Jmenuju se Václav a v lednu mi bylo sedmdesát čtyři. Bydlím v Plzni, kousek od náměstí, v bytě, kde je v rohu ložnice už jednadvacet let opřená kytara v plátěném obalu. Naposledy jsem na ni hrál, když bylo synovi deset. Teď je synovi čtyřicet a přivezl mi minulý týden vnoučata na víkend.
Ta kytara měla prasklou strunu a na laku mapu od vlhkosti. Prach jsem z ní utíral jednou za rok, když Hana, moje žena, myla okna a já se snažil vypadat užitečně. Vždycky jsem si řekl, že ji zase vezmu do ruky. A nikdy se to nestalo.
Na podzim začal můj vnuk Jáchym hrát v garáži s kamarády. Je mu šestnáct a pořídil si elektrickou kytaru za brigádu v Billy. Když přišel na návštěvu, ukazoval mi na mobilu videa a ptal se, co je to za akordy. V neděli po obědě jsem mu řekl, že jsem kdysi taky hrál. Podíval se na mě, jako bych právě oznámil, že jsem byl pilot formule.
Vytáhl jsem kytaru z obalu. Rezavé kolíky, struny špinavé jako od sazí. Dal jsem ji do opravy k Šedivýmu na Slovanskou, kde mi ji přeladili a vyměnili za dvě stě osmdesát korun. První odpoledne jsem si sedl do kuchyně a zkusil písničku, kterou jsem kdysi hrál u táboráku.
Katastrofa. Prsty levé ruky nešly poskládat ani základní C dur. Přechod z G na D mi trval půl minuty. Hana prošla kolem s košem prádla, zastavila se ve dveřích a řekla: „Tak to zahraj, ať se soused nelekne.“
Zasmál jsem se. Ona taky. Jenže ona se smála pokaždé.
„Karel Gott by se obracel v hrobě.“
„Dneska hrajeme v Rudolfinu?“
„Pozor, D'Artagnane, ať nepřetrhneš strunu.“
Vím, že to nemyslela zle. Jsme spolu sedmačtyřicet let a škádlení byl vždycky náš způsob. Ale tentokrát to zabolelo. Protože já sám jsem se styděl za to, jak příšerně to zní. V hlavě mi pořád hrálo, jak jsem v osmnácti vzal kytaru a prsty jely samy. Teď jsem lovil každý akord, jako bych házel kamenem do studny.
Po čtrnácti dnech jsem kytaru zase postavil do rohu. Hana si toho ani nevšimla.
O dva týdny později přijel Jáchym. Zeptal se, jak pokračuju.
„Nepokračuju.“
„Proč?“
„Jsem na to starej. Ruce už nespolupracují.“
Zíral na mě. „Dyť tě to bavilo, ne?“
Neřekl jsem nic. Protože měl pravdu. Bavilo. Než jsem se začal poslouchat a stydět, bavilo mě to víc než cokoliv za poslední roky. Večer u zdi koupelny jsem pak nahoře v poličce hledal mýdlo a došlo mi, že jsem poslední tři týdny nemluvil o ničem, co by mě těšilo.
Jáchym se pak zeptal: „Dědo, a pro koho seš vlastně hrál?“
To byla otázka, na kterou jsem mu nedokázal odpovědět. Byl to trapas. Nehrál jsem pro nikoho. Nikdo mě neposlouchal, nikdo mně to nenařídil. A přestal jsem s věcí, která mě naplňovala, protože jsem nechtěl působit směšně. V čtyřiasedmdesáti. Když jsem celý život říkal klukům, ať se nestarají, co si o nich myslí sousedi.
Kytaru jsem znovu vytáhl téhož večera. Cvičil jsem dvacet minut. Prsty sice dřevěněly, ale zpětně cítím jen to, jak se mi zvedla nálada, když se mi podařil přechod A moll → E. Hana prošla kolem a pravila: „Zase koncert?“ Otočil jsem se, kytaru položil na kolena a řekl: „Víš, co? Třikrát týdně se zasměješ a mě to odrazuje.“ Ztuhla. Takovou vážnost nečekala. „Já myslela, že se ti to líbí.“
„Ze začátku jo. Teď ne.“
Byli jsme pak hodinu v obýváku a četli si. Ticho, jaké vydrží jen lidi, co spolu spí sedmatřicet let v jedné posteli.
Od té doby se Hana nesměje. Občas si rýpne, to jo, ale nejdřív se zeptá, ze kterého práva. A když máchne rukou, je to spíš podpora.
Jáchym teď přijíždí jednou za čtrnáct dní. Hraje na elektriku věci, kterým nerozumím, a já ho učím staré písničky od Nohavici, které znám z mládí. Minulý čtvrtek jsme poprvé zahráli celou jednu skladbu společně. Totiž — já se spletl asi pětkrát a on dvakrát. Ale dali jsme to.
Hana nás natáčela na mobil a pak seděla u stolu a vytáčela se otáčením kroužku na prstě. Když jsem položil trsátko, řekla: „Už ti to docela jde.“
„Stejně je to pořád bída.“
„Jo, ale už nekončíš, když zmáčkneš blbej akord.“
Měla recht. A v tu chvíli mi myslím došlo něco, co jsem do té doby neuměl pojmenovat: starý člověk nepotřebuje umět hrát. Potřebuje u toho vydržet.
Kytara teď stojí v obýváku, ne v ložnici u zdi. Nemám na to denně sil. Někdy tři dny nehraju, protože mě bolí klouby. Ale to nevadí. To, co se změnilo, není žádná romantika o druhém dechu. Je to jen tohle: včera večer jsem hrál u okna. V louži pod lampou venku se zrcadlil balkon protějšího baráku. Sousedka z pátého patra vynesla psovi vodu do misky. Z kuchyně znělo rádio, tiše. A já si řekl, že dneska to stačilo. Nebylo to nic, nikdo mě neslyšel. A poprvé po dlouhé době mi to přišlo akorát.
