Řezník z Vysočan
Adélka Vránová pracovala jako veterinární asistentka v malé ordinaci na Palmovce, ale duší patřila útulku na okraji Prahy 9, kam jezdila po směnách a o víkendech. Kolegyně z ordinace ji brávaly na posměch.
— Zase ten útulek? Radši bys šla se mnou na pivo do Přístavu, — smála se Klára, když si Adélka balila termosku a šla na tramvaj číslo 3.
— Nerozumíš tomu, — odpovídala Adélka a schovávala telefon do kapsy montérek. — Oni nás potřebují.
Chtěla si pořídit vlastního psa už dlouho a myslela si, že právě tady, mezi kotci a mísami s granulemi, pozná, jaké plemeno by se k ní hodilo. První dny v útulku jí daly něco, co v ordinaci nikdy nezažila — pocit, že je opravdu potřeba. Psi na ni hleděli tím zvláštním způsobem, kdy se ve stejném pohledu mísí smutek s nadějí.
— V očích se dá číst všechno, co si myslí, — říkala jí vedoucí útulku, paní Bohumila Sýkorová, žena po šedesátce s prstem věčně ovázaným náplastí od kousnutí.
Po týdnu dobrovolničení to Adélka pochopila sama. Všichni chtěli jedno — aby je měl někdo rád.
Pak jednou zabloudila na zadní dvůr, kde stál oddělený kotec s dvojitým pletivem. Uvnitř byl pitbul. Jakmile Adélku spatřil, vrhl se na síť a štěkal tak, že se celý plot otřásal.
— Paní Sýkorová, proč je tenhle pes zvlášť? — zeptala se Adélka.
Vedoucí si povzdechla. — Je agresivní. Nedá si k sobě nikoho, ani lidi, ani psy.
— Ale co kdybychom sehnali kynologa?
— Zkoušely jsme to. Je odsouzený, chápeš. K samotě v kleci do konce života. A jestli projde ten nový zákon o nebezpečných plemenech, tak ho utratí.
— Utratí?
— Nepovažuju to za krutost. On sám trpí víc, protože neumí žít s lidmi.
Adélka tomu nevěřila. Utratit — to je nejsnazší cesta, jak se vzdát bez boje.
— Můžu ho aspoň krmit? Prosím vás.
Paní Sýkorová si posunula brýle na nose. — Krmit můžeš. Ale nerozumím, čeho tím chceš dosáhnout. Je odsouzený. Toho už nepřevychováš.
— Já to zkusím.
— Ty jsi ještě mladá. Předchozí majitel ho vychoval úplně špatně — a nakonec ho ještě zahodil. Co čekáš od psa, kterýho celej život bili a zradili?
Adélka se podívala pitbulovi do očí a přečetla tam totéž co v očích ostatních. Chce, aby ho měl někdo rád.
— A vy víte, kdo byl jeho majitel?
— Vím. Lidi z okolí to vykládali. Prý ho naposledy zmlátil klackem, když odmítl na povel zaútočit na březí kočku.
— To je hrůza.
— Přesně tak.
— Dala byste mi jeho adresu? Chci si s ním promluvit.
— Zbytečné. Zkoušela jsem to sama, i s policií — nikam to nevedlo. Je to zlý člověk, drž se od něj radši dál.
Adresu jí nedala, aby ji neohrozila. Jenže Adélka nebyla ten typ, co se vzdává. Informaci si vyloupla postupně z holek, co v útulku brigádničily, a po pár dnech se odvážila zajet za bývalým majitelem sama, i když sama pořádně nevěděla, co mu vlastně chce říct.
Bydlel na sídlišti v Horních Počernicích, v paneláku obloženém umakartem, kde v přízemí bafal na chodbě cigaretový kouř a odněkud shora hrálo rádio. Muže poznala hned — vysoký, v teplákách, s klackem v ruce, kterým právě honil půlročního rotvajlerštěte.
— Dobrý den, promiňte, že vás obtěžuju. Vy jste pan Radovan Bukovský?
Muž odhodil klacek a přejel po ní pohledem od hlavy k patě.
— No dejme tomu. Co chceš?
— Dělám dobrovolnici v útulku a je tam váš pes, ten, kterýho jste zbil a nechal na ulici.
— No a? — ušklíbl se.
— Proč jste to udělal? Vždyť psi nám důvěřují.
— Ty si sem přišla dělat kázání? Vypadni, než na tebe toho psa poštvu.
Adélka pohlédla na štěně, které vesele vrtělo ocáskem, a přišlo jí to líto — nemělo tušení, co ho čeká.
— Neslyšíš? Řekl jsem vypadni! — Bukovský se k ní výhružně přiblížil.
Pochopila, že k jeho svědomí se nedostane, protože žádné nemá, a raději odešla, dokud to šlo. Cestou zpátky do útulku si pomyslela: i kdyby teď litoval, psa by mu už nikdy nevydala.
Celý měsíc pak Adélka denně krmila pitbula, který ztratil víru v lidi, a věřila, že se jí ho jednou podaří vrátit do normálního života. Paní Sýkorová to sledovala z okna kanceláře a jen kroutila hlavou. Nevěřila, že tenhle případ se dá zachránit — a měla psy ráda, opravdu je měla ráda. Prostě věděla, že u některých je marná každá snaha.
— A jak se jmenuje? — zeptala se jednou Adélka. — Nikdo mu neříká jménem.
— Protože jeho jméno nikdo nezná. Prej mu bejvalej majitel říkal Hulk, ale jednou jsem to zkusila a on skoro rozbil ten kotec na třísky. A upřímně — nesedí mu to.
Adélka si pomyslela: jasně že ne, jakej Hulk. Tohle je Diesel.
Od toho dne mu tak říkala jen ona. Pes na jméno nereagoval, ale ani nezavrčel — a to už byla, svým způsobem, malá výhra.
— Ahoj, Dieseli. Podívej, co jsem ti přinesla, — usmívala se Adélka a nosila mu k pletivu vařené kuřecí prsíčko, protože strava v útulku byla bídná. Pes tu „přílohu" bral s chutí, i když se snažil svou radost moc nedávat najevo. Zavrtěl ocasem tak dvakrát, třikrát, a bylo.
Jednoho odpoledne Adélka porušila zákaz paní Sýkorové a otevřela kotec. Věděla, že riskuje, ale už déle nemohla snést, jak pes trpí za drátem. Chtěla mu darovat aspoň kousek štěstí — zasloužil si to, vždyť za nic nemohl.
— Dieseli, pojď ven. Proběhni se. Ale slib mi, že neuteče daleko.
Pes temně vrčel, ruce se jí třásly, ale zvládla to a otevřela dvířka, která se pořádně vzpírala — dlouho je nikdo neotvíral, misky se podávaly přes okénko a i úklid probíhal přes ně, protože nikdo nechtěl riskovat.
Ustoupila o pár kroků a v tu chvíli se Diesel vrhl vpřed — přímo na ni. Adélka vykřikla, zakopla a spadla na zem, a pes byl v tu ránu venku z klece, stál nad ní a vrčel.
Možná by omdlela strachy, kdyby se v tu chvíli nesetkala s jeho pohledem. V očích nebylo přání zabít nebo ublížit. Bylo tam něco jiného: zuřím, ale tebe se nedotknu. Uklidnila se. Dokonce se na Diesela usmála, a on se za minutu vrátil zpátky do kotce, jako by se nic nestalo.
— Co se stalo, Adélko? Jsi v pořádku? — ozval se ustaraný hlas paní Sýkorové.
— V pohodě, nebojte se, — usmála se Adélka a zvedala se ze země.
— Co to bylo?!
— Nic nebylo. Zakopla jsem.
— A tohle? — vedoucí kývla směrem k pootevřeným dvířkům.
— Hned zavřu.
Adélka zavřela kotec a otočila se k paní Sýkorové, bledé jako stěna, která na chvíli ztratila řeč.
— Měly by se ty panty promazat, špatně se otvírají, — usmála se Adélka a šla si po svém.
Od té chvíle vodila Diesela každý den, když se nikdo nedíval, na zadní dvůr — a byla šťastná jako blecha.
O měsíc později přišla do práce a hned běžela na dvůr. Dvířka kotce byla dokořán a uvnitř — nikdo. Diesel utekl.
— Panebože, jak se to mohlo stát? — křičela paní Sýkorová, celá vyděšená. — Jestli někoho pokouše, zavřou mě.
— Nepokouše nikoho, on takový není, — řekla Adélka klidně, i když jí samotné bylo úzko. Včera večer schválně nechala kotec otevřený, aby Diesel mohl chodit ven, kdy bude chtít. Věřila mu.
Slíbila, že ho najde, ať to stojí, co to stojí. Zamířila k zastávce tramvaje a v hlavě jí vrtalo jediné, možná hloupé podezření — Diesel běžel za svým bývalým pánem. Intuice ji nezklamala.
U paneláku v Horních Počernicích uviděla Bukovského záda a půlročního rotvajlera, se kterým venčil. Diesel ležel kousek od nich a pozorně je sledoval.
— Tak co, vrátil ses? — pošklíbal se muž. — Nepotřebuju tě. Táhni.
Diesel se nehnul. Jen ležel a díval se na svého bývalého pána. Kdyby mu Adélka viděla oči zblízka, poznala by, že se s ním loučí — aby mohl jít dál, musí pustit minulost. Proto sem přišel.
— Vždycky jsi byl blbej pes a zůstal jsi blbej. Řekl jsem táhni. Neposloucháš? Málo jsem tě mlátil, co? Tak to spravíme.
Muž se rozkročil směrem k Dieselovi a Adélka vykřikla:
— Nešahejte na něj! Nechte ho!
Bukovský ztuhl, nečekal svědky, pak se ušklíbl.
— Aha, tos ho sem přitáhla ty. Jasně že jo. Pojď sem.
Adélka couvla hrůzou, když se k ní muž rozběhl s klackem v ruce. Zakopla, spadla na zem a nad sebou uviděla obličej zvířete — jinak se to nedalo nazvat, protože jazyk se vzpíral vyslovit, že Bukovský je člověk.
Zavřela oči a čekala na ránu. Vtom se ozvalo Dieselovo zuřivé štěkání. Když dala ruce dolů, uviděla, jak se její věrný ochránce zakousl do Bukovského paže a táhne ho za sebou, pryč od Adélky. Klacek upadl na chodník.
Když pes pustil, Bukovský si přitiskl ruku k hrudi, podíval se na psa a zasyčel:
— Ty nevděčnej mizero. Počkej, naučím tě poslouchat. Jen si dojdu pro flintu. Čekej tady, Hulku!
Vběhl do vchodu a Adélka vyskočila, popadla Diesela za obojek a táhla ho pryč, co nejdál od domu. Jenže —
— Haf! Haf! — pes se najednou vzpíral a nechtěl jít.
— Co blbneš? Musíme zmizet, teď hned. Zabije nás oba.
— Haf! — Diesel se ohlédl k rotvajlerovi, který seděl u stromu.
Jasně, jak jsem na to mohla zapomenout. Adélka si plácla dlaní do čela a rozběhla se ke štěněti.
Uplynul měsíc. Adélka žila v neustálém strachu, že ji Bukovský najde a dokončí, co nestihl. Nikdo je ale nehledal — ne že by po tom netoužil, prostě nevěděl, kde Adélka bydlí. Bydlela totiž u babičky v Jílovém u Prahy, na samotě u lesa, a tam by ho ani nenapadlo pátrat.
Do útulku se už nevrátila. Za prvé se bála, za druhé teď měla o koho pečovat doma — se dvěma psy se člověk nenudí. A byl v tom i velký plus: Diesel dostal parťáka, se kterým si celý den hrál na zahradě, zatímco byla Adélka v práci, a večer chodili všichni tři na procházku do lesa za domem, kde to vonělo pryskyřicí a spadaným listím.
Bukovský se o dva měsíce později objevil na obvodním oddělení v Kolovratech s podlitou rukou a udáním na sousedku, kterou obvinil, že mu ukradla psa. Policista si vyslechl jeho verzi, pak se podíval do systému a připomněl mu, že přesně na tento případ — týrání zvířete, doložené fotografiemi ze spisu paní Sýkorové — už čeká vyšetřovatel z odboru přestupků. Bukovský ztichl a odešel s tím, že si to promyslí.
Adélka se o tom dozvěděla až později, od paní Sýkorové, která jí zavolala poprvé po dvou měsících. Sešly se v kavárně na Palmovce, kam si Adélka vzala i Diesela — ten už chodil na vodítku klidně, bez zavrčení, a lehl si vedle stolu, jako by tam patřil odjakživa.
— Podala jsem trestní oznámení na základě starých fotek a svědectví sousedů, — řekla paní Sýkorová a míchala kávu. — Bukovskému hrozí pokuta až sto tisíc korun a zákaz chovu zvířat na pět let. Diesel je teď oficiálně tvůj, papíry jsem už vyřídila.
Podala jí přes stůl desky s adopční smlouvou a očkovacím průkazem, kde bylo napsáno jméno, které mu dala Adélka sama.
Adélka smlouvu podepsala, založila do kabelky vedle klíčů od domku a natáhla ruku, aby Dieselovi poškrábala za uchem. Pes zavrtěl ocasem a položil hlavu na její nohu.
