Jmenuju se Bohumil Dvořák a jednatřicet let jezdím jako průvodčí na trati z Prahy do Ostravy. Za tu dobu jsem viděl ledacos — svatby v jídelním voze, rozvody hned za Pardubicemi, chlapa, co si na cestu vzal akvárium se dvěma kapry. Ale to ráno, co vlak z třetího nástupiště málem ujel dvěma černým koťatům, si pamatuju nejlíp.
Bylo čtvrt na sedm, srpen, na peróně ještě ležela ranní mlha a z bufetu táhla vůně kávy a párků v rohlíku. Stál jsem u dveří vagonu a díval se na hodinky, když jsem si všiml té dvojice — mladý pár, on v kraťasech a s batohem přes obě ramena, ona s cestovní taškou, ze které trčel nafukovací lehátkový polštář. Za nimi, u lavičky vedle automatu na jízdenky, se batolila dvě černá koťata, sotva odstavená, ještě s kulatýma nešikovnýma tlapkama.
Kluk zařval na tu dívku, ať je nechá být, že prý přinášejí neštěstí — babička mu to prý vždycky říkala. Slyšel jsem to, protože jsem stál kousek od nich a kontroloval čas do odjezdu. Znám to. Moje teta z Krkonoš taky nikdy nepustila černou kočku přes práh, radši obcházela dům zadem. Pověra jak pověra, mně do toho nic není, já jenom hlídám, aby lidi nastupovali s platnou jízdenkou.
Dívka — později jsem se dozvěděl, že se jmenuje Petra — se sehnula, jedno koťátko vzala do dlaní, přičichla mu k srsti a najednou byl konec diskuse. Popadla obě, přitiskla si je k tričku a šla rovnou ke mně. Kluk, Tomáš, ještě něco mumlal o dovolené v Chorvatsku, co jim „shoří pod rukama", ale nesla je s sebou stejně.
Měl jsem tehdy na starosti akorát tři vagony, a tenhle pár seděl v kupé číslo čtyři, které si vykoupili celé — asi aby měli na cestu klid. Dveře jsem zavíral s jednou nohou už na schůdku, konduktérka z vedlejšího vozu na mě mávala, ať šlápnu na plyn, výpravčí měl v ruce terč. Stihli to o pár vteřin.
Asi za půl hodiny jsem šel na kontrolu jízdenek. To se v tomhle řemesle nedá obejít, i když je člověku sto let a nese si kočku — bez lístku nikam. Zaklepal jsem, otevřel dveře kupé a hned jsem věděl, že něco není v pořádku. Kluk byl rudý jako pivoňka, celý batoh měl vysypaný na sedačce, holka prohrabávala kabelku a na klíně jí přitom seděly obě koťata a dívala se, jak létají věci na všechny strany.
Řekl jsem jim, ať se podívají znovu, že se vrátím za pět minut. Věřte mi, za těch jednatřicet let jsem slyšel stovky výmluv, ale na tvářích těch dvou nebyla lež — byla tam panika. Kluk pořád opakoval, že jízdenky vzal z konferenčního stolku doma, viděl to na vlastní oči, prý bílá obálka, a najednou nikde.
Když jsem se vrátil, obálka pořád nikde nebyla a kluk už začal mluvit o úplatku, hned se ale zarazil a omlouval se, div se nezakoktal. Řekl jsem mu jasně, co jsem říkal už stokrát: bez platné jízdenky je vysadím na příští stanici, to je Kolín, tam mají přípojku zpátky do Prahy. Takový je řád, i když bych rád udělal výjimku, nemůžu — revizor nastupuje v Pardubicích a ten by mě sám vyhodil, kdybych nechal jet černého pasažéra.
A pak jsem si všiml, jak se ta dívka dívá na tašku pod lavicí — vykukoval z ní roh něčeho bílého a jedno z koťat do toho zrovna zarývalo drápky. Řekl jsem: „Sbalte si to tam, ať vám to nezničej," a vyšel jsem z kupé zavřít dveře k dalšímu vagonu, kde na mě čekala paní s dětským kočárkem.
O pár minut později jsem šel zpátky a slyšel jsem přes dveře smích a klukovo „Ireno — teda Petro, nasrals mi… jseš úžasná". Otevřel jsem a viděl jsem to sám: obě koťata táhla z tašky rozežranou, potrhanou bílou obálku, každé z jedné strany, jako by hrála přetahovanou. Kluk jim ji vytrhl z tlapek, uvnitř byly jízdenky — trochu ohryzané v rožku, ale čitelné.
Podíval jsem se na ty dírky po zoubkách, otočil lístek proti světlu z okna a řekl jsem jenom: „To se stává, doma mi kočka jednou sežrala občanku, tři týdny jsem čekal na nový doklad na radnici." Orazítkoval jsem jízdenky a popřál šťastnou cestu.
Než jsem zavřel dveře, stihl jsem ještě zahlédnout, jak si ta holka koťata posadila obě na klín a řekla klukovi něco jako, že teď už snad věří, že černé kočky štěstí přinášejí, ne berou. On se jenom usmál a nic neřekl — ale sáhl do batohu, vytáhl igelitku se salámem, co si vezl na cestu, a ulomil oběma koťatům kousek.
Vystupovali v Ostravě-Svinově, viděl jsem je z okna, jak stojí na peróně — kluk s taškou přes rameno a v ní, s hlavičkami ven, ta dvě koťata, co jim před dvěma hodinami zachránila jízdenky, aniž by to sama tušila. Jestli si tu obálku vzali s sebou i na moře, to už nevím. Ale u nás na trati o nich mluvili ještě další dva měsíce — konduktérka z vozu číslo šest jim od té doby vždycky říká „ti koťátkoví".
