Byla středa, sedmnáctého září, a já jsem stála v zahradnickém centru v Horních Počernicích s katalogem dřevěných pergol v ruce, když mi zavolala Jitka.
„Marto, kde jsi? Potřebuju, abys podepsala tu plnou moc, než pojedu k notáři."
Bylo mi šedesát tři. Manžel zemřel před čtyřmi lety, na zahradě za domem v Kostelci nad Černými lesy jsem si nechala postavit skleník a k němu jsem si přála pergolu — dárek sama sobě k důchodu, který jsem si celý život odkládala. Stálo to sto dvacet tisíc korun. Peníze jsem měla našetřené z prodeje chaty po rodičích.
Jitka je moje mladší sestra. O tři roky mladší, celý život zvyklá, že věci se řeší přes ni — když šlo o rodičovský byt, o dědictví po tetě, teď i o mě. „Jakou plnou moc," zeptala jsem se a odložila katalog na pult vedle vzorku lazury na dřevo.
„No přece na tu pergolu. Ať to za tebe vyřídím se stavební firmou, ty tomu nerozumíš, budou tě tahat za nos."
Neřekla jsem nic. Zaplatila jsem zálohu sama, přímo firmě, převodem ze svého účtu u České spořitelny. Jitka to nevěděla — nebo možná věděla a čekala, že se to nedozvím včas.
Firma přijela v pátek ráno. Dva chlapi, dodávka s nápisem PergolyPro, valník s trámy z modřínového dřeva. Postavili konstrukci za dva dny, přesně jak jsme se domluvili — se zasouvací střechou, kterou jsem chtěla kvůli létu, protože slunce mi na zahradu v Kostelci sviní od jedné do šesti a rajčata mi bez stínu spálilo už dvakrát.
V neděli jsem seděla pod hotovou pergolou s hrnkem kávy a s dokladem o zaplacení, který mi kurýr přivezl poštou. A na tom dokladu, ve druhém řádku, kde má stát jméno objednatele, nebylo moje jméno.
Bylo tam: Jitka Vránová, Slavičín.
Zavolala jsem firmě v pondělí ráno. Paní na recepci mi to potvrdila klidným hlasem, jako by četla něco úplně obyčejného: „Ano, paní Vránová volala minulý týden, řekla, že je majitelka objednávky, poslala nám i svůj podpis na smlouvu. My jsme neřešili, kdo platil zálohu, řešili jsme, kdo je smluvní strana."
Zavěsila jsem a dlouho se dívala na trámy nad hlavou, které voněly čerstvým dřevem a lazurou. Byla to moje pergola, moje zahrada, moje sto dvacet tisíc — a na papíře patřila sestře.
Zavolala jsem jí ten samý večer. „Jitko, proč je ta smlouva na tebe?"
„Protože jsem to za tebe vyřizovala, já jsem s nimi jednala, já jsem podepisovala," řekla, jako by to bylo úplně logické. „A víš co, stejně bys to jednou nechala mně a Pavlovi, tak co je na tom."
Pavel je její syn. Nikdy jsem mu neřekla, že mu něco nechám. Nikdy jsem to neřekla ani jí.
Položila jsem hrnek na stůl tak prudce, že káva vyšplíchla na ubrus. „Já jsem tu pergolu zaplatila. Ze svého účtu. Ty jsi tam nebyla, ani jsi ji neviděla postavenou."
„No a co, papír je papír," odpověděla. „Kdyby se ti něco stalo, aspoň bude vyřešeno, kdo to zdědí."
Tu noc jsem nespala. Ne kvůli pergole samotné — kvůli tomu, jak snadno mi sestra vzala něco, co jsem si koupila za peníze po rodičích, ve jménu toho, že „stejně by to jednou bylo její".
Ráno jsem zavolala Mgr. Součkové, advokátce, kterou jsem znala z doby, kdy jsme řešily pozůstalost po manželovi. Vzala jsem doklad o platbě, výpis z účtu, fotky pergoly a jela za ní do kanceláře na náměstí v Kolíně.
„Paní Vránová nemá na pergole žádné vlastnické právo jen proto, že je uvedená ve smlouvě," řekla mi Mgr. Součková a listovala výpisem. „Smlouvu se stavební firmou lze napadnout — vy jste financovala celou zakázku, máte doklady o platbě, firma ví, na čí pozemku pergola stojí. Doporučuju písemně vyzvat firmu k opravě smlouvy a zároveň sestru upozornit na to, že jednala bez vašeho zmocnění."
Trvalo to tři týdny. Firma nakonec smlouvu opravila — ukázalo se, že jejich právník se bál sporu víc než Jitka. Nový doklad přišel s mým jménem na správném řádku.
Jitka mi zavolala, když se to dozvěděla. Křičela do telefonu, že jsem ji „ztrapnila před firmou", že jsem „sobecká", že „táta by se za mě styděl".
Neodpovídala jsem na křik. Řekla jsem jen jednu větu, kterou jsem si předtím napsala na papírek, abych ji nezapomněla a neuhnula: „Jitko, já ti nic nedlužím. Ani pergolu, ani dům, ani vysvětlení, komu co jednou nechám."
Pak jsem zavěsila.
V říjnu jsem si u notáře v Kolíně sepsala závěť — poprvé v životě, ačkoli mi to advokátka doporučovala už při vyřizování pozůstalosti po manželovi. Dům v Kostelci nad Černými lesy i zahradu se skleníkem a pergolou jsem odkázala vnučce Elišce, která u mě bydlela dva roky během studií a která se mě jako jediná z celé rodiny loni v listopadu zeptala, jestli mi něco nechybí, než se sama sebe zeptala, co z toho bude mít ona.
Jitka mi od té doby nezavolala. Elišce prý řekla, že jsem se „zbláznila kvůli nějaké dřevěné boudě".
Nechala jsem to být.
Teď, když sedím pod pergolou v podvečer, se zataženou střechou proti dešti, který bubnuje na modřínové latě, dělám si čaj z meduňky, kterou jsem si sama zasadila loni na jaře vedle plotu. Sousedčin jezevčík štěká na kolo, co jede po cestě za plotem, a z otevřeného okna kuchyně mi táhne televize se sobotním večerním pořadem, který nikdy nedokoukám, protože mě spíš baví dívat se na trámy nad hlavou a vědět přesně, na koho jsou psané.
