Já dělám na vodárně v Jindřichově Hradci přes dvacet let, na přepážce, kde lidi platí zálohy a hlásí poruchy. Tenhle pán se jmenoval Bohumil Sivák, bydlel v osadě Lipová – to je taková menší čtvrť rodinných domů na kraji města, kam se lidi stěhovali z paneláku, protože chtěli mít zahradu. Sto dvanáct domů, vlastní studna, žádná veřejná přípojka, protože to tenkrát vyšlo levněji. Pan Sivák tu studnu po otci zdědil i s technickou budovou nad ní – takovou nenápadnou kůlnou z prken, co stála na jeho pozemku už čtyřicet let.
Přišel si ke mně stěžovat, že mu ve čtvrtek výbor společenství vlastníků tu kůlnu zbourali. Bez povolení, říkal, jenom s rozhodnutím výboru, že to hyzdí ulici.
Předsedkyní výboru byla paní Zita Hronová. Znala jsem ji od vidění, chodila k nám platit za celou čtvrť, protože měla na starosti společné výdaje. Vždycky voněla nějakým sladkým parfémem a nosila ty velké sluneční brýle, i když bylo zamračeno. Pan Sivák mi vyprávěl, jak přijela v bílém Škoda Kodiaqu, s deskami na klíč a se dvěma sousedy jako svědky, a řekla mu, že má čtyřicet osm hodin na to, aby si vzal, co chce, protože v pondělí přijede bagr.
On prý zkoušel vysvětlit, že ta kůlna není žádný sklad na nářadí. Že pod ní je vrtaná studna a čerpadlo, který zásobuje vodou celou osadu – že to táta postavil v osmdesátých letech, když se sem stěhovali, a od tý doby to nikdo neřešil, protože to prostě fungovalo. Paní Hronová mu na to řekla, že si nemá vymýšlet výmluvy, a že pokud má nějaký technický zařízení, ať to doloží na výboru, ne že to bude tvrdit, když už tam stojí bagr.
V pondělí ráno přijeli. Pan Sivák to popisoval tak klidně, že mi z toho bylo víc nesvě než z křiku – že prej stál na verandě s hrnkem kafe a díval se, jak bagr zajíždí na pozemek, a kolem plotu stálo možná deset lidí ze sousedství, někteří s telefonama, jedna paní dokonce vyfotila celou tu scénu a hned to hodila do skupiny na Facebooku s popiskem něco jako "konečně pořádek na Lipové". Bagrista prej chvíli váhal, ptal se, jestli tam něco není zapojený, a paní Hronová mu jen mávla rukou, ať pokračuje.
Kůlna spadla za dvacet minut. Prkna, plech, všechno. A pak, říkal pan Sivák, se ozval jinej zvuk – ne dřevo, ale kov, jak lžíce bagru zajela hlouběji a rozdrtila potrubí schovaný pod podlahou. Bagrista couvnul, ale škoda už byla hotová.
Když prach sedl, pan Sivák šel k troskám a vyhrabal odtud plechovou krabičku, co byla po celou dobu zaházená prkny – uvnitř mosazný klíč od šachty čerpadla, ten, co po tátovi zdědil a co ani nevěděl, že tam ještě je. Vzal si ho, strčil do kapsy montérek a beze slova odešel domů. Nikomu nic nevysvětloval. Prej ho ani nenapadlo se s někým hádat, protože věděl, co bude následovat.
Přišel ke mně na vodárnu ve čtvrtek dopoledne – tedy dva dny po tom bourání – a chtěl vědět, jestli si u nás může nechat udělat nezávislé měření tlaku v jejich starým systému, kdyby náhodou přišla nějaká kontrola nebo reklamace od sousedů. Řekla jsem mu, že to zařídím, a vyplnila jsem mu formulář. Podepsal se skoro bez povšimnutí, jako by měl hlavu úplně jinde.
To, co se stalo pak, jsem už neviděla na vlastní oči, ale slyšela jsem to od kolegy z technického dispečinku, protože k nám lidi z Lipové volali přímo na poruchovou linku vodárny, i když jsme s tou jejich soukromou studnou nikdy neměli nic společného.
V sobotu ráno, tedy čtyři dny po bourání, přestala v celé osadě téct voda. Ne u jednoho domu – u všech sto dvanácti. Nejdřív si mysleli, že je to jen slabší tlak, pak že se něco ucpalo. Volali instalatéry, ti krčili rameny, protože žádnou přípojku k veřejnému vodovodu neměli, co by mohli prohlídnout. Někdo si teprve tehdy vzpomněl, že ta "ošklivá kůlna" u Siváků nebyla jen sklad na nářadí.
Paní Hronová volala na vodárnu v neděli večer, celá bez sebe, ptala se, jestli by nemohli poslat cisternu, že mají stovky lidí bez vody a někteří mají malé děti. Kolega jí vysvětlil, že vodárna s jejich soukromým vrtem nemá nic společného a že cisternu si musí objednat sami a zaplatit. Cena, kterou jí nadiktoval dodavatel z okolí – něco přes sedmnáct tisíc korun za jeden svoz, a to by na celou osadu potřebovali minimálně tři cisterny denně, dokud se to nevyřeší.
V pondělí ráno – přesně týden po tom, co bagr poprvé vjel na pozemek – přišla paní Hronová k panu Sivákovi osobně. Prej stála před jeho vraty s deskami přitisknutými k hrudi, jako by v nich měla schovanou omluvu, kterou se bála vyndat. Ptala se ho, jestli by nemohl "jako soused" pustit techniky, aby se podívali, co se dá zachránit.
On jí prej řekl jen jednu větu: že šachta je na jeho pozemku, čerpadlo bylo v majetku jeho otce, a klíč od uzávěru má v kapse. A že bez písemné dohody o odškodnění za zbouranou stavbu a bez smlouvy, která z něj udělá oficiálního správce vodního zdroje s měsíční platbou od výboru, žádného technika na pozemek nepustí.
Tohle mi řekl, když si k nám o dva týdny později přišel podat žádost o zápis studny do evidence jako soukromého vodního díla – aby to už nikdy nemohl nikdo zpochybnit ani zbourat bez jeho podpisu. Přinesl si s sebou i starou stavební dokumentaci po otci, kterou našel na půdě, a nechal si od nás vystavit potvrzení o odběru, který dokazovalo, že ten vrt zásobuje celou osadu už přes třicet let.
Slyšela jsem, že výbor nakonec svolal mimořádnou schůzi a odsouhlasil mu jednorázovou náhradu za zbořenou stavbu ve výši sto deset tisíc korun a měsíční paušál za správu studny, který se má vyplácet přímo jemu na účet. Paní Hronová na tu schůzi prej nepřišla – poslala tam místopředsedu, protože podle sousedů "měla to nedělat", jak jí to někdo řekl do očí přímo na chodníku před obchodem.
Pan Sivák si tu smlouvu podepsal u nás v čekárně, protože potřeboval razítko od nás na jedno potvrzení k evidenčnímu řízení. Podal mi ty dokumenty přes přepážku, já mu je orazítkovala a vrátila. Poděkoval, klidně, bez jediného zbytečného slova navíc, sebral papíry do desek a šel. Venku před vodárnou na něj čekala manželka s kočárkem – měli tam vnučku, batole v modré čepici – a on se k nim sehnul, něco jí pošeptal a odešel s nimi směrem k autobusové zastávce, na hodinu a půl trvající linku zpátky na Lipovou, protože benzín teď šetřil, jak říkal, "než se to všechno spočítá".
