V mém telefonu je pořád jedno číslo, které nedovedu smazat. Karel Bureš, táta. Vím, že se nikdo neozve — a přesto jsem to číslo za ty dva roky vytočila možná desetkrát, jen abych slyšela ten automatický hlas operátora, že účastník není dostupný. Jako by tam pořád někde byl.
Bydlela jsem v Olomouci, on kousek za městem, v Bystrovanech, v domku, který si postavil sám, cihlu po cihle, ještě s dědou. Poslední léta jsme se vídali skoro každý den — po práci jsem k němu zajížděla s nákupem, on mi vždycky nabídl kafe z toho starého hrnku s ulomeným uchem, který odmítal vyhodit. Voněl tam vždycky tabák z dýmky, kterou už léta jen držel v ruce a nekouřil, protože mu to lékař zakázal. V televizi běžely zprávy, které nikdy neposlouchal, jen mu dělaly společnost.
Táta byl automechanik. Čtyřicet let opravoval auta lidem z celé vesnice, a když šel do důchodu, otevřel si malou dílnu vedle domu — spíš z lásky k řemeslu než kvůli penězům. Tam mě naučil všechno důležité. Ne jenom vyměnit olej nebo poznat, kdy vrže ložisko. Naučil mě, že se má jednat poctivě, i když se nikdo nedívá. Že se nemá brát víc, než člověk potřebuje. Že se stojí za lidmi, které máme rádi, i když je to nepohodlné.
Když onemocněl, starala jsem se o něj já i bratr Petr. Jenže Petr přijel jednou za měsíc, na hodinu, s taškou banánů, a pak zase zmizel do Prahy, kde měl svoji firmu a svůj život. Já jsem tam byla každý den. Vozila jsem ho na kontroly do fakultní nemocnice, vařila mu polévky, které stejně skoro nejedl, sedávala u něj večer, když nemohl spát bolestí.
Tři týdny před smrtí mi řekl, ať otevřu horní zásuvku psacího stolu v obýváku. Byla tam stará plechová krabice od bonbonů Deli, a v ní složené papíry — závěť, sepsaná u notáře v Olomouci ještě před rokem. Dílnu i pozemek nechával mně. Řekl, že Petr má svoje, já že jsem u něj byla, když to bylo těžké, a že dílna patří tomu, kdo v ní pracoval po jeho boku o víkendech, když jsem byla malá, a kdo se o ni staral, i když on už nemohl.
Pohřeb byl v únoru, mrzlo, na hřbitově v Bystrovanech byla ledová plocha, že se lidi drželi jeden druhého, aby neuklouzli. Petr přijel v černém obleku, se ženou Janou, kterou jsem do té doby viděla snad třikrát. Stáli vzadu, po obřadu utekli na kafe do restaurace u nádraží dřív, než se stačila hlína usadit na hrobě.
Měsíc po pohřbu mi zavolal notář, pan Vondráček, že je potřeba dodělat dědické řízení. A tehdy se to celé zlomilo. Petr najednou tvrdil, že závěť je neplatná — že táta v posledních týdnech "nebyl při smyslech", že ho prý k podpisu někdo dotlačil. Rozuměj: já. Napsal mi esemesku, která mi dodnes leží v telefonu: "Víme oba, co jsi udělala. Táta by tu dílnu nikdy sám od sebe nedal jenom tobě."
Sama od sebe. Jako by roky, kdy jsem mu vozila léky a myla nádobí, kdy jsem se v noci budila na jeho zvonek, neznamenaly nic. Jako by starost o člověka byla jen čekání na odměnu.
Petr najal advokátku z Brna a podal žalobu na neplatnost závěti. Přišlo mi, že to nedělá jen pro peníze — jeho firma v Praze měla dva roky ztrátu, banka mu podle Věry odmítla prodloužit úvěr, a byt se splátkami visel na Janiných rodičích. Ale ať byl důvod jakýkoli, chtěl znalecký posudek, chtěl slyšet lékaře, chtěl všechno rozebrat, jako by táta byl jen majetek, o který se dělí, ne člověk, kterého jsme oba pohřbili. Půl roku jsem chodila po soudech, nosila lékařské zprávy z fakultní nemocnice, které dokazovaly, že táta byl při vědomí a orientovaný až do posledního týdne. Ošetřující lékařka, doktorka Formánková, dosvědčila, že s ním ještě čtrnáct dní před smrtí probírala, jestli chce převézt do hospice, nebo zůstat doma — a on jasně, srozumitelně odpověděl, že chce zůstat doma, ve své dílně, kde to zná.
Stání bylo v červnu, na krajském soudě v Olomouci. Petr seděl naproti mně, přes celou soudní síň, papírový sáček od kávy pořád mačkal v ruce. Jana vedle něj se dívala do mobilu. Když soudkyně přečetla rozsudek — že závěť je platná, že žaloba se zamítá — Petr vstal tak rychle, že převrátil židli. Řekl jen: "Tak si to uži," a odešel, aniž počkal na kopii rozsudku.
Nešla jsem za ním. Nezavolala jsem mu ten večer, ani žádný jiný. Místo toho jsem druhý den ráno zajela do dílny. Otevřela jsem tátovým klíčem, který nosím na kroužku vedle svého už rok, visací zámek byl studený jak led. Uvnitř to vypadalo přesně jako tenkrát — hasák na hřebíku, kalendář s obrázkem Škody 105 z roku 2019, kterého se táta nikdy nezbavil.
Sedla jsem si k jeho psacímu stolu a vzala tu plechovku od Deli. V ní bylo ještě něco, co jsem po pohřbu nechala ležet — výpis z účtu, kde měl uloženo tři sta padesát tisíc korun, které mi taky odkázal, na opravu střechy dílny, co protékala. Zavolala jsem do stavební firmy v Olomouci, se kterou táta léta spolupracoval, pana Nováka, kterého znal ještě z dob, kdy mu opravoval auto. Dohodli jsme se na novou krytinu, na příští měsíc.
Dílnu jsem nezavřela. Vyvěsila jsem ceduli, že přijímám objednávky na základní servis, spojila se s jedním z tátových bývalých učňů, s panem Kadlecem, který teď opravuje auta sám, ale rád by měl pořádnou dílnu místo garáže u baráku. Domluvili jsme se na spolupráci — on tam bude pracovat, já budu vlastnit prostor, tak jak to táta chtěl.
Petr od soudu nezavolal. Ani jednou. Slyšela jsem od tety Věry, že prodal byt v Praze a přestěhoval se i s Janou zpátky na Moravu, do Přerova, blíž k jejím rodičům.
Před týdnem jsem stála u dílny, když kolem projelo auto, zpomalilo. Byl to Petr, sám, v tátově starém favoritu, který jsme mu nechali, protože ho nechtěl prodat. Zastavil na chvíli u krajnice, díval se na novou střechu, na ceduli s otevírací dobou, na světlo, které se svítilo uvnitř, kde pan Kadlec dokončoval nějakou zakázku. Nevystoupil. Po chvíli favorit pomalu odjel směrem na Přerov.
Nezamávala jsem mu. Vešla jsem dovnitř, položila plechovku od Deli na psací stůl, vedle hasáku na hřebíku, a ozvalo se cvaknutí, jak pan Kadlec v koutě dílny dotahoval poslední šroub na zakázce. Nalila jsem si kafe do hrnku s ulomeným uchem a sedla si k oknu, odkud je vidět na cestu k domu, kde teď bydlím sama.
