Jakub Procházka celý život snil o synovi. Už dávno měl vymyšlené jméno – Matyáš. Jenže osud tomu chtěl jinak a v jejich domku na okraji Brna vyrůstaly tři dcery. Jeho žena Klára si z toho nikdy nic nedělala.
„Podívej se na ně, jak jsou krásný,“ říkávala, když holky večer usínaly.
Jakub kýval. Své chytré holčičky miloval nade všechno. Ale přesto ho občas píchlo u srdce, když viděl souseda Vacka, jak s klukama kope na zahradě do míče.
„Jaku, netrap se. Tvoje Adélka chodí na judo a přehodí každýho kluka ze školy,“ smál se jeho kamarád Martin.
A měl pravdu. Desetiletá Adéla byla bojovnice. Její sestry – sedmiletá dvojčata Bára a Eliška – taky nebyly žádný chudinky. Jenže ten sen o synovi v Jakubovi pořád hlodá.
Dcery měly taky svůj sen. Domácího mazlíčka.
„V žádným případě. Nesnesu, aby mi tu věčně štěkalo nějaký psisko,“ odmítal Jakub všechny prosby o psa.
„Kočka zničí gauč. Křečci smrdí. Andulka je moc hlučná,“ vyvracel jeden návrh za druhým.
Holky se mračily.
„U Novákových maj dva psy a je to v pohodě!“ brblala Adéla, ale táta byl neoblomný.
„Něco vymyslíme,“ šeptala pokaždé Bára, která se nikdy nevzdávala.
Blížil se Jakubův den narozenin. Holky seděly v Adélině pokoji a dohadovaly se.
„Termoska? Sada na holení?“
„To je strašně nudný!“
„Tak vymýšlej sama, když seš tak chytrá. My s Eliškou nakreslíme přáníčko. Do oslavy zbývaj dva dny!“
„No jasně, školka. Dárek má bejt překvapivej a nezapomenutelnej! To říká máma vždycky,“ trvala na svém Adéla.
Hádka se pomalu měnila v pořádnou melu, když vtom zazvonil mobil.
„Adél, nezapomněly jste vynýst odpadky?“ ozval se maminčin hlas.
„Jasně… nezapomněly. Všechno vynesený. Už jedeš domů?“ zalhala Adéla bez mrknutí oka.
Jakmile zjistila, že máma bude doma až za hodinu, začala si rychle obouvat boty.
„My jdeme s tebou!“ vyskočily sestry.
„Co budeme všechny tři dělat u jednoho pytle s odpadkama?“ mračila se Adéla.
Přesto za pár minut celá společnost vyšla před dům.
„Slyšíte to? Někde támhle u popelnic,“ zašeptala Eliška.
Všechny ztichly. Z kontejneru na směsný odpad se ozývalo žalostné mňoukání.
„Snad tam někdo nehodil kočku?“ řekla nejistě Adéla.
Bára jen pokrčila rameny a vrhla se na vytahování pytlů z kontejneru. Sestry se s odporem přidaly. Jako by kocour vycítil, že pomoc je blízko, vydal zoufalý výkřik.
„Jen aby na nás odtamtud nevyskočil. A proč vlastně nevyleze sám? Zasekl se?“ funěla Adéla zavěšená přes okraj kontejneru.
Odpověď se objevila za pár minut.
„Těm dospělejm fakt přeskočilo. Kdo normální strčí kočku do igelitky a hodí do popelnice?“ láteřila Adéla a rozvazovala šustící pytel, ve kterém seděl vyděšený zrzavý kocour.
„Je nádhernej. Jak ho mohli vyhodit?“ šeptla Eliška.
Kocour se jí okamžitě vyškrábal na ruce a přitiskl se.
„Co to tam vyvádíte, vy banditi malý? Celej chodník je zasviněnej odpadkama! Já to řeknu vašim rodičům. Našly jste si zábavu, co? Když máma s tátou nejsou doma!“ ozval se ječivý hlas.
Byl to starý Novotný z přízemí. Nesnášel děti.
„Pelášíme,“ zavelela Adéla.
Sestry se rozběhly ke dveřím. Za zády slyšely vzteklý řev souseda.
„Ten to určitě práskne. Vidíte. Pamatujete, jak jsme rozbily okno ve sklepě? Byl u nás za pět minut a večer to táta věděl,“ supěla Adéla a zabouchla za sebou dveře bytu.
V tramvaji číslo osm mezitím stál Jakub. Měl dobrou náladu. Před sebou volný víkend a narozeniny. Miloval ten svátek od dětství. Konečně bude zase s rodinou.
Na zastávce k němu přistoupil starý bezdomovec.
„Nečekaný dárek tě čeká, chlape. Budeš se smát, celej život se budeš smát,“ zachraptěl mu do ucha a zmizel v davu.
„Divnej chlápek,“ pomyslel si Jakub a vystoupil.
Doma zatím vrcholila porada.
„A co máma? Co mu dá? Zjistily jste?“ vyzvídala Adéla.
„Ptala jsem se, ale máma prej tajemství. Všechno se dozvíme, až přijde čas,“ odpověděla Bára.
To bylo dost zvláštní. Máma se s nima vždycky radila.
„Já viděla, jak dávala něco do obálky. Třeba poukaz na wellness? Víte, jak furt mluvěj o tom, že si chtěj odpočinout,“ zapřemýšlela Eliška.
„No jo. Ale náš dárek bude prostě bomba. Táta na něj do smrti nezapomene,“ zachichotala se Adéla.
„Hlavně aby ho nenašel dřív, než má,“ napomenula je Bára.
Zazvonil zvonek. Holky vyběhly ke dveřím. Na prahu stáli rodiče.
„Vy jste dneska nějaký hodný. No tak, okamžitě přiznejte barvu, co jste provedly,“ prohlížela si je Klára podezíravě.
Sestry ji ale ujistily, že je všechno v pořádku.
„Dokonce jsme vynesly odpadky!“ zahlásila Adéla.
„No dobře. A proč je v koupelně mokro?“ pokračovala máma v prohlídce.
Holky se na sebe podívaly.
„Promiň, mami, chtěla jsem si vyprat tričko. Trochu jsem ho zašpinila,“ sklopila oči Eliška.
„To je u nás denně nějaký dobrodružství,“ zasmál se Jakub. Měl fakt dobrou náladu.
Dcery rychle zmizely do pokojů a bez odmlouvání zalezly do postelí.
„Roste nám tady parta. Podívej, jak jsou dneska poslušný. Určitě chystaj nějakej dárek,“ usmál se Jakub a políbil ženu na čelo.
„Spíš bych řekla, že je to ticho před bouří,“ řekla Klára s pochybnostma.
Už skoro spali, když z Adélina pokoje zazněl divný zvuk.
„Mně se zdálo, že někdo zamňoukal,“ zamumlal Jakub.
Když vešli do pokoje, Adéla seděla na posteli s Bárou.
„Měla jsem hroznej sen, ale už je mi dobře. Můžu spát u Adély?“ šeptla Bára.
„Samozřejmě, zlato. Určitě nic nepotřebujete?“ zeptala se Klára.
Holky zavrtěly hlavama a zbytek noci proběhl klidně.
Ráno před narozeninama spal Jakub mizerně. Zdály se mu divoký sny o nějakém bezdomovci. Ten chlap na něj civěl zelenýma očima a podivně mňoukal. Když konečně otevřel oči, ztuhnul. Přímo na jeho hrudi seděla zrzavá přišera a upřeně ho pozorovala.
„Mňau,“ pozdravil ho tvor.
„Aááá,“ vydralo se z Jakuba.
Klára sebou trhla a snažila se pochopit, co se děje.
„Co… co to je?“ vykoktal oslavenec a zíral na oranžového kocoura, jak si to míří do pelíšku u jeho nohou.
„Jé, tati! Ty už jsi viděl ten dárek!“ vešla do ložnice Adéla. Hned za ní přicupitala dvojčata.
„Všechno nejlepší, tati! Dárek je nezapomenutelnej, viď. Seznam se se Zrzoušem. Je hodnej, klidnej. Mimochodem, už tu bydlí dva dny a vůbec jste si toho nevšimli. Všechny gauče jsou celý a tapety taky,“ chrlily ze sebe jedna přes druhou.
Klára vyprskla smíchy, když viděla, jak Jakub lapá po dechu.
„Hlavně klid, tati. Máma ti dá asi ten poukaz, takže si od nás parádně odpočinete na těch procedurách. A my to tady s kocourem zvládnem,“ vypálila Adéla.
„Jaký poukaz? Moment, holky,“ podívala se Klára zmateně.
„No přece tvůj dárek v tý obálce. Viděly jsme ji,“ přišla sestře na pomoc Eliška.
Klára se začala nervózně smát.
„Člověk tady neutají vůbec nic,“ prohodila nakonec.
„A co teda budu dělat s tím zvířetem?“ zeptal se vyjeveně Jakub a koukal na kocoura, jak mu spokojeně vrní u nohou.
Holky se podívaly jedna na druhou.
„Je to složitý, tati. My ho našly venku v igelitce. V kontejneru. No a vylez na nás starej Novotný. Řval na celej barák. Jak to umí jenom on,“ spustila Adéla.
„Měly jsme hrozný strachy a utíkaly domů,“ dodala Bára.
„Nějak se to semlelo, a byl tady s náma. Přece ho nevyhodíme zpátky na ulici. My jsme ho vykoupaly a vyčistily. Je fakt trpělivej,“ zašeptala Eliška s očima na krajíčku.
Jakub si povzdechl. Náhle se mu vybavila slova toho podivína na zastávce.
„Teda… dárek jako hrom,“ pronesl tiše.
„Zlatíčko, holky maj možná pravdu. Toho kocoura je vážně líto. A na pohled je to mazel,“ zastala se dcer Klára.
Jakub těžce přemýšlel.
„A bude nám tu chytat myši! Určitě!“ vystřihla železný argument Bára.
„My tu ale nikdy myši neměli,“ rozhlížel se Jakub.
„Člověk nikdy neví. Včera jsem slyšela za zdí šustění,“ podpořila ji Eliška.
„Tak jo, vy banditi. Uvidíme, jak se budete chovat dál. No a se Zrzoušem to taky uvidíme,“ zachechtal se Jakub.
„A proč zrovna Zrzouš?“ zajímalo Kláru.
„To jak strašně legračně přede, když ho hladíte po břiše,“ rozesmály se holky, protože to bylo jasný.
„Ale vážně, mami, cos mu teda chtěla dát?“ nedala pokoj Eliška.
Klára lehce zčervenala. Pak přinesla manželovi malou krabičku. Uvnitř ležela obálka a v ní nějaká fotka.
„To snad není možný,“ vydechl Jakub a v očích se mu zaleskly slzy.
***
Večer ležela Bára s Eliškou v posteli.
„Bratříček je super. Ale náš Zrzouš taky zabodoval, co myslíš?“ šeptala Eliška.
„Zrzouš je zrádce. Dva dni spal s náma, a dneska se stěhuje k našim,“ mračila se Bára.
„Nebuď taková. To je přece tátův kocour,“ zachichotala se Eliška.
Jakub ležel v posteli a poslouchal Zrzoušovo předení.
„Ten zvuk je tak uklidňující. Proč jsme si nepořídili kočku už dávno? Nechápu,“ šeptal a tiskl k sobě manželku.
„Užívej si ticha a klidu. Za pár měsíců v tomhle domě nebude po spaní ani památky,“ zasmála se Klára.
„Já tomu pořád nemůžu uvěřit. Budeme mít syna. Děkuju ti, lásko, to je ten nejkrásnější dárek na světě,“ usmál se Jakub a blahem zavřel oči.
Zrzouš mezitím přeskočil na konec postele, udělal si hnízdo z deky a spokojeně zamňoukal do tmy.
