Pracuju na poště v malém městě na Vysočině už sedmnáct let. Za tu dobu jsem viděla tisíce lidí, ale jedna dvojka mi zůstala v hlavě dodnes. Stará paní a kluk. Chodili k nám každé pondělí ráno, když se vyplácely důchody.
Ona se jmenovala Božena Lhotáková, ale všichni jí říkali paní Boženka. Malinká ženská se sepnutými šedými vlasy a kabátem, který pamatoval ještě minulý režim. Když se na vás podívala, měli jste pocit, že vidí až někam dovnitř. A ten kluk — Tobiáš. Hubený, s batohem přes rameno, vždycky o krok pozadu, jako by ji hlídal.
Poprvé jsem si jich všimla před lety, když mi paní Boženka podala průkaz. Sedmašedesát let, vypláceno v hotovosti. Čtyři tisíce dvě stě korun a pár drobných. Vedle ní stál asi desetiletý Tobiáš a držel ji za rukáv.
„Všechno v pořádku, paní Lhotáková?“ zeptala jsem se, protože se jí třásly ruce.
„Ano, ano, děkuju pěkně,“ odpověděla a pečlivě si bankovky přepočítala. Dvakrát.
Pak vytáhla malou látkovou peněženku, zastrčila peníze dovnitř a řekla klukovi: „Tak jo, jdem vyřídit složenku na elektřinu. A víš co? Když to vyjde, koupíme ti na zimu boty. Ty tvoje už prosakujou.“
Tobiáš nic neřekl, jen sklopil oči k podlaze.
Ta věta mi uvízla v uších, protože já jsem ten den řešila, jestli si mám koupit nový telefon. Ještě ten večer jsem na to myslela.
Vídala jsem je pak každé pondělí. Někdy přišla sama, když byl kluk ve škole. Ale většinou spolu. Tobiáš rostl, ale ten zvyk zůstával — on vždycky o krok vzadu, ona vždycky s tou látkovou peněženkou.
Za pokladnou naší pošty slyší člověk leccos. Lidé si myslí, že se nesoustředíme, ale my slyšíme každé slovo. A tak jsem se postupně dozvěděla, že Tobiášovi rodiče odjeli do Německa hned po jeho narození. Nechali ho u babičky — prý jen na pár měsíců, než se postaví na nohy. Měsíce se změnily v roky. Pak se ozvali jednou dvakrát do roka. Pak už vůbec.
Paní Boženka to nikdy nekomentovala. Jen jednou, když stála u okýnka a někdo se jí zeptal na vnoučka, řekla: „On je můj. Od prvního dne je můj chlapec.“
A bylo vidět, že to není stížnost. Bylo to vyznání.
Nejvýraznější moment přišel, když Tobiášovi bylo asi patnáct. Hodně vyrostl a chodil teď na brigádu k sousedovi — o víkendech štípal dříví a vozil seno. Přišel k přepážce sám, vytáhl z kapsy pětisetkorunu a řekl: „Dobrý den, chtěl bych poslat složenku. Na důchod. Pro babičku.“
Dívala jsem se na vyplněný papír. Rodné číslo paní Lhotákové. Částka tři sta korun. Účel platby: „vnouček“.
„Tobí, to nemusíš,“ řekla jsem tiše.
„Vím. Ale chci,“ odpověděl.
Vyplňovala jsem mu podací lístek a nešlo mi to od ruky, musela jsem to psát dvakrát, protože se mi klepalo pero. Když pak přišla paní Boženka příští týden, zeptala se: „Viděla jste to, paní? Tři stovky. Že prý mi poslal z brigády, ať si koupím, co chci. Kdyby byl malý, nafackala bych mu.“ Smála se u toho, ale koutkem oka si otřela slzu hřbetem ruky a hned se předklonila k tašce, jako by tam něco hledala.
Dneska je Tobiášovi devatenáct. Dokončil střední průmyslovou školu ve Žďáru nad Sázavou. Minulý podzim nastoupil do firmy v Humpolci. A minulé pondělí k nám přišli do pošty oba, jako vždycky ráno.
Paní Boženka položila na přepážku průkaz a požádala o výběr důchodu. Tobiáš stál za ní a přešlapoval z nohy na nohu. Položila jsem před ni peníze — čtyři tisíce dvě stě osmdesát korun a něco na halíře.
„Nechte si to, paní Boženko,“ řekl Tobiáš. Vytáhl složenku a položil ji přede mě. Šest tisíc korun. „To je na přilepšenou. K důchodu. Ať si koupíte, co chcete.“
Přejela prsty po hraně přepážky, jako by hledala oporu.
„Tobí, neblázni. Ty potřebuješ peníze. Co já bych s nimi dělala?“
„Koupíte si třeba ten nový kabát, co jste si minule prohlížela ve výloze. Nebo si zaplatíte fyzioterapii, co vám pořád vyřizujou na pojišťovně. Nebo jedu — jedu do Itálie, do Říma, jak jste vždycky chtěla vidět Vatikán.“
„Do Říma? V mém věku?“ zasmála se.
„V tvém věku klidně. Zaplatím i letenky, když pojedeš.“
Paní Boženka stála u přepážky a nemohla se pohnout. Viděla jsem, jak jí ruka sjela k té látkové peněžence, jak ji v dlani sevřela, jak palcem přejížděla po ošoupané cvočce na zapínání. A pak řekla: „Tobí, ty nevíš, co je to mít někoho, kdo se o tebe bojí, když jdeš spát. A kdo tě čeká v okně, když se vracíš. To jsou ty nejdražší věci na světě. A ty mi je dáváš každý den.“
„A ty mi je dáváš taky, babi. Od prvního dne.“
Nikdy jsem si nemyslela, že budu stát u svého okénka s vlhkýma očima a předstírat, že hledám razítko, které mám přímo před sebou. Ale stalo se.
Když odcházeli, vzala ho za ruku. Ne za rukáv, jako to dělala, když byl malý. Za ruku. A vyšli spolu ven, do toho ponurého listopadového rána, kdy se z nízkých mraků spouští první mokrý sníh.
Včera večer jsem sedla ke kuchyňskému stolu a spočítala, co mám na účtu na dovolenou — dva roky jsem odkládala po pár stovkách na nový kotel. Vybrala jsem dvanáct tisíc. Napsala jsem adresu paní Lhotákové, kterou znám zpaměti stejně jako svoji vlastní, protože jí sedmnáct let nosím obálky se složenkami, a k penězům přiložila lístek: „Pro paní Lhotákovou a Tobiáše. Na nový kabát a na cestu do Říma. Od někoho, kdo tomu rozumí.“
Dneska ráno jsem přijela do práce o půl hodiny dřív. Podala jsem tu obálku sama sobě k přepážce, orazítkovala ji a odložila do pytle na ranní rozvoz — do stejné vesnice, kam ten pytel jezdí každé ráno už léta.
Pak jsem šla kolem plechovky od zavařenin, co stojí na okně v koutě třídírny, plná drobných, kam občas někdo hodí korunu nebo padesátník a nikdo pořádně neví proč. Sáhla jsem do kapsy kabátu a vytáhla dvacetikorunu. Položila jsem ji navrch hromádky drobných, až mince cinkla o hrdlo plechovky, a řekla jsem nahlas, ne moc hlasitě, tak akorát pro sebe:
„Za ty, co nemají nikoho, kdo by je vzal za ruku u okénka.“
Pak jsem si sundala kabát, pověsila ho na věšák a šla otevřít přepážku. Za dvě minuty přijdou první lidi.
