—
Byt na Palackého se prodává, řekla jsem to nahlas, klidně
Jmenuju se Radek Novotný, je mi čtyřicet sedm, dvacet let dělám instalatéra – hlavně po sídlištích v Přerově, kde se mě lidi ptají na kotle a odpadní potrubí a nikdo se mě neptá, jestli jsem šťastný. Manželka se jmenuje Jitka. Byli jsme spolu devatenáct let. Vypráví se to teď hlavně z její strany, vím to, protože jsem to slyšel od společných známých – jak jsem volal kamarádovi Standovi z kuchyně, jak jsem mluvil o bytu, jak jsem řekl, že "je jako dřevo" a "nic nepozná". Chci to vyprávět tak, jak to bylo doopravdy, protože ten telefonát vůbec neznamenal to, co si všichni myslí.
Bylo úterý, konec srpna, venku ještě horko, v bytě ale táhlo od starých plastových oken, co jsme si nikdy nevyměnili, protože na to nebyly peníze. Byt zdědila Jitka po tetě před dvanácti lety – dvoupokojový, čtvrté patro bez výtahu, na Palackého ulici, kousek od tržnice, kde ve středu a v sobotu prodávají brambory a cibuli z Hané. Ten byt byl jediná věc, která nás celé roky držela nad vodou, když jsem měl výpadek zakázek nebo když jsem si zlomil zápěstí a půl roku nemohl pracovat.
Ten den jsem seděl v kuchyni s hrnkem instantní kávy – tři lžičky cukru, vím, že to je hnus, ale jinak mi to nechutná – a volal jsem Standovi, protože potřebuju s někým mluvit, když se bojím. A bál jsem se, protože přišel dopis od exekutora. Ne kvůli mně. Kvůli Jitčinu bratrovi Pavlovi, za kterého jsem se před šesti lety zaručil na půjčku na auto, protože byl v koncích a ona plakala, ať mu pomůžu, je to přece rodina. Teď to auto dávno neexistuje, Pavel je nekontaktní a exekuce běží na mě jako spoludlužníka. Přišlo mi, že jestli tenhle byt na Palackého nepřevedeme rychle jinam – třeba na Jitčinu sestru, dokud to jde – exekutor na něj časem sáhne taky, protože jsme manželé a byt je částečně i moje jmění podle nějakého paragrafu, co mi vysvětlil právník za dvě stě padesát korun po telefonu a kterému jsem nerozuměl ani z poloviny.
Standovi jsem tehdy říkal – a teď to slyším zpátky přes lidi jako obvinění – že "Jitka nic nepozná, stačí jí říct, ať to podepíše, je to kvůli papírům". Neřekl jsem to, protože bych ji chtěl okrást. Řekl jsem to, protože jsem se styděl. Styděl jsem se přiznat vlastní ženě, že jsem před šesti lety podepsal blbost kvůli jejímu bratrovi a že teď kvůli tomu možná přijdeme o střechu nad hlavou. Bylo jednodušší v tu chvíli nadávat sám sobě před kamarádem v hospodské hantýrce – "dřevo", "netáhne", "quiet a pohodlná" – než přiznat, že jsem to celé zavinil já a že se bojím, jak jí to řeknu.
Jitka stála za mnou ve dveřích s taškama z Alberta. Brambory, cibule, kuřecí stehna ve slevě, tři jogurty pro našeho syna Dana, co je mu šestnáct a jí jenom bílé, bez cukru. Neslyšel jsem, kdy přišla. Stála tam a poslouchala.
To, co se pak stalo, netrvalo ani minutu, ale pamatuju si každou vteřinu. Postavila tašky na zem – neopatrně, jedna se převrátila a jogurty se skutálely po linu až ke sporáku. Neřekla ani slovo. Vzala klíče od bytu, které jsem měl na háčku vedle lednice, sundala je a položila na stůl vedle mého hrnku s kávou. Pak si sundala prstýnek – ne snubní, ten druhý, po tetě, co nosila na malíčku – a položila ho vedle klíčů. A odešla. Byt měla jenom pronajatý dál na dceřin, promiňte, na moje jméno u dodavatele energií, takže odjela k sestře do Kojetína a nechala mě tam s vystydlou kávou a rozházenýma jogurtama na podlaze.
Myslel jsem, že se do dvou dnů vrátí, jak to bylo vždycky, když jsme se pohádali. Nevrátila se. Za týden mi přišla esemeska od advokátky – ano, advokátky, ne od Jitky – že si mám vyzvednout svoje věci z bytu na Palackého do konce měsíce, protože byt je zapsaný výhradně na Jitčino jméno v katastru a ona podává žádost o rozvod. Přiložený byl i výpis z katastru nemovitostí, dva roky starý, kde stálo černé na bílém, že byt už dávno – ještě než přišel ten dopis od exekutora – po poradě s notářem darovací smlouvou převedla na svou sestru Vlaďku, s doživotním věcným břemenem užívání pro sebe. Udělala to preventivně, po tom, co se dozvěděla o Pavlově dluhu, ještě než jsem vůbec začal telefonovat Standovi. Ona to celé věděla dřív než já a už to vyřešila – potichu, přes notáře, bez jediného slova mně.
To znamenalo jedno: byt nikdy nebyl na prodej, žádného kupce jsem "nedomlouval", to bylo jenom moje ponížené blafování do telefonu, kterým jsem se snažil sám sobě namluvit, že mám situaci pod kontrolou. Ale ona to slyšela jako výhrůžku. Jako plán ji obrat. A možná měla i pravdu se mi bát věřit – protože kdybych se skutečně dostal do kouta, nevím, co bych byl schopný udělat, a to je ta část, kterou si nerad přiznávám.
Sešli jsme se jednou, na Palackého, v bytě, kam jsem přišel v neděli v jedenáct dopoledne s krabicí na svoje věci, jak stálo v esemesce. Otevřela mi Vlaďka, ne Jitka. V předsíni na věšáku visel jenom Danův kabát, moje bunda byla složená na židli u dveří, srovnaná, jako by čekala právě na tenhle okamžik. Jitka seděla u kuchyňského stolu s deskami – uvnitř byla kopie darovací smlouvy, výpis z katastru a papír od advokátky. Položila mi je na stůl, otevřené, ukázala prstem na datum. Dva roky nazpátek.
"Věděla jsem to o Pavlovi dřív, než ty jsi to řešil telefonem s kámošema," řekla. "Bála jsem se, že jednou přijde den, kdy budeš potřebovat něco rychle prodat nebo převést, a já se do toho nedostanu. Tak jsem to zařídila po svým, ať se stane cokoliv." Nezvyšovala hlas. Nebrečela přede mnou. Prostě mi ukázala papíry a pak řekla, že klíče, co nechala na stole, byly poslední, které mi kdy dala dobrovolně.
Rozvod proběhl bez velkého boje, protože nebylo o co bojovat – byt patřil Vlaďce s věcným břemenem pro Jitku, ostatní jsme dělili napůl podle zákona, a exekuce na mě běžela dál, protože za Pavla jsem ručil já sám, ne ona. Danovi je teď šestnáct, bydlí s matkou na Palackého, já jsem si po rozvodu pronajal garsonku na Předmostí, blízko dílny, kde dělám. Vídám syna každou středu, chodíme na oběd do bufetu u tržnice, kde prodávají ty stejné brambory a cibuli, co je Jitka tenkrát nesla domů.
Nechtěl jsem ji nikdy obrat. Ale já sám sebe jsem tenkrát v té kuchyni obral o právo, aby mi věřila, protože jsem raději lhal a bagatelizoval, než abych řekl nahlas: bojím se, že o všechno přijdeme, pomoz mi to vyřešit spolu. Ona to vyřešila. Sama. Beze mě. A udělala to tak, že mi na konci nezůstalo nic, co bych jí mohl vytknout – kromě toho, že mi nikdy nedala šanci to vysvětlit dřív, než klíče položila na stůl.
