji na cestu a hodila do popelnice. Pak zavřela plotová vrata a zasunula ocelovou závoru.
Telefon v kapse zástěry zazvonil o půl hodiny později, když si Marta myla ruce u zahradního umyvadla. Na displeji svítilo jméno Jitka — sestra zesnulého manžela a Romanova matka.
„Marto!" spustila Jitka hned po zvednutí tak nahlas, že to zvonilo v uchu. „Zbláznila ses na stará kolena úplně?! Děti k tobě přijedou po lidsku odpočinout a ty je poleješ jak nějaké dobytek?!"
„Roman se celý třese zimou, elektronika v autě je v háji! Denisa má hysterii, šaty za pět tisíc jsou v koši!"
„Za koho se tady vlastně máš, na dědečkově pozemku?!"
Marta si vzala ze stolku okurku a s křupnutím ukousla kousek. „Roman si spletl hranice."
„Jaké hranice?! Nezamlouvej to! My si na tebe najdeme právníka, ten dům ti vezmeme zpátky, rozumíš? Nejsi tam nikdo!"
„Pozemek je psaný na mě," odpověděla Marta klidně. „A vaše potvrzení o vyplacení mám doma v šuplíku. Zapomnělas, jak jste před sedmi lety obíhaly úřady a žadonily, ať vám podíly vyplatím? Splácela jsem za vás úvěr, zatímco jste jezdili k moři."
„Jak ti vůbec jazyk otočí, vyčítat rodině pár korun?!"
„Otočí se snadno," řekla Marta pevně. „Tvůj syn sem přijel s naftou a jedem na plevel. Chtěl mi zalít záhony a udělat si tu parkoviště. Na cizím pozemku."
„Pokud se ještě jednou ukáže u mé brány, pošlu záznam z kamery do skupiny na Facebooku pro celou chatovou oblast. Ať se všichni podívají, jakého nájezdníka jsi vychovala a jak potom prchal po čtyřech z bahna."
V telefonu nastalo trapné ticho. Jitka zjevně takový odpor nečekala. „Jaký záznam? To si vymýšlíš!"
„Chceš to ověřit?" ušklíbla se Marta. „Kamera visí přímo pod okapem, se zvukem. Takže vyřiď svému orlovi, ať zůstane v Brně a suší si sedačky. Konec hovoru."
Zavěsila a číslo švagrové zablokovala. Hned po ní i čísla Romana a Denisy.
Uplynuly dva týdny. Dusné srpnové vedro polevilo, po nocích už táhla chladná vlhkost od řeky Svratky. Polámané levandule se rychle vzpamatovaly a rozkvetly do fialových chomáčů, přes kamennou cestičku se rozlezly buřeňatě rozrostlé funkie.
V sobotu kolem poledne zabrzdila u plotu modrá dodávka souseda z konce ulice, pana Vaculíka. Marta zrovna vycházela s košíkem čerstvých jablek. Stařík vypnul motor, sundal si čepici a opřel se o plot.
„Zdravím, paní Vránová. Váš synovec, co jezdí tím černým terénákem, zaplavil celou naši sousedskou skupinu na Facebooku."
Marta se zastavila u branky. „A co píše?"
„Píše bez přestání," zabručel pobaveně pan Vaculík. „Prý jste zlá tetka, polila jste lidi hadicí, nepustila rodinu na chalupu. Žádá, aby výbor spolku vás donutil udělat na vlastní náklady parkovací zátoku za plotem."
„A co na to výbor?" zeptala se s úsměvem.
„Předseda mu to napsal rovnou do skupiny," zachechtal se soused. „Prý chceš vlastní stání, kup si pole u Litomyšle. Nebo parkuj u návesní hospody, tam je místa dost."
„A po tom synovec ze skupiny zmizel i s profilovkou."
„Tak mu tam patří," řekla Marta. Podala sousedovi přes plot pár velkých žlutých jablek. „Tady máte, paní Vaculíkové na ochutnání."
„Děkuju, hospodyňko." Soused nastartoval dodávku a pomalu odjel ulicí dál.
Marta se vrátila na verandu a posadila se na dřevěný schod. Před ní byly dva klidné dny. Na záhonu bzučely včely, ve skleníku dozrávala rajčata a plot spolehlivě oddělovala její svět od cizí drzosti a hlouposti.
