Já to musím vzít z té svojí strany, protože jinak to vypadá úplně jinak, než to bylo. A já teda neříkám, že jsem svatoušek. Ale kdo mě zná, ví, že jsem nikdy nebyl ten, kdo by se vezl zadarmo.
Máma měla obchod s látkami v Brně, na Cejlu. Malej krámek, dvě místnosti, přes třicet let. Když táta umřel, bylo mi třináct a ona to táhla sama, od šesti ráno do sedmi večer, i v sobotu. Já jsem jí od patnácti pomáhal nosit balíky, stříhat metráž, dělat inventury. Nikdy mi za to nedala ani korunu. Říkala, že je to rodinné, že to jednou bude moje.
Jenže pak si máma našla Jindřicha. Bylo jí osmapadesát, jemu o jedenáct míň. Vdovec, pracoval ve sběrných surovinách, bydlel v podnájmu. Přišel do krámu koupit povlečení a už tam zůstal. Máma se najednou začala malovat, kupovala si boty na podpatku. Já jsem jí to přál, fakt. Táta byl deset let po smrti.
Jenže Jindřich se do roka nastěhoval k nám, do našeho bytu na Křenové. A já jsem zůstal v pokoji, kde jsem měl postel, stůl a skříň, a připadal jsem si najednou jako návštěva.
Máma umřela před osmi měsíci. Rakovina slinivky, od diagnózy do konce čtyři měsíce. V nemocnici u svaté Anny, poslední tři týdny. Já jsem tam byl každý den, nosil jsem jí vývar v termosce, seděl u postele, držel ji za ruku, když už nemohla mluvit. Jindřich tam byl dohromady dvakrát. Řekl, že nemocnice ho ničí, a že on na to nemá nervy.
Pohřeb jsem zařizoval já. Obřadní síň na Ústředním hřbitově, kytky, parte, všechno dohromady osmačtyřicet tisíc. Jindřich se zeptal, jestli to zvládnu, a já řekl, že jo. Že mu to pak vyúčtuju.
No a pak přišlo dědické řízení.
Já jsem si celou dobu myslel, že máma nechala krám napsaný na mě, nebo aspoň půl na půl. Říkala to přece odmalička. "Jednou to všechno bude tvoje, Davide." Sedával jsem za pokladnou, dělal jsem jí účetnictví, vyřizoval dodavatele. Za posledních pět let, co byla nemocná, jsem ten obchod prakticky vedl já. Jindřich se tam ukázal tak jednou za měsíc, vzal si z pokladny dvě stovky na cigára a šel.
Jenže když přišel notář, otevřel závěť a začal číst, seděl jsem tam a poslouchal, jak máma všechno — byt, krám, úspory — odkázala Jindřichovi. Všechno. Mně nechala jen krabici s fotkama a babiččin porcelán. Deset talířů, mísu a polévkovou naběračku.
Jindřich seděl vedle, a když dočetli, položil mi ruku na rameno a řekl: "Davide, já vím, že je to šok. Ale tvoje máma chtěla, abych se o to postaral. Bála se, že bys to neunesl."
Já jsem se zvedl a odešel. Venku před notářstvím bylo asi minus pět a já jsem půl hodiny stál na rohu ulice Veveří a nevěděl jsem, co mám dělat s rukama. Tak jsem je strčil do kapes a civěl na tramvaj, jak projíždí.
Druhý den jsem si šel sednout s kamarádem, co dělá u soudu, a on mi řekl, že když je závěť sepsaná notářsky a máma byla příčetná, což byla, tak s tím nehnu. Že nepominutelný dědic to nejsem, protože jí bylo osmapadesát a ne dvě stě let, a zletilé děti nemají nárok povinně.
No a pak začlo to ticho.
Jindřich si mě zablokoval. Nejdřív na mobilu, pak na Facebooku, pak i na Instagramu. Krám prodal asi po dvou měsících, dozvěděl jsem se to od sousedky z baráku. Prý ho koupil nějaký Vietnamec a otevřel tam večerku. Byt na Křenové Jindřich pronajal přes realitku, ať se mu ozývám na e-mail, kdybych něco potřeboval.
Nechtěl jsem nic.
Já mám svoji práci, dělám v IT, vydělávám si slušně, mám podnájem v Králově Poli. Já jsem po mámě nechtěl peníze. Já jsem chtěl jenom pochopit, co se stalo. Proč mi nikdy neřekla, že to bude jinak. Proč nechala všechno někomu, kdo u ní byl sedm let, místo mně, co jsem u ní byl pětatřicet.
A pak mi asi před měsícem přišla zpráva z nemocnice. Jestli si přeju vyzvednout máminy věci, co zůstaly na oddělení. Prý se o ně nikdo nepřihlásil. Tak jsem tam šel. Dali mi igelitku: župan, přezůvky, knížku, co jsem jí nosil — nějaký detektivky od Červené knihovny — a taky mobil.
Měl vybitej telefon. Doma jsem ho zapojil, počkal, až naběhne, a chtěl jsem si jenom uložit fotky. Ale pak mě to napadlo. Podíval jsem se na SMS.
Našel jsem vlákno s Jindřichem. Z března, asi měsíc před smrtí.
"Mami, já vím, že je ti špatně, ale zkus to dopsat," psala máma. "Ten papír od notáře. Ať to David nemá těžké. Všechno na tebe, ty se o to postaráš."
A Jindřich: "Já vím, co po mně chceš. Ale Davida to zničí. Radši to udělej po mně, ať to nevypadá, že jsem ti to nakukal."
Máma: "Ty se o to postaráš, viď. Víš, jak jsem ti to řekla. Krám prodáš, byt pronajmeš, a Davidovi z toho dáš polovinu. Ať má na hypotéku."
A Jindřich: "Jseš hodná. Ale nemám na to žaludek. Počkáme."
A pak, asi pět dní před smrtí: "Nech to být, Jindro. Já už nemůžu psát. Slib mi, že to Davidovi dáš. Aspoň polovinu."
A Jindřich: "Slibuju."
Já jsem nebrečel. Já jsem seděl u toho kuchyňského stolu, koukal na ten malej displej, a prsty jsem měl úplně studený. Vedle na plotně stála konvice, co jsem zapnul, a došla voda. Píplo to dvakrát a vyplo se.
Jindřichovi jsem poslal jednu SMS. Přepsal jsem mu přesně, co našel. Nic jinýho. Žádný výčitky, žádný hrozby. Jen ten text, máminy věty.
Odpověděl za čtyři minuty. "Davide, já nevím, co to je. To je nějaký omyl. Tvoje máma už v té době nevěděla, co píše."
Já na to: "V březnu? To byla úplně v pohodě."
A on: "Nemůžu se o tom bavit. Mám teď hodně starostí."
Tak jsem ho zažaloval. Podvod, zpronevěra, úmyslné obohacení. Kamarád od soudu mi poradil advokáta, co se specializuje na dědický spory, a ten obžalobu postavil. Jindřich se hájí, že žádná ústní dohoda nebyla, že závěť je závěť, a že SMS nejsou důkaz.
Včera byl první stání u městského soudu. Jindřich přišel v obleku, co jsem mu já půjčil na mámin pohřeb. Měl ho na sobě a já ho poznal, protože má na rukávě takovej malej flíček od bílýho vína, co jsem tam udělal já na tý smuteční hostině v hospodě U Dvou přátel.
Seděli jsme proti sobě, pak jsem vstal a mluvil já. Už ani nevím, co přesně jsem říkal, ale pamatuju si, že jsem se celou dobu koukal na to místo na zdi nad jeho hlavou, kde byla taková oprýskaná šmouha.
Soudkyně si vyžádala znalecký posudek na ten telefon. Psycholožka. Prej jde o to, jestli máma byla v březnu schopná projevit vůli, a jestli ty zprávy psala ona.
Jindřichův advokát řekl, že to je absurdní, že se snažím zpochybnit platnou závěť na základě SMS, co mohl napsat kdokoliv.
A já jsem seděl a myslel na to, jak jsem mámě posledních deset let nosil kafe do krámu, jak jsem jí přes Vánoce věšel světýlka, jak jsem jí na Silvestra vždycky volal přesně o půlnoci, i když jsem byl na horách a neměl signál, tak jsem kvůli tomu šel půl kilometru ve sněhu.
A Jindřich jí za tu dobu vypsal slib, který nehodlal dodržet.
Advokát mi pak v šatně řekl, že to nevypadá špatně. Že zprávy i s metadata a výpisem od operátora můžou stačit. A jestli soudkyně uvěří psycholožce, tak by Jindřich musel prokázat, že máma v březnu už nebyla schopná rozpoznat následky svého jednání. Což prej bude těžký.
Já nevím. Ale jednu věc vím jistě: pětatřicet let jsem jí říkal, že jí miluju, a myslel jsem to. A ona to věděla.
Nechci celý ten krám. Nechci ani byt. Chci jen přimět Jindřicha, aby před soudem přečetl nahlas tu poslední zprávu. Aby z něj ven vyšlo to slovo: "Slibuju."
To jediný po mámě chci. Aby byl ten chlap u soudu a před lidma řekl, že lhal.
Advokát říká, ať se připravím na to, že to potrvá rok. Já říkám, že nějaký rok už mě nerozhodí.
Po stání jsem šel dolů po schodech, venku nasněžilo, a já jsem se zastavil před soudem a podíval se nahoru na okna. A najednou mi došlo, že přesně v tenhle čas, kdy Jindřich chodíval s někým na pivo, jí v nemocnici vyměňovali hadičky. A já u toho seděl a říkal jí, jak bylo v krámě.
Jindřich ten den odpoledne poslal zprávu na e-mail, že jestli stáhnu žalobu, dá mi čtyři sta tisíc. Že je to víc, než bych kdy dostal, a že mám bejt rád.
Já jsem mu odepsal jenom tohle: "Nechci čtyři sta tisíc. Chci, abys u soudu řekl pravdu."
A od té doby ticho. Žádná odpověď. Jen ten mrazivej klid.
No a když se mě někdo zeptá, jak jsem mámě říkal, tak já vždycky řeknu to samý: "Mami, mám tě rád."
A Jindřich jí říkal "stará".
