Dvacet let dělám účetní v malé firmě na Vinohradech a myslela jsem si, že mě v práci s čísly už nic nepřekvapí. Sousedku Editu znám o dost líp než její snachu Michaelu — bydlíme ob patro v jednom domě v Nuslích, sedáváme na stejné lavičce před popelnicemi, když čekáme na svoz papíru. Edita je vdova, bývalá zdravotní sestra, ušetřila si přes život slušný obnos a dům po rodičích v Berouně, který teď pronajímá.
Loni v listopadu mi zazvonila kolem osmé večer, ještě v županu, s mobilem v ruce. Chtěla poradit s daněmi, prý má nějaký dar zapsat, ale spíš potřebovala, abych ji poslouchala. Michaela si prý zase řekla o peníze — tentokrát na vymalování bytu. Před třemi měsíci to byla nová pračka, předtím zase dovolená v Chorvatsku "protože si to prostě zaslouží po tom, jak se stará o Editina vnoučata". Edita otevřela peněženku pokaždé. Bez velkých slov, jen s tím unaveným úsměvem, který znám od lidí, co počítají v hlavě, kolik jim ještě zbude do penze.
Byla jsem u toho, když si Michaela přišla v sobotu odpoledne pro ty peníze na malování. Seděla jsem u Edity v kuchyni s hrnkem meduňkového čaje, na lince se sušily hrnky s obrázkem heřmánku, z rádia hrálo Rádio Impuls potichu v pozadí. Michaela vešla bez zaklepání, v běžeckých teniskách, telefon v jedné ruce, klíčky od auta v druhé.
— Babi, potřebuju to do pondělí, malíř přijde v úterý.
— Kolik jsi říkala? — zeptala se Edita a už sahala do zásuvky pod mikrovlnkou, kde měla obálku.
— Osm tisíc. Možná devět, kdyby chtěl i strop v předsíni.
Edita vytáhla dvě pětitisícovky, žádnou drobnou nezbylo. Michaela peníze schovala do kapsy mikiny, řekla něco o tom, že děti čekají v autě, a byla pryč dřív, než jsem stihla dopít čaj. Dveře prostě klaply.
Edita se posadila zpátky, dlouho otáčela prázdnou obálku v prstech, jako by v ní hledala něco, co tam nikdy nebylo.
— Víš, kolik jsem jí dala jen letos? — zeptala se mě.
— Nevím, Edito.
— Ani já přesně nevím. Bojím se to spočítat.
Řekla jsem jí, ať to spočítá. Jako účetní vám povím — co člověk nevidí černé na bílém, to si dokáže omluvit donekonečna. Edita přikývla, ale nic s tím týden neudělala.
Pak přišel prosinec a s ním narozeniny vnoučka Tomáška. Michaela poslala zprávu do rodinné skupiny na WhatsAppu — chtěla od Edity dvanáct tisíc na dětský koutek a klauna, "protože loni to bylo tak fajn a Tomášek by byl zklamaný". Edita mi tu zprávu ukázala na chodbě, s tím telefonem v natažené ruce, a já viděla, že se jí chvěje palec nad displejem.
— Co mám dělat? — zeptala se.
— Otevři si sešit. Napiš datum, částku, důvod. Všechno. A pak se podívej, co tam bude za měsíc.
Tentokrát to udělala. Koupila si obyčejný linkovaný sešit v papírnictví u tramvajové zastávky, takový za devatenáct korun, a začala si zapisovat úplně všechno — i těch osm set na kytku k svátku, i tři tisíce na zubaře pro pravnučku, co jí Michaela poslala esemeskou s fotkou faktury napůl useknutou.
Za tři měsíce mi ten sešit ukázala. Sečetli jsme to spolu u jejího kuchyňského stolu, s kalkulačkou, kterou jsem si přinesla z práce. Sto dvacet sedm tisíc korun za necelý rok. Jenom na "drobnosti", jak to Michaela nazývala. K tomu ještě dřívější půjčka na auto, kterou nikdy nesplatila — tři sta tisíc, o kterých se v rodině vůbec nemluvilo, jako by neexistovaly.
Edita seděla nad tím číslem dlouho. Venku zrovna hlásili na rádiu, že sněžit bude až do rána. Pak vstala, otevřela horní zásuvku prádelníku v obýváku a vytáhla složku s barevným štítkem "Beroun — nájem". V té složce byla i darovací smlouva, kterou před lety sepsala u notáře — dům měl jednou připadnout synovi Radkovi a Michaele společně, jako dárek k Vánocům, který si jen ještě neodnesli.
Zavolala synovi ten samý večer, ne Michaele. Řekla mu, že smlouvu nechá přepracovat — dům zůstane zapsaný jen na něj, ne na oba manžele, a že si to jde domluvit s notářkou hned v úterý. Slyšela jsem to přes stěnu, protože jsem se u ní zrovna zdržela s vratkou daní — Edita nezvyšovala hlas, mluvila úplně obyčejně, jako by hlásila počasí.
V úterý ráno jsem ji doprovodila k notářce na Ječné, jen tak, pro klid, ne že by mě o to prosila. Edita měla s sebou tašku s tou složkou a se sešitem — ten sešit ukázala i notářce, položila ho na stůl vedle darovací smlouvy, jako důkaz, že ta čísla nejsou z hlavy vymyšlená. Notářka zapsala nové znění, Edita podepsala tři výtisky, na okno padal první únorový sníh a v čekárně někdo pouštěl televizi s poledními zprávami.
Michaele to sdělil až Radek, ten večer po večeři. Edita mi to popsala druhý den u snídaně — jak jí volal syn ustaraně, jestli si to nerozmyslí, a ona odpověděla, že rozmyšlené to má už dávno, jen to konečně sepsala. Prý mu řekla jednu větu, kterou si pamatuju skoro doslova: že dům bude jednou jeho, ale rozhodovat o tom, kdo z něj bude žít a na jak dlouho, bude ona, dokud bude živa.
Michaela se u ní od té doby stavuje míň. Když jde kolem, tak už ne rovnou dveřmi bez zaklepání — zvoní. Edita jí otevírá stejně vlídně jako dřív, jenom peněženku už nenechává na lince u mikrovlnky. Nosí ji v kabelce, zapnutou.
