Miluju svoji ženu. Aspoň jsem tomu tak dlouho věřil, že jsem si to slovo omílal pořád dokola, jako by opakováním mohlo zesílit to, co mezi náma dávno vyprchalo. Jmenuju se David, je mi čtyřicet dva, dělám servisáka výtahů po celý Praze a s Kateřinou jsme byli osm let. Tohle je moje verze toho, jak to celý vypadalo z druhý strany stolu.
Bydleli jsme v podnájmu na Vršovický, ve třetím patře, bez výtahu — což mě vždycky bavilo jako ironie, protože opravuju výtahy cizím lidem a doma je nemám. Za oknem byla zastávka tramvaje a v tom baráku to večer vonělo smaženým cibulí, protože paní ze čtvrtýho patra vařila skoro pořád to samý. Měli jsme psa, kříženci jménem Brok, kterýho jsem bral na ranní kafe do kavárny na rohu, a on tam čekal pod stolem, dokud jsem nedopil.
Kateřina mi vyčítala lhostejnost. Řekla by vám, že jsem nebyl doma, že jsem nevolal, že jsem sliboval věci, který jsem nedodržel. A víte co? Má pravdu, jenom to nebylo tak jednoduchý, jak to vypadalo z jejího konce gauče.
Byl jsem přetažený. Firma mi nakládala servisy do Kladna, do Berouna, občas i dál, a když jsem přišel domů v devět večer, neměl jsem sílu na nic — natož na rozhovor o tom, proč jsem se v neděli nezastavil u jejích rodičů na Barrandově. Neschovával jsem se před ní schválně. Schovával jsem se před vším. Před fakturama, který jsme dva měsíce neplatili, před tím, že jsem si vzal půjčku na auto a splátky mě dusily, před pocitem, že jsem chlap, co má rodinu živit, a nedaří se mu to tak, jak si představoval.
Sliby jsem dával v dobrý víře. Řekl jsem, že v sobotu pojedeme na výlet do Krkonoš, a pak přišel telefon od dispečera, že spadl výtah v paneláku na Chodově a musím tam. Řekl jsem, že přestanu chodit po práci na pivo s klukama z party, a pak přišel den, kdy jsem potřeboval prostě sedět s někým, kdo se mě na nic neptá. Nebyla to lhostejnost. Byl to chlap, co se topil a nevěděl, jak o tom mluvit, tak radši mlčel.
Kateřina čekala. Měsíce, pak roky. Viděl jsem to na ní — jak se přestala ptát, jak si po tichu, který jsem jí dával, přestala malovat rty, když jsem přišel domů. Jednou v neděli jsem se probudil kolem poledne, ona seděla v kuchyni s hrnkem čaje, co jí dávno vychladl, a koukala z okna na tramvaj, co zrovna zvonila na zastávce. Neřekla nic. To ticho bylo horší než jakákoli hádka.
Já jsem si tenkrát myslel, že to nějak vydržíme. Že láska je jako ten výtah — potřebuje jenom servis, občas mazání, a pojede dál. Nedocházelo mi, že ona už dávno nejezdí, jenom visí v šachtě a čeká, kdo první stiskne tlačítko nouzového volání.
Přišlo to v úterý večer, začátek září, ještě teplo, okno otevřený, Brok chrápal na koberci. Přišel jsem domů pozdě, jako obvykle, a na stole byla složka. Ne dopis, ne vzkaz na lednici — složka. Uvnitř výpis z společnýho účtu, který založila a ze kterýho odebrala svoji polovinu, něco přes sto dvacet tisíc korun, co si za ty roky střádala z výplaty na "rezervu", jak tomu říkala. Vedle výpisu ležel klíč od bytu — jeden ze dvou, co jsme měli — a papír od realitky, potvrzení, že podnájem přepisuje na mě samotnýho od prvního října.
Seděla naproti mně u toho stolu, v tričku, ve kterým spávala, s hrnkem čaje v ruce, a řekla mi jen tohle:
— Nečekám už, Davide. Nebudu prosit o pozornost jako o almužnu.
Chtěl jsem něco říct, začal jsem něco o tom, že to zlepším, že si vezmu volno, že pojedeme konečně do těch Krkonoš. Zvedla ruku, ne agresivně, jen tak, aby mě zastavila.
— Neslibuj mi nic. Slyšela jsem to už dvacetkrát. Odcházím ne proto, že už tě necítím. Odcházím, protože jsem si konečně řekla dost.
Vzala tašku, který měla evidentně už sbalenou někde ve skříni, hvízdla na Broka — a to mě zabolelo nejvíc, že pes šel s ní bez váhání, jako by věděl, na čí straně stát — a odešla. Slyšel jsem, jak dole cvakl zámek u vchodu, a pak nic. Jenom tramvaj venku, jako vždycky.
Tři týdny jsem jí nevolal. Myslel jsem, že se vrátí, že je to jenom fáze. Nevrátila se. Zjistil jsem přes kámoše, že bydlí u sestry v Modřanech, že si našla práci na částečný úvazek v lékárně a že podala žádost o rozvod přes advokátku, kterou jí doporučila kolegyně z práce. Papíry mi přišly poštou, obyčejnou obálkou, žádná dramata, žádný scény. Dole na poslední stránce bylo napsaný datum jednání u soudu na Praze 10, na konec listopadu.
Šel jsem tam sám. Ona přišla s advokátkou, v šedým kabátě, který jsem nikdy neviděl, vlasy sepnutý jinak, než jak je nosila u nás doma. Vypadala jako někdo, koho jsem už neznal, a přitom to byla poprvé za dlouhou dobu, co vypadala klidně. Podepsali jsme to za deset minut. Byt zůstal jí, protože smlouva byla na ni, auto jsem si nechal já i s tím dluhem, co k němu patřil, a její sto dvacet tisíc už dávno ležely na jiném účtu, kterej jsem neviděl a ani jsem se neptal.
Před budovou soudu, na chodníku, jsem jí řekl, že je mi to líto. Že jsem to nezvládl. Zastavila se, ne dlouho, jenom na chvíli, a řekla:
— Neomlouvej se mně. Omluv se sobě, že jsi tolik let čekal, než se rozhodneš, jestli chceš být doma, nebo jenom bydlet.
Nastoupila do tramvaje na zastávce před soudem, ta samá linka, co jezdila kolem našeho starýho okna, a já jsem tam zůstal stát s deskami rozvodovejch papírů pod paží a s klíčema od bytu, do kterýho jsem se už nikdy nevrátil.
