Jmenuju se Marie Králová a už sedm let prodávám v papírnictví na Malé Straně. Ne že bych chtěla, ale s maturitou z ekonomky a dítětem na krku člověk moc nevybírá. Náš krámek je taková díra v podloubí, kam lidi chodí hlavně pro čtvrtky do školy a hnědé obálky. Já za kasou sedávám nejradši — odtamtud je vidět na ulici.
Ta ženská ke mně začala chodit někdy v říjnu. Nejdřív jen pro papíry, obyčejný bílý balicí. Pak jednou přišla celá zmrzlá, na krku šálu až k bradě, a řekla: „Dobrý den, máte prosím účetní bloky? Ty velké, tvrdé desky.“ Podala jsem jí dva. A pak to povídala, jako by se omlouvala. Že si dělá kurz, že se učí. Že to večer zkouší na známých. Mluvila potichu, skoro šeptem, a mně došlo, že jí na tom sakra záleží, jen se bojí to říct nahlas.
Já proti ní nic nemám. Je tichá, nevtíravá, vždycky nechá drobné na pultě a řekne „děkuju“. To se u nás každýmu nestává. Jmenuje se Renata. Má osmiletýho kluka, toho znám — chodíval k nám s dědou pro fixy, vždycky chtěl zelenou, barvu dinosaurů.
Ten den, co se to stalo, přišla kolem páté odpoledne. Byl pátek, já zavírala v šest, za pultem jsem přepočítávala tržbu. Venku už tma, mrholilo. Renata vešla, ve vlasech kapky. Měla u sebe desky — víte, takové ty obyčejné, modré, z papírnictví, co stojí třicet korun. „Je tu volno?“ zeptala se. Já kývla, ať si sedne. Ten náš krámek má vzadu stoleček pro zákazníky, co si chtějí prohlédnout vzorníky. Zašla tam, ale nesedla si. Jen stála zády k regálu, prsty svírala desky, až jí zbělely klouby.
Venku za výlohou se mihl někdo v tmavý bundě. Postavil se tak, že viděl dovnitř, ale do světla nešel. Pak se dveře pootevřely, cinkl zvoneček. „Tak tady se schováváš,“ řekl. Hlas měl takový, jaký bych čekala spíš v hospodě čtvrtý cenový. Vstoupil. Vysokej, neoholenej, bundu měl rozeplou, ačkoliv bylo deset pod nulou. Poznala jsem ho — viděla jsem je spolu párkrát, vždycky šel dva kroky před ní, ona klusala s taškama.
„Co tady děláš?“ řekla Renata. Ten její hlas mě překvapil. U nás v krámě vždycky mluvila jemně, ale teď to bylo jak z jiný ženský. Věcně, suše. Jako když někdo konečně poví to, co dlouho držel.
„Přišel jsem se podívat, do čeho leješ peníze.“ Rozhlídnul se, kopnul do stojanu s výkresama. „Tohle je tvoje kancelář? Tady budíš dojem podnikatelky?“
Já zvedla hlavu od pokladny. „Pane, tady je obchod. Buď něco koupíte, nebo běžte.“
Podíval se na mě, pak zpátky na ni, a zasmál se. Měl takovej ten smích, co nemá v sobě ani špetku veselí. „Už ti to leze do hlavy, co? Prodavačka ti kibicuje.“ Naklonil se k Renatě: „Myslíš, že tě někdo bere vážně? Vždyť jsi nikdo. Zajímavý, jak snadno si lidi vsugerujou, že mají na víc, než mají.“
Renata popošla k pultu. „Bylo to patnáct set,“ řekla tiše.
„Co?“
„Za minulej tejden. Vydělala jsem patnáct set. Šest klientek. Termín za termínem. To není sugestion. To je práce.“
On se opřel o regál, ruce v kapsách. „Patnáct stovek. Hm. To je tak akorát na to, abys zaplatila půl nájmu v tý naší garzonce, kdybych tam s tebou náhodou zůstal. Bez mýho platu bys chcípla hladem.“
Mlčela. A já v tu chvíli viděla, jak jí na tváři naskočil sval. Ne vztek — spíš takový to odhodlání, co ho někdo vycvičí léta. Pak řekla: „Bez tvýho platu žiju už tři měsíce. Protože ty jsi zatím propil druhou výplatu v herně na Smíchově. A jestli mi něco zbylo, tak tvůj dluh za elektřinu, co pořád visí na lince ve skříňce.“
To ho rozhodilo. Trochu se narovnal. „Táta mi pomůže.“
„Tvůj táta řekl, že už ti nepůjčí ani korunu.“
Pak nastalo to, co si pamatuju nejlíp. On popošel k ní blíž, zvedl ruku. Já za pultem sáhla po telefonu. Ale Renata se nehnula. Stála rovně, hlavu vzhůru, a dívala se mu do očí. „Jdi domů,“ řekla. „Večer si to řekneme. Nebo ne. Vlastně už nemusíš.“
On čekal, jestli se lekne. Nelekla. Zvonek nad dveřma cinkl — vešla totiž paní Sychrová pro rýsovací potřeby pro vnučku. On se otočil, měl v ksichtě něco mezi úsměvem a křečí, pak vyrazil ven. Za výlohou se otočil, ukázal na Renatu skrz sklo. Dvě vteřiny. Pak zmizel v dešti.
Já dořekla paní Sychrovou, dala jí pytlík, uctila úsměv. Když odešla, Renata stála u vchodu s rukou na klice. „Můžu vás poprosit o vodu?“ zeptala se.
Podala jsem jí kelímek z kuchyňky. Ruka se jí klepala, ale pila pomalu. A pak mi řekla: „Omlouvám se za scénu. Už se to nestane.“
„Nemusíte se omlouvat,“ řekla jsem. Ale v duchu jsem si říkala, jak dobře to zahrála. Jak klidně. Kolik takových scén musí mít za sebou.
Za týden přibyla ve výloze naproti přes ulici cedulka. Malá, zelená, s nápisem „Renata Hrušková – kosmetika a vizážistka“. Bylo to v podkroví domu s modrou fasádou, vchod z dvora. Já ten průchod viděla z mýho místa u pokladny. A tak jsem si všimla, že tam k ní choděj ženský. Nejdřív dvě denně, pak čtyři. Pak jsem jednou vyhlídla ven a ona táhla malou žebříkovou polici a stála tam pod deštníkem, nahoře bez pláště, jen ve svetru, a něco smlouvala s řidičem dodávky. Byla to obyčejná scéna, ale já si ji zapamatovala — protože poprvý něco zařizovala.
Minulej pátek jsem ten příběh doposlouchala. Ne od ní, od toho chlápka. Přišel ke mně pro tabák. Já tabák neprodávám, ale on se zakecal. Prej jestli jsem „ta kámáčka tý kosmetičky“. Já řekla, že ne, že si tu jen kupuje papíry. To nepochopil. „Tak proč jste se do toho srala, co?“ řekl. Pak asi čekal, že se začnu omlouvat. Ale já taky umím mlčet. Po chvíli si vysloužil otázku, jestli si dá slivovičku, že prý se potřebuje „pořádně setřást“.
Šla jsem dozadu. A víte co? Vytáhla jsem z regálu jeden z tvrdých účetních bloků, takovej, co používá ona — a hodila jsem si ho do tašky. Ne pro sebe. Já mám doma vlastní. Ale řekla jsem si, že jí ho donesu, až půjdu z práce. Jen tak, prý že jí vylepší inventuru. Hloupost, já vím. Ale u pokladny si člověk zvykne, že někdy je lepší dělat něco rukama, než o tom mluvit.
Ve dveřích se otočil. „Tak vy si tu s ní děláte hejty na mě?“
„Ne,“ řekla jsem. „Já prodávám bloky. Vy už jste řekl, co jste chtěl.“
Patnáct set, říkala. Mně se to zdálo málo, ale teď, když vidím, jak se ty ženský vrací a ptaj se, jestli je „ta slečna odnaproti“ bere i v sobotu… myslím, že to nebylo naposled, co jsem ty čísla slyšela. A pak mi jednou Renata přišla vrátit kelímek na vodu. Postavila ho na pult, pěkně otřenej, a řekla: „Můžu vám něco říct?“
Já kývla. Tehdy už byl obchod zavřenej, já stála s klíčema v ruce.
„Přišel za mnou v neděli. Bouchal na dveře. Že to jako vymyslíme, že mi k tomu podnikání něco dá. Abysme to táhli spolu.“ Usmála se, ne moc. „Víš, co jsem udělala?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Otevřela jsem. Nechala ho stát ve dveřích. A pak jsem vzala z věšáku jeho bundu a položila mu ji na zábradlí, vedle mobilu a klíčů od bytu. Řekla jsem: ‚Dohromady už to nemá smysl. Ale díky, žes přišel. Už nemusíš.‘ A zavřela jsem. Tiše, bez bouchání.“
Pak sáhla do kapsy a podala mi vizitku. Ne takovou, co si lidi dávaj do peněženky. Vlastnoručně psanou, na čtvrtce. „Kdybyste někdy chtěla,“ řekla.
Vzala jsem tu vizitku a položila ji pod pokladnu. Ještě teď ji tam mám. Pro jistotu.
