Kluk, co chytal za Kometu
Fotku mám pořád v šuplíku recepce, i když ordinaci jsem před lety přestěhoval na Vinohrady. Kluk v brankářské výstroji, helmu podpaží, úsměv jako by právě vychytal finále. Adamovi bylo tehdy třináct a v čekárně vždycky seděl s pukem v kapse bundy, koulel ho mezi prsty, dokud jsem nezavolal jeho jméno.
Jmenuju se Bruno, je mi šestačtyřicet, jsem praktický zubař a tahle historka se zubů netýká. Týká se kluka, kterého jsem znal přes jeho mámu Janu – vozila k nám na rovnátka jeho mladší sestru, tehdy ještě v Brně, než jsem se přestěhoval do Prahy. Jana učila na základce v Žabovřeskách a o Adamovi mluvila, jako by popisovala cizí planetu. "On od dvanácti ví, co chce," řekla mi jednou, když čekala v křesle vedle vrtačky. "Já mu do toho nekecám."
Sám jsem v jeho věku chtěl hrát na trubku v orchestru. Vydrželo mi to tři roky lekcí a jeden neúspěšný konkurz na konzervatoř, po kterém jsem trubku prodal a přihlásil se na medicínu, protože tam se aspoň vědělo, co bude za deset let. Nikdy jsem si nebyl jistý, jestli jsem udělal dobře, nebo jsem se jen vzdal příliš rychle. Možná proto mě ten kluk s pukem v kapse vždycky zajímal víc, než by měl zajímat cizího pacientova syna.
V patnácti Adama vzali do brněnské Komety, do juniorky. Jana z toho byla bez sebe štěstím, přinesla mi tu fotku osobně, i když jsme se vídali jednou za dva měsíce kvůli sestřiným zubům. Tenkrát jsem si myslel, že za pár let uvidím Adama na dresu prvního týmu.
Skoro rok jsem pak Janu neviděl. Setkali jsme se náhodou na Zelném rynku, u stánku se sýry, já s bramborami v tašce. Zeptal jsem se, jak je Adamovi.
"Vyhodili ho z juniorky," řekla a dál si vážila balík hermelínu, jako by potřebovala mít v ruce něco konkrétního. "Minulý čtvrtek. Trenér si ho zavolal po tréninku, ostatní kluci se ještě sprchovali, a řekl mu, že od září s ním nepočítá. Přišli noví, rychlejší, s lepšíma reflexama. Adam prý jenom přikývl, sbalil si tašku a čekal na mě venku před halou skoro hodinu, i když jsem měla přijet až v šest. Seděl na obrubníku s taškou mezi nohama a nechtěl jít dovnitř na vrátnici, kde bylo teplo."
Zkusil prý béčko z Kuřimi, doufal, že se odrazí zpátky nahoru. Tým ale prohrával zápas za zápasem, a když prohráváte, žádný skaut se na vás nepřijede podívat, i kdybyste chytal jako Dominik Hašek. Objevil se tam nějaký agent, co tvrdil, že zná lidi u druholigového klubu v Polsku, a chtěl dvacet tisíc předem, na "zprostředkování". Jana s manželem seděli večer u kuchyňského stolu a počítali, jestli by to nějak nedali dohromady z spořicího účtu, který měli na rekonstrukci koupelny. Nakonec Adamovi řekli ne. On sám prý jenom řekl, že tomu chlapovi stejně nevěřil.
Potřetí jsem ji potkal o rok později, tentokrát v mé ordinaci – prasklá plomba. Než jsem si stačil natáhnout rukavice, řekla mi to mimochodem, jako by šlo o počasí: "Adam skončil s hokejem. Jde na vejšku."
Nedostal se na FSpS na sportovní management, chybělo mu pár desetin bodu u přijímaček. To ale nebyl ten důležitý zvrat – ten se odehrál dřív, doma.
"Přišel od nás z Kuřimi naposledy v neděli večer," řekla Jana a dívala se přitom na moje ruce, jak srovnávám nástroje na podnosu. "Postavil hokejku ke zdi v předsíni, tam kde stávala odjakživa, a šel nahoru. Tři dny nevytáhl paty z pokoje. Nosila jsem mu talíře ke dveřím, nechával je tam nedotčené, jenom čaj vypil. Čtvrtý den ráno jsem šla vynést koš a slyšela jsem z jeho pokoje klapání klávesnice. Otevřela jsem dveře bez zaklepání, což jsem normálně nedělala, a on seděl u počítače v tom samém tričku co ve čtvrtek, obrazovku měl plnou záložek s jazykovkami v Corku. Řekl mi, ani se neotočil: 'Mami, potřebuju vědět, kolik stojí ubytování u rodiny na půl roku.' Nic víc. Žádné drama, žádné 'rozhodl jsem se'. Prostě otázka, jako by se ptal na jízdní řád."
Vyplňoval jsem jí kartu do počítače a musel jsem se na chvíli zastavit, protože jsem si uvědomil, že bych na jeho místě možná ležel v tom pokoji dýl. Zeptal jsem se, co na to řekla.
"Že zjistím a napíšu mu to večer do mailu. A pak jsem šla dolů a brečela u dřezu, ale on to neviděl."
Naposledy jsem Janu potkal loni v prosinci, na Zelňáku, kde prodávali punč a jmelí. Adam pracuje v Amsterdamu ve finanční firmě a domů jezdí jen na Vánoce. Táhne si s sebou vždycky lahev jeneveru pro tátu a nikdy nezapomene zajít k mámě pro tvarohový koláč. Hokejku z předsíně prý loni v létě konečně odvezli na chatu, opřenou stojí teď vedle udice a starých pádel.
Nevím, jestli ještě chytá – třeba rekreačně, někde na umělém kluzišti mezi kolegy po práci. Tu fotku z čekárny jsem ale nedávno vytáhl ze šuplíku a chvíli držel v ruce, než jsem ji zase položil zpátky, přesně tam, kam patří.
