Vzala jsem si Jiřího z lásky – aspoň tak jsem si to tenkrát myslela. Byl pozorný, nikdy nezvýšil hlas a pořád opakoval, že beze mě nemůže žít. Svatbu jsme měli v Brně, na Nové radnici, a po ní jsme se nastěhovali do starší cihlové bytovky v Židenicích. Byla jsem přesvědčená, že mi začíná pohádka.
První ráno po svatbě mě vzbudilo cinknutí lžičky o skleničku. Jiří stál nade mnou v obleku, ve tváři ten nejněžnější úsměv a v natažené dlani malou bílou tabletku.
„Dobré ráno, zlato. Spolkni to,“ řekl klidně.
„Co to je? Nějaký vitamín?“
„Něco jako prevence. Uděláš to pro mě?“
Pokrčila jsem rameny a poslechla. Zapila jsem to vodou a on si mě pak nechal otevřít pusu. Fakt. Jako malý dítě u zubaře.
„Ukaž jazyk. A ještě pod něj.“
„Děláš si srandu?“
„Chci mít jen jistotu, Jani.“
Pak si spokojeně přehodil aktovku přes rameno a odjel do práce. Tenkrát mě to skoro pobavilo – novomanželská starostlivost, říkala jsem si.
Jenže druhý den se to opakovalo. A třetí taky. A čtvrtý. Z tabletky se stal rituál, ze kterého mi postupně začínalo být úzko. Navíc přesně ve dvě odpoledne zazvonil telefon. Každý boží den.
„Jsi doma?“
„No jasně, kde bych byla?“
„Nikam jsi nechodila?“
„Ne, vždyť víš, že pracuju z domova. Co se děje?“
„Nic. Jen to kontroluju. Za dvě hodiny jsem doma.“
A zavěsil. Za tři minuty po druhé. Přesně takhle to probíhalo. Dva měsíce. Dvakrát jsem zkusila nebrat to – jednou jsem řekla, že jsem tabletku omylem vyplivla do dřezu. Vybuchl. Křičel, že hazarduju se životem. Pak se uklidnil, vzal novou tabletku a osobně mi ji strčil pod jazyk.
„Už to nikdy nedělej,“ procedil skrz zuby. „Prosím.“
Jednou ve středu, když odjel na poradu do Jihlavy, jsem to nevydržela. Tabletku jsem si schovala za tvář, před zrcadlem otevřela pusu, ukázala prázdnou pusu – jako vždycky – a jakmile za ním klaply dveře, vyndala jsem ji. Byla mokrá, začala se trochu rozpouštět, ale pořád držela tvar. Zabalila jsem ji do ubrousku a strčila do kapsy.
Sedla jsem na tramvaj číslo 8 a jela do soukromé laboratoře na Veveří. Recepční měla na jmenovce napsáno Bc. Kristýna Malá. Vysvětlila jsem jí, že potřebuju rozbor neznámé tablety, a zaplatila tři tisíce dvě stě za spěšnou analýzu. Výsledky měly být do dvou dnů.
Ty dva dny jsem prožívala jako ve snu. Polykala jsem ty bílé potvory dál, naoko, stejně jako předtím, a v hlavě se mi honily šílený myšlenky. Co když mě pomalu otravuje? Co když je to něco na potlačení vůle? Jedna kámoška z VŠ kdysi dělala v Bohnicích a vyprávěla o preparátech, po kterých člověk ztrácí vlastní já. Co když je Jiří úplně někdo jinej, než jsem si myslela?
V pátek ráno přišla SMS. Jedna věta: „Výsledky připraveny k vyzvednutí, dostavte se osobně.“ Jela jsem tam snad rychleji, než jezdí rychlík do Prahy. S obálkou v ruce jsem si sedla na lavičku v parku na Kraví hoře a otevřela ji.
První, co jsem uviděla, byl název účinné látky. Cyanokit. Obecný název hydroxykobalamin. A pod tím poznámka laborantky: „Látka používaná výhradně jako antidotum při otravě kyanidy. V tabletové formě preventivní podání. Výdej pouze na zvláštní předpis – toxikologie.“
Myslela jsem, že omdlím. Otrava kyanidy. Antidotum. Každé ráno mě krmil protijedem. Proč? Kdo se mě snaží otrávit? Proč to dělá tajně? A proč přesně ve dvě odpoledne volá, jestli jsem doma?
Místo domů jsem jela rovnou do jeho kanceláře. Můj muž pracoval jako bezpečnostní analytik v jedný IT firmě na Špilberku – anebo aspoň to tvrdil. Ochranka mě nechtěla pustit, ale já se nedala. Už cestou jsem si všimla, že celou dobu ignoruju vyzvánění telefonu. Dvě hodiny. Zmeškanej hovor.
Vyběhla jsem do třetího patra, minula recepci a vtrhla do jeho kanceláře. Jiří tam stál u okna, v ruce mobil, úplně bílej v obličeji. Když mě uviděl, vydechl, jako by se dusil.
„Jano! Bože, ty žiješ!“
Než jsem stačila cokoli říct, objal mě tak silně, až mi zapraskala žebra.
„Volal jsem ti. Dvakrát. Nepřijala jsi to. Myslel jsem, že… že už je pozdě. Kurva, Jani, vždyť už je půl třetí!“
Odstrčila jsem ho a vytáhla z kapsy laboratorní zprávu.
„Už žádný lži. Tohle je Cyanokit. Proč mi dáváš protijed na kyanid?! Každý ráno! Chci vědět všechno, nebo volám policii. Hned!“
Zhroutil se do kancelářský židle a zabořil obličej do dlaní. Když promluvil, hlas se mu třás.
„Pamatuješ si na mého bratra? Na Michala?“
Samozřejmě že jsem si ho pamatovala. Michal zemřel dva roky před naší svatbou. Údajně infarkt. Bylo mu čtyřiatřicet.
„Nebyl to infarkt,“ řekl Jiří. „Někdo ho otrávil. A já vím, že ten někdo jde teď po tobě. Respektive po mně. Skrz tebe.“
Než stačil pokračovat, ze zadní kapsy kalhot vytáhl mobil, odemkl ho a podal mi ho. Na displeji svítila série SMS zpráv z neznámého čísla. Nejstarší byla dva roky stará: „Tvoje žena dopadne jako bratr. Kyanid je bez chuti.“ Poslední přišla dneska ráno: „Dneska v obědě. 14:00. Konečná.“
„Před dvěma lety pracoval Michal u stejné firmy. Narazil na účetní podvod, velký praní špinavých peněz. Chtěl to nahlásit. A čtyři dny nato umřel. Oficiálně selhání srdce, ale já si nechal udělat soukromou pitvu. Kyanid draselný. Pak začaly chodit ty zprávy. Prý jsem další na řadě – ale oni neútočí přímo. Podali mi důkaz, že když udělám jediný krok k policii, ztratím všechno, co miluju. Začnou tebou. A já se rozhodl, že tě ochráním za každou cenu. Každý ráno dostáváš preventivní dávku. A ty kontroly ve dvě odpoledne – to je doba, kdy jíš oběd. Když jsi v bezpečí doma, nikdo ti nemůže nic dát do jídla. Když to nevezmeš, mám hodinu na to, abych tě našel a zachránil. Dneska jsi telefon nevzala. Deset minut po druhý jsem volal záchranku k nám domů. Řekl jsem jim, že jsem manželka omdlela po obědě. A jel jsem sem pro zbraň, jestli bude potřeba… něco jinýho. Šílený, já vím. Promiň. Já…“
Zmlkl. V kanceláři bylo ticho jako v hrobě.
Vzala jsem si židli a sedla si naproti němu. Kolena se mi třásla, ale v hlavě se mi najednou rozsvítilo. Ty divný telefonáty, rituál s tabletkou, jeho přehnaná péče – všechno to zapadlo do sebe. Můj muž nebyl vyšinutý kontrolor. Byl někdo, kdo dva roky žil v nepřetržitým teroru a sám si vymyslel šílený plán, jak mě udržet naživu.
„Proč jsi mi to prostě neřekl? Proč ty lži? Vzala bych ty prášky dobrovolně!“
Podíval se na mě zarudlýma očima.
„Protože kdybys to věděla, začala by ses bát. A strach by tě zviditelnil. A oni to poznaj. Oni všechno poznaj. Nebo aspoň já si to tak dlouho říkal. Ale už to dál nejde. Musíme na policii. Dneska. Spolu. Už kurva nebudu čekat, až se to povede jim.“
Vzala jsem ho za ruku. Držel mi ji tak pevně, až mi zbělely klouby.
„Tak pojď,“ řekla jsem. „Ale tentokrát bez tajností. A tu zbraň nech tady. Prosím.“
Ještě ten večer jsme seděli na služebně kriminální policie na Cejlu. Jiří všechno řekl, včetně laboratorní zprávy, včetně pitvy bratra, včetně SMS. Já dodala rozbor a svůj příběh. Vyšetřovatel, takovej starší chlapík s unavenýma očima a jmenovkou kpt. Dvořák, nás vyslechl a pak si odkašlal.
„Tyto zprávy už monitorsujeme přes rok. Vaše výpovědi zapadají do širšího případu. Michal nebyl první. Podezřelé úmrtí jsou tři. S těmi SMSkami a vaším svědectvím si myslím, že konečně můžeme požádat o domovní prohlídky a vazbu. Už jste pod naší ochranou. Oba. Od teď.“
O tři měsíce později seděl za mřížemi jednatel IT firmy a dva jeho společníci. Praní špinavých peněz, trojnásobná vražda, příprava další. Jiří proti nim svědčil – se zajištěnou ochranou, neozbrojený, ale konečně bez strachu.
A ty bílý tabletky? Soudní toxikolog pak na dotaz obhajoby suchým tónem konstatoval, že preventivní podávání Cyanokitu byla sice nestandardní, ale v dané situaci v podstatě zachraňující praxe.
Ráno už mi nepřináší žádný léky. Místo toho mi nosí kafe. Černý, bez cukru. A jednou za čas se mě zeptá, jestli se nebojím. Odpovídám stejně: už ne. A pak otevřu pusu, ukážu mu na jazyk a jdeme se nasnídat.
