V pondělí ráno zavolali z úvěrového oddělení Spořitelny přesně ve chvíli, kdy Marek předkládal řediteli pololetní výkaz odbytu. Zvedl to, protože na displeji svítilo předčíslí pobočky, kde měl stavební spoření.
„Dobrý den, pane Kubeš. Evidujeme u vás třetí neuhrazenou splátku úvěru na vozidlo. Částka včetně sankcí činí dvě stě čtyřicet sedm tisíc korun. Věc byla předána naší právní kanceláři, připravujeme exekuční návrh a blokaci vašich účtů."
Marek nikdy žádné auto na úvěr nekupoval. V Brně jezdil šalinou a firemním vozem, vlastní auto si pořizovat nehodlal — spořil na byt v Řečkovicích, měl už podepsanou rezervační smlouvu, za pět dní měl skládat první milion čtyři sta tisíc.
Z kanceláře odešel bez vysvětlení. V autě otevřel bankovní aplikaci a zíral. U všech tří účtů — běžného, spořicího i stavebního — svítila červená ikona exekuční blokace. A dole, mezi dokumenty, úvěrová smlouva na nový ojetý Superb z autobazaru v Olomouci. Podepsaná jeho jménem na základě generální plné moci.
Ta plná moc. Před dvěma lety, když odjížděl na půlroční školení do Německa, podepsal otci generální plnou moc kvůli prodeji dědovy chalupy u Svitav. Chalupu otec prodal, peníze poslal. A pak si zřejmě nechal vystavit kopii.
Do Olomouce dojel za hodinu čtyřicet. Rodiče bydleli v paneláku na sídlišti Povel, ve třetím patře bez výtahu. Zvonil dvakrát, pak zabušil. Otevřel otec v teplácích a zástěře, v ruce hadr na podlahu.
„Ty jsi tady brzo. Věděl jsem, že přijedeš. Pojď dál, ať se sousedi nevyptávají."
V kuchyni stála matka u plotny, smažila kapra. Neotočila se.
„Marku, nekřič. Víme, co chceš říct. Ale když jsme ti volali minulý týden, že máme v plánu nové auto, zvedl jsi to v Lipsku a řekl jsi, že nemáš čas. Tak jsme si to vyřídili sami."
„Co jste si vyřídili? Vzali jste mi na jméno půjčku na čtvrt milionu! Zablokovali mi účty! V pátek mám platit developerovi, jinak propadne rezervace na byt!"
Otec položil hadr na židli a klidně se posadil. Jeho hlas zněl, jako by vysvětloval dítěti, že venku prší.
„No počkej, vždyť to auto je na tebe. To znamená, že je tvoje. Měl bys být rád. My jsme dali ze svého devět set tisíc jako první splátku. Zbytek splácíš ty, vždyť máš dobrou práci. Nebo nás chceš nechat jezdit v tom starým Favoritu?"
Marek se opřel o futra. Nemohl popadnout dech.
„Ten úvěr má splátku devět tisíc sedm set měsíčně po dobu pěti let. To je skoro šest set tisíc, které já zaplatím za auto, které nikdy nebudu řídit. A přišel jsem kvůli tomu o byt."
„Tak si počkáš na jiný byt," řekla matka a konečně se otočila. V ruce držela obracečku. „My jsme tě vychovali, živili, platili ti školu. Teď je řada na tobě. Nebo jsi zapomněl, cos nám slíbil, když táta šel do předčasnýho důchodu? Že se o nás postaráš?"
Marek si žádný takový slib nepamatoval. Ale hádka neměla smysl. Otec mu podal klíče od auta, jako by mu dával dárek.
„Je zaparkovaný dole před barákem, stříbrná metalíza. Běž se projet, ať vidíš, jak to táhne."
Marek klíče vzal. Byly chladné a těžké. V kapse cítil mobil, na který mu právě přišla zpráva z developerské kanceláře. Nepřečetl ji. Věděl, co v ní bude.
Druhý den ráno seděl v advokátní kanceláři na Orlí ulici. Mladá advokátka, paní Dokoupilová, mu pokládala otázky, které nechtěl slyšet.
„Podle zákona je plná moc platná. Váš otec podepsal smlouvu jako zmocněnec. Banka nepochybila, autobazar nepochybil. Smlouva je vymahatelná. Jediná cesta k okamžitému zrušení je trestní oznámení na vaše rodiče pro zpronevěru."
„A kdybych to neudělal?"
„Pak budete splácet dvě stě čtyřicet sedm tisíc plus úroky. A exekuce zůstane na účtech, dokud dluh nezanikne. Byt v Řečkovicích si zarezervujete těžko."
Seděl v kavárně naproti soudu a míchal studenou kávu. Zavolal sestře Simoně. Ta pracovala jako účetní v Prostějově, s rodiči se stýkala pravidelně.
„Simono, potřebuju, abys mi řekla, co o tom víš."
Chvíle ticha. Pak ledový hlas:
„Marku, jestli na ně podáš trestní oznámení, jsi pro mě mrtvej. Táta o tom autě mluví už dva roky, je to jeho poslední přání. Jsi sobec. Vyděláváš dost, tak to zaplať a nech rodinu na pokoji."
„Mě zablokovali účty. Přišel jsem o byt."
„Tak sis měl hlídat svoje doklady. To není jejich problém."
Večer seděl doma v pronajatém bytě v Králově Poli a prohlížel si kopii úvěrové smlouvy. A pak mu to došlo.
Auto je jeho. Smlouva je na něj. Klíče mu otec dal dobrovolně. A on má v ruce generální plnou moc, která mu umožňuje s vozidlem nakládat.
Zavolal do autobazaru, kde ho požádal o předběžný odhad výkupní ceny. Druhý den ráno tam zajel osobně. Superb měl najeto jedenáct tisíc, byl ve výborném stavu. Výkupní cena: čtyři sta šedesát tisíc korun. Pokrylo by to nesplacenou jistinu, úroky, sankce i část prvního vkladu rodičů.
V sobotu ráno, kdy rodiče jezdívali na farmářský trh do Třeboně, přijel Marek k paneláku s prodlouženým valníkem z autobazaru. Řidič vyvěsil výstražná světla. Marek zkontroloval VIN na palubní desce, vyfotil auto ze všech stran. Podepsal předávací protokol. Stříbrný Superb pomalu zmizel za zatáčkou směrem k výpadovce na Brno.
Telefon začal zvonit v sedm večer.
„Kdes měl to auto? Stálo dole pod okny! Volal jsem policajty, říkali, že musíme počkat čtyřiadvacet hodin! Kdes ho schoval?" řval otec.
„Nikam jsem ho neschoval. Prodal jsem ho."
Ticho. Pak matka, tichým hlasem:
„Cos udělal?"
„Prodal jsem svý auto. To, na který jsem měl úvěr. Výkupní cena pokryla celej dluh. Exekuce se zrušila, banka je vyrovnaná. První splátku, devět set tisíc, vám pošlu na účet zítra. Včetně úroků, které za tu dobu naběhly."
„To nemůžeš! To je náš Superb! Táta si ho vybral, táta ho zaplatil ze svýho!"
Marek zavřel oči.
„Právně patřil mně. Já jsem ho koupil, já jsem ho prodal. To je celý."
„Ty zmetku," řekl otec. A zavěsil.
Simona mu poslala zprávu: „Už se mi neozývej." A zablokovala ho. Následovaly zprávy od bratrance, tety, sousedky. Všichni věděli, všichni měli jasno.
Marek seděl u okna v kuchyni. Na stole ležel dopis z developerské kanceláře — potvrzení o vrácení rezervačního poplatku. Otevřel ho a četl. Šest milionů osm set tisíc za byt v Řečkovicích. Prošvihl termín. Peníze za výkup auta ležely na účtu, ale byt byl pryč.
Na mobilu otevřel aplikaci banky. Všechny účty už byly odblokované, na běžném přibylo čtyři sta šedesát tisíc. Přejel prstem na platební příkaz.
Příjemce: otec. Částka: devět set tisíc. Zpráva pro příjemce: vrácení vkladu za vozidlo.
Podržel prst nad tlačítkem. Ve vedlejším pokoji tikaly hodiny po babičce, ty z chalupy, co je matka odmítla vyhodit. Oknem táhlo, topení bylo stále vypnuté.
Odeslat.
Když aplikace zobrazila zelené potvrzení, Marek položil telefon na stůl. Z kuchyně táhl soused přiškvařený vepřový řízek, a dole na ulici projížděla popelářská, jedno z kol jí rachtalo, jako kdyby mělo každou chvíli upadnout.
Nalil si studenou kávu, co zůstala z rána. Bylo ztichlé letní odpoledne, v Králově Poli zvonily tramvaje.
Už ho nikdo nevolal. Ani nikdo volat nebude.
