Ivana Bártová našla ten účet v poštovní schránce v úterý ráno, na dně mezi letáky. Dvě stě dvacet korun nedoplatku za elektřinu, splatnost do pátku. Normálně by ho jen odložila na kredenc vedle konvice a zaplatila v sobotu, jako vždycky. Jenže tentokrát se jí ruka zastavila nad tou částkou, protože přesně takovou sumu měl v kapse její syn Marek, když ho v pondělí odvedli.
Bydlí na sídlišti Vinohrady v Brně, ve třetím patře, v paneláku, kde bere se sousedy solí i cukr přes chodbu. Marek je zvěrolékař, třicet dva let, pracuje ve veterinární ordinaci na Cejlu. V pondělí odpoledne se sešel s pár lidmi před radnicí na tichém shromáždění – stáli mlčky, drželi cedule s cenami energií, nikdo nekřičel, nikdo nic nerozbil. Přijela policie. Odvezli osm lidí, mezi nimi i Marka.
Od pondělí uplynulo devět dní. Ivana ví jenom to, co jí řekla sousedka z pátého patra, paní Kadlecová, jejíž snacha pracuje na okrsku: že Marka převezli do vazební věznice, že čeká na soud, že se to táhne, protože „to teď mají nahoře jinak nastavené“. Víc jí nikdo neřekl. Na policii jí dali vytočit tři telefonní čísla, na dvou nezvedali, na třetím jí sdělili, že informace o vyšetřovaných osobách se po telefonu nepodávají.
Marek nikdy neměl problém se zákonem. Nikdy ani pokutu za špatné parkování nezaplatil pozdě. Jediné, co udělal, bylo, že si v pondělí vzal hodinu volna z ordinace, došel před radnici a postál tam s cedulí, na které stálo: „Nemůžu topit a léčit zvířata zadarmo.“
*
Ivana tu tašku sbalila už ve středu – náhradní tričko, ponožky, žiletky, které mu stejně nejspíš zabaví, a fotku jejich kočky Papriky, protože Marek by se bez ní nudil. Tašku nikam nevzali. Na vrátnici věznice na Bohunické jí řekli, že „osoba tohoto jména se v evidenci nenachází“, ačkoliv paní Kadlecová přísahala, že ho tam v pátek viděla vystupovat z transportního vozu.
Ve čtvrtek zavolala advokátce, kterou jí doporučila kolegyně z práce – Ivana třicet let sedí na účtárně v nemocnici u Milosrdných bratří, počítá výplaty sestřičkám, umí spočítat penále na den přesně. Advokátka, mladá, unavená žena jménem Dita Řezníčková, jí řekla otevřeně: „Paní Bártová, oni teď zadržují lidi bez obvinění déle, než by měli, protože vědí, že se to dřív nebo později rozmělní v systému. Nikdo za to nikoho nepotrestá.“
„Tak co mám dělat?“
„Čekat. A nedělat scény. Aspoň prozatím.“
Ivana čekat uměla. Celý život čekala – na to, až Marek doroste, až dostuduje veterinu v Brně, až si najde holku, se kterou to vydrží. Ale tohle čekání bylo jiné. Chodila do práce, sčítala čísla, které jí najednou nedávaly smysl, protože v hlavě měla jenom jedno číslo: devět dní.
*
V pátek ráno, když šla z tramvaje kolem trafiky na Cejlu, potkala Aničku, sestřičku z Markovy ordinace. Anička na ni skoro nemluvila – jenom jí strčila do ruky složenou účtenku a řekla potichu: „Paní Bártová, nevím, jestli to pomůže, ale klienti se ptají po panu doktorovi. Řekla jsem jim, že má dovolenou. Nevěděla jsem, co jiného říct.“
Na účtence bylo napsáno tužkou telefonní číslo a jméno: Mgr. Kamil Structa, novinář z regionálního deníku, který prý sbírá případy lidí zadržených po protestech kvůli energiím. Ivana tu noc nespala. Ležela s telefonem na peřině a přemýšlela, jestli zavolat novináři znamená pomoct synovi, nebo mu ublížit ještě víc.
V sobotu ráno mu zavolala.
Kamil Structa přišel k ní domů odpoledne, s malým diktafonem a poznámkovým blokem plným jiných jmen – bylo jich jedenadvacet, samých lidí zadržených po klidných shromážděních v různých městech, od Ostravy po Plzeň. „Paní Bártová, sám za vás nic nezaručím. Ale čím víc jmen bude venku, tím hůř se to bude dát mlčky zamést.“
Ivana mu dala fotku Marka z loňských Vánoc, jak drží Papriku na klíně a culí se, jako by nevěděl, že se fotí. Řekla mu i o tom účtu za elektřinu, který stále ležel na kredenci nezaplacený – řekla to skoro mimoděk, ale Kamil si to zapsal zvlášť podtržené. „To je přesně ten detail, který lidi pochopí,“ řekl. „Že jde zadržet člověka za to, že si stěžoval na cenu topení, a jeho vlastní matka mezitím nemá na to samé zaplatit.“
Článek vyšel v neděli večer online, v pondělí ráno v tištěném vydání. Krátký, věcný, bez patosu – jméno, věk, povolání, datum zadržení, citace advokátky, že mu dosud nebylo sděleno oficiální obvinění. A ta věta o účtu za elektřinu, kterou novinář použil jako první odstavec.
*
Ve středu ráno – přesně dva týdny od zadržení – zazvonil telefon. Byla to Dita Řezníčková. „Paní Bártová, Marka pouštějí. Bez obvinění, formálně to označili jako ‚administrativní pochybení při zadržení totožnosti účastníků shromáždění‘. Ať to znamená cokoliv.“
Ivana v tu chvíli stála u sporáku a vařila oběd, který posledních čtrnáct dní vařila zbytečně, protože ho stejně vždycky vyhodila. Hrnec nechala hrnec být a sedla si na kuchyňskou židli, na tu vrzavou, kterou Marek sliboval spravit už tři roky.
Vyzvedla ho ve čtvrtek odpoledne před bránou věznice na Bohunické. Byl hubenější, měl vousy, které si normálně holil každý den, a v ruce nesl tu samou tašku, kterou mu tam přinesla – nikdy ji od něj nepřevzali, dostal ji zpátky, aniž by ji kdo otevřel. Objali se mlčky, dlouho, na chodníku, zatímco kolem projížděla tramvaj číslo devět.
Doma na kuchyňském stole ležel ten účet za elektřinu – dva týdny po splatnosti, s penalizací navíc, protože Ivana ho schválně nezaplatila. „Chtěla jsem, ať to tu na tebe čeká,“ řekla mu. „Ať vidíš, co jsi tady nechal nedodělané.“
Marek se na ten papír díval dlouho. Pak vytáhl z kapsy tašky peněženku – ty peníze, dvě stě dvacet korun, měl pořád u sebe, nikdo mu je při zadržení nesebral. Položil bankovky vedle účtu na stůl.
„Zaplatíme to spolu,“ řekl. „A pak si sedneme a napíšeme, co se přesně stalo. Ne pro noviny. Pro sebe. Ať to má někde papír, kdyby se to jednou ptali znova.“
Ivana přikývla, sebrala bankovky i účet a šla si obléct kabát – pošta zavírala v šest a chtěla to stihnout ještě dnes.
