Je mi sedmašedesát a se sestrou jsme spolu nepromluvily jedenáct měsíců kvůli hrnku na kávu. Zní to hloupě, když to řeknu nahlas. Ale právě tak to bylo.
Jmenuji se Jarmila, sestra je Blanka, mladší o dva roky. Vyrůstaly jsme na Vinohradech, v bytě s výhledem na kostel svaté Ludmily, kde v neděli ráno zvonily zvony tak silně, že se probudilo celé schodiště. Sdílely jsme pokoj až do mého sňatku a pak ještě čtyřicet let jsme si telefonovaly skoro denně, většinou večer, kolem osmé, když skončily zprávy.
Nebyly jsme vždycky zadobře. Blanka má ostrý jazyk a já taky nejsem beránek. Hádaly jsme se kvůli mámě, kvůli dětem, kvůli tomu, že jedna té druhé podle ní řekla něco protivným tónem. Jenže víc než týden bez řeči jsme nikdy nevydržely.
Ta poslední hádka byla trapně malá. Po mámině pohřbu jsme si dělily věci z bytu na Korunní — žádný majetek, žádné velké peníze, jen nádobí, ubrusy, fotky, drobnosti. Já chtěla starý kávový mlýnek, protože jsem si pamatovala, jak s ním máma každé ráno mele zrnka a byt voní kávou ještě na chodbě. Blanka řekla, že jí ho máma slíbila pro její dceru. Začaly jsme kvůli mlýnku a skončily jsme vytahováním třicet let starých křivd. Padla ošklivá slova. Připomněla jsem jí, že posledních pár měsíců za mámou skoro nejezdila. Odsekla, že já zase všechno, co pro druhé udělám, si pak schovávám jako trumf do příští hádky. Odešla jsem a bouchla dveřmi tak, že spadla fotka ze zdi v předsíni.
Půl roku nikdo nezavolal. Synovec Radek se párkrát pokusil zprostředkovat, ale obě jsme říkaly totéž: „Ví, kde mě najde." O Vánocích jsme se neviděly. Na jejích narozeninách jsem poslala jen esemesku s jedním slovem. Jednou jsem ji zahlédla na Náměstí Míru, jak čeká na tramvaj — schovala jsem se za sloup jak nějaká puberťačka.
V úterý ráno mi zavolal Radek. Blanka spadla na schodech u domu, uklouzla na mokrém listí. Nevypadalo to prý vážně, ale zlomila si zápěstí a čekala na traumatologii v Motole, protože si taky narazila kyčel a chtěli udělat rentgen. Radek byl služebně v Plzni a poprosil mě, jestli bych za ní nezajela, než se vrátí.
První reakce byla hloupá — pomyslela jsem si, že mě vůbec nebude chtít vidět. O pět minut později jsem už hledala klíčky od auta.
Cestou přes celou Prahu jsem si nacvičovala, jak se budu chovat. Vejdu, zeptám se, co říkal doktor, sednu si vedle ní. Nic víc.
Když jsem přišla, ležela na lůžku s dlahou na zápěstí, vlasy rozcuchané, na sobě ještě igelitová nemocniční košile. Uviděla mě od dveří. Kabelku jsem měla pořád přes rameno, ani jsem nestihla říct ahoj. Zakryla si obličej zdravou rukou a rozplakala se.
Přisedla jsem si a první, co ze mě vypadlo, bylo: „No tak nebreč, holka." Věta tak naše, že jsme se obě rozesmály uprostřed pláče.
Řekla, že se bála. Ne kvůli pádu — kvůli tomu, že zatímco tam čekala sama na chodbě, došlo jí, že kdyby se jí něco vážného stalo, skoro rok bychom se nebavily kvůli kávovému mlýnku. Přiznala jsem jí, že jsem taky mnohokrát zvedla telefon a zase ho položila. „Tak proč jsi nezavolala?" zeptala se. Musela jsem říct pravdu: pýcha.
Strávily jsme spolu skoro šest hodin. Koupila jsem jí v bufetu na chodbě housku se šunkou, protože nic nejedla. Hádaly jsme se, protože chtěla sama dojít na záchod, a nakonec jsem jí pomáhala obléct bundu, když ji propouštěli. Radek dorazil odpoledne. Když nás viděl vedle sebe, neřekl nic, jen se usmál.
Než jsem odešla, zeptala se Blanka, co bude s tím mlýnkem. Řekla jsem, že ho klidně dostane její dcera. Odpověděla, že ho už nikdo nechce. Smály jsme se tomu déle, než bylo rozumné.
Nechci tvrdit, že jeden pád vyřešil všechno. Za pár dní jsme si sedly znovu a probraly, co jsme si tehdy nadávaly — některé věci pořád bolely. Blanka přiznala, že to s mámou hodnotila vůči mně nespravedlivě. Já uznala, že to, co udělám pro druhé, si opravdu často schovávám jako zbraň, když se naštvu. Pořád jsme dvě ženské s tvrdou palicí. Teď si voláme několikrát týdně.
Mlýnek zůstal u Blanky v kuchyni na Žižkově, nikdo ho nepoužívá. Minulý týden mi poslala fotku — nasadila na něj kytku ve žlutém kastrůlku a postavila ho na parapet vedle okna. Napsala k tomu jen: „Aspoň k něčemu je."
Myslela jsem na všechny ty měsíce, které jsme prohýřily čekáním, kdo zavolá první. Nevyhrála žádná z nás. Jen jsme skoro rok nesdílely své životy.
