Jmenuju se Radek Bureš a je mi čtyřicet dva. Mám dceru, mám dům po rodičích v Poděbradech a mám tchyni, která si o mně myslí, že jsem člověk, co se přiživuje na cizí práci. To poslední mi nikdy neřekla přímo do očí. Řekla to mé ženě, ta to řekla mně, a takhle to chodí v naší rodině už jedenáct let.
Vlastním autoservis na okraji města, kousek od nádraží, tam co dřív byla mlékárna. Zdědil jsem ho po tátovi spolu s dluhem tři sta dvacet tisíc korun, který jsem splácel šest let po večerech, zatímco moje žena Petra brala noční směny na urgentu v nymburské nemocnici. Tchyně, paní Vlasta Nováková, tou dobou žila sama ve svém bytě na Palackého třídě a chodila k nám na neděle na oběd, kde mi nad svíčkovou vždycky vysvětlila, že táta byl "hodný, ale marnotratný" a že bych měl "konečně dodělat tu školu, co jsem nedodělal".
Nedodělal jsem strojárnu, protože táta dostal infarkt v mých devatenácti a servis by bez někoho spadl. To jí nikdy nedocházelo. Nebo docházelo, a nechtěla to vidět, protože jí se to nehodilo do obrázku o zeti, který si vzal její dceru z lásky a ne z rozumu.
Loni v listopadu, přesně dvacátého třetího, mi zemřel táta podruhé — teda, ne doopravdy, ale takhle to v hlavě cítím, protože ten den mi Petra oznámila, že máma, tedy paní Vlasta, chce po nás, abychom jí "půjčili" servis jako zástavu. Ona sama si totiž brala úvěr na rekonstrukci koupelny a banka chtěla ručení. A protože byt na Palackého má už z poloviny odepsanou hypotéku, chtěla vzít mou dílnu — dílnu, kterou jsem šest let splácel z vlastní kapsy, dílnu, kde jsem každé ráno v šest otvíral roletu a slyšel, jak táta odkašlává v hlavě, i když tam už dva roky nebyl.
Petra mi to řekla u kuchyňského stolu, zatímco naše dcera Julinka dělala domácí úkol z matiky vedle. Neřekla to jako prosbu. Řekla to jako fakt, co se má stát.
„Mami potřebuje jen podpis," řekla. „Nic se nezmění, servis zůstane tvůj."
„Podpis na co přesně?"
„Na ručení. Formalita."
Vytáhla papír z tašky. Byl to návrh zástavní smlouvy, kde jako předmět zástavy stála nemovitost — moje hala, pozemek, vybavení, všechno v ceně, kterou odhadce nastavil na dva miliony sto tisíc. Kdyby tchyně nesplácela, banka by měla nárok sáhnout na servis. Ne na byt. Na servis.
Zeptal jsem se, proč nezastaví byt.
„Protože byt má už z poloviny hypotéku a banka to nechce brát jako plnou zástavu."
„A proč teda nejde do banky s tím, co má?"
Petra sklopila oči k ubrusu, který jsme dostali jako svatební dar od mé tety z Kolína. „Protože tvůj servis je bez dluhu a má lepší hodnotu."
Tou větou jsem pochopil, že to není náhoda ani nutnost. Bylo to počítání. Moje bezdlužná nemovitost byla v tu chvíli jenom číslo v tabulce, které se dalo použít.
Řekl jsem, že si to musím promyslet. Tchyně mi zavolala tentýž večer — přesně v osm deset, protože jsem se díval na zprávy a slyšel jsem hlasatelku říkat něco o počasí, když mi zazvonil telefon.
„Radku, tohle je jenom formalita," řekla tím svým hlasem, který zní jako učitelka, co vám dává za pět, i když jste odpověděli správně. „Petra ti to určitě vysvětlila."
„Vysvětlila."
„Tak v čem je problém?"
Problém byl v tom, že jsem šest let vstával v pět, abych stihl otevřít dřív, než přijedou první zákazníci s autem, co potřebují spravit do práce. Problém byl v tom, že jsem prodal tátovo hodinky, abych zaplatil první splátku dluhu, a teď měla ta samá dílna sloužit jako záruka na koupelnu, kterou jsem nikdy neviděl a nikdy jsem do ní nebyl pozvaný.
Řekl jsem, že to podepíšu, jestli uvidím splátkový kalendář a jestli bude ve smlouvě doložka, že v případě nesplácení má banka právo sáhnout nejdřív na byt, teprve pak na servis.
Ticho na drátě trvalo dost dlouho na to, abych pochopil, že jsem řekl něco, co se nemělo říkat.
„Ty mi nevěříš," řekla nakonec.
„Nejde o víru. Jde o papír."
„Za jedenáct let sis nikdy nevšiml, že tě do rodiny beru jako svého. A teď mi nabízíš doložky."
Položila mi to. Doslova — telefon se zavěsil s tím ostrým cvaknutím, co jde slyšet, když někdo mačká tlačítko naštvaně a ne omylem.
Tu noc jsem nespal. Ležel jsem vedle Petry a poslouchal, jak za oknem projíždí poslední vlak na Nymburk, ten, co jezdí ve dvacet tři čtyřicet sedm a vždycky zpomaluje před přejezdem tak, že kola zaskřípou přesně ve stejném místě. Přemýšlel jsem o tom, že moje dcera chodí do čtvrté třídy na základku kousek od servisu a že jednou, možná za deset let, bude chtít vědět, co po tátovi zdědí. Přemýšlel jsem, že táta ten servis nezaložil proto, aby skončil jako zástava za koupelnu ženy, která mi nikdy nepodala ruku, aniž by mi předtím spočítala, co jí to bude stát.
Ráno jsem zavolal advokátce, se kterou jsem řešil dědictví po tátovi — paní Machová má kancelář na Jiráskově, kousek od pekárny, kde kupuju housky, když jedu brzo do práce. Vysvětlil jsem jí situaci. Zeptala se, jestli je servis psaný jen na mě, nebo taky na Petru.
„Jen na mě. Táta to takhle nastavil v závěti, protože chtěl, aby to zůstalo ve jméně."
„Tak potřebujete jen svůj podpis. Nikdo vás nemůže nutit."
Věděl jsem to. Ale vědět něco v hlavě a slyšet to nahlas od člověka s razítkem je jiná věc.
Řekl jsem Petře ten samý večer, že smlouvu nepodepíšu. Neřekl jsem to zle. Řekl jsem to u dřezu, zatímco jsem myl hrnek po kávě, protože jsem potřeboval mít v ruce něco, co dělá hluk, aby ticho po té větě nebylo tak úplné.
„Tak to jí řekni sám," řekla Petra. Hlas měla plochý, jako když člověk už dopředu ví, jak to skončí, a je z toho unavený dřív, než to začne.
Zavolal jsem tchyni v sobotu odpoledne. Seděla jsem na verandě jejího bytu, protože měla balkon obrácený na jih a v listopadu tam ještě chodilo slunce po obědě.
„Paní Vlasto, servis zůstane, jak je. Nemůžu ho dát do zástavy."
„Nemůžeš, nebo nechceš?"
„Obojí."
„Víš, co to udělá s rekonstrukcí?"
„Vím, že to není moje rekonstrukce."
Ticho. Pak: „Táta tvůj by se za tebe styděl."
To byla věta, po které jsem věděl, že se s tou ženou už nikdy nedomluvím na ničem, kde jde o peníze. Protože nešlo o koupelnu. Šlo o to, že jsem jedenáct let byl v té rodině muž, který "nedodělal školu" a "zdědil dluh", a teď jsem měl navíc být muž, co odmítl pomoct.
Petra mi to nikdy neřekla přímo, ale věděl jsem, že tchyně tou dobou začala volat jí, ne mně. Volala jí v práci, na urgent, kde měla Petra sotva pět minut mezi pacienty, a řešila s ní, jestli "Radek nemůže aspoň zvážit menší variantu". Petra přišla domů unavená ne z těch dvanácti hodin služby, ale z toho telefonu, co ji čekal na chodbě nemocnice u automatu na kávu.
V prosinci přišla tchyně k nám domů bez ohlášení, v den, kdy jsme zdobili stromeček — Julinka měla na klíně krabici s baňkami po babičce z otcovy strany a poslouchala rádio, které hrálo koledy z hlavního vysílání. Vlasta si sedla ke stolu, aniž by si sundala kabát, a řekla, že přišla "naposledy to zkusit po dobrém".
„Radku, co kdybych zastavila jen tu halu, ne pozemek?"
„Halu bez pozemku nikdo neocení, paní Vlasto. Víte to stejně dobře jako já."
„Tak co kdybych to vzala jen na půl roku, než splatím první tranši?"
„Ne."
Vstala. Kabát měla pořád zapnutý, jako by celou dobu počítala s tím, že odejde naštvaná. „Tak si to servis nech. Ale nečekej, že tě budu bránit před Petrou, až se budete rozvádět."
Ta věta zůstala viset ve vzduchu jako pach spáleného jídla, co se nedá vyvětrat ani otevřeným oknem. Julinka se zeptala, co znamená "rozvádět". Petra jí řekla, ať se vrátí k baňkám.
Tři měsíce po tomhle rozhovoru přišla tchyně o práci — nebyla propuštěná, odešla do penze o rok dřív, než plánovala, protože firma, kde pracovala jako účetní, rušila celé oddělení. Bez té práce jí banka koupelnu neschválila vůbec, se zástavou nebo bez. Rekonstrukce se odložila. Vlasta si nakonec vzala menší úvěr jen na výměnu obkladů, ne na celou koupelnu, a zaplatila ho z odstupného.
Nikdy mi nezavolala, aby řekla, že to vyřešila jinak. Dozvěděl jsem se to od Petry, mimochodem, u večeře, jako zprávu o počasí.
Dneska je první září dva tisíce dvacet šest. Servis běží dál, dluh po tátovi jsem splatil před dvěma lety a tři měsíce zpátky jsem si konečně dovolil koupit nový zvedák, protože ten starý vrzal tak, že to slyšeli zákazníci až z čekárny. Julince je čtrnáct, chodí na gymnázium v Nymburce a jednou se mě zeptala, jestli po ní budu chtít, aby "zdědila servis". Řekl jsem, že po ní budu chtít, ať dělá, co ji baví, a servis že tu bude, kdyby si to jednou rozmyslela.
S tchyní se vídáme o Vánocích a na Julinčiných narozeninách. Je zdvořilá. Ptá se na provoz, na zákazníky, jednou se dokonce zeptala, jak jde splácení nového zvedáku, jako by to gesto mělo něco napravit zpětně. Neptám se jí na koupelnu. Ona se neptá na tu smlouvu, co ležela na kuchyňském stole vedle Julinčina sešitu z matiky.
Papír s tou zástavní smlouvou pořád mám — nezničil jsem ho, jenom ho založil do desek s tátovými dokumenty, tam kde je i jeho závěť a poslední faktura, co podepsal, než umřel. Někdy, když hledám v těch deskách něco jiného, na něj narazím a přečtu si tu částku, dva miliony sto tisíc, napsanou úhledným písmem odhadce, který nikdy nepoznal, co to je vstávat v pět a otvírat roletu servisu, který ti nikdo nedal zadarmo.
