Jsem účetní v družstvu na Vinohradech, ve výboru dělám zápisy z schůzí už osmým rokem. Ta žena bydlí ve třetím patře, byt 3+1, balkon na jih. Jmenuje se Vlasta Hrušková, jí je pětasedmdesát, a já jsem tenkrát v úterý přišla jen kvůli podpisu na vyúčtování záloh za topení.
Dveře byly pootevřené. Neklepala jsem znovu — slyšela jsem hlasy z kuchyně a nechtěla jsem rušit, tak jsem počkala na chodbě, jak to dělám vždycky, když má někdo návštěvu. Byl tam vnuk, Radek, s manželkou. Poznala jsem ho podle hlasu, chodí kolem s tou svou kolou na okně od auta, paruje šejdrem přede vchodem, sousedi si na to stěžujou na nástěnce už měsíc.
„Babi, my to potřebujeme vyřešit teď, ne až po pohřbu," říkal. A ta věta mi zůstala v hlavě celý den, protože pohřeb dědy Hruška byl teprve před šesti týdny.
Šlo o garáž. Věděla jsem to, protože jsem to psala do zápisu už na jaře — družstvo prodávalo řadu garáží u kolejí, dědeček Hruška si jednu koupil za sto dvacet tisíc korun, na svoje jméno, ještě než onemocněl. Teď šlo o to, na koho ji družstvo přepíše.
Vlasta mlčela dýl, než jsem čekala. Pak řekla, že si to musí promyslet, že Radek má přece vlastní garáž po tchánovi, a mladší vnučka Adélka bydlí v paneláku bez auta, ale chce dělat autoškolu, tak by se jí hodila víc.
Radkova žena na to řekla, ať si babička nehraje na spravedlnost, když je stejně jasné, komu to jednou stejně všechno připadne — a řekla to nahlas, celé, ne jako narážku, ale jako větu, kterou chtěla, aby slyšely obě. Vlasta jí neodpověděla. A pak bouchly dveře od lednice — takhle prásknout dveřmi od lednice, to jsem u nich slyšela už dřív, minule kvůli placení fondu oprav.
Odešli beze mě, minuli mě na chodbě, ani se nepodívali. Vlasta stála ve dveřích s tou modrou obálkou z družstva v ruce, tou, do které jsem jí minulý týden dávala vyúčtování. Řekla mi jenom: „Pojďte dál, paní Kadlecová, podepíšu vám to."
Sedly jsme si ke stolu v kuchyni, na ubruse byly ještě drobky od buchet, co asi nabídla vnukovi. Podepsala vyúčtování, tři sta dvacet korun přeplatek, vrátíme jí ho na účet příští měsíc. Než jsem odcházela, zeptala jsem se, jestli je něco potřeba do zápisu ohledně té garáže — musela jsem, je to náš majetek, prodávalo ho družstvo.
Řekla, že ještě nic neví. Že jí Radek volal už dvakrát ten samý večer, jednou v sedm, podruhé po desáté, a že podruhé už nezvedla. Že se jí ozvala i snacha, a to jí bylo nejhorší, protože s tou ženskou si vlastně nikdy nerozuměla, a najednou po ní chtěla, aby rozhodla rychle, "než se to zbytečně zdrží u notáře". Řekla mi, že tu noc skoro nespala, že seděla u toho stolu s papíry od družstva a nevěděla, kterou stranu podepíše dřív, jestli tu, co křičí, nebo tu, co mlčí a vaří polívku.
Trvalo jí to skoro tři týdny. Chodila jsem tam ještě dvakrát kvůli jiným věcem a pokaždé měla ty samé papíry na stole, jenom v jiném pořadí. Jednou mi řekla, že Radek přišel ještě jednou, sám, bez manželky, a že tentokrát nekřičel, jenom seděl a mlčel skoro celou hodinu, a to ji bolelo víc než ten první křik, protože poznala, že čeká, ne že prosí.
Nakonec se rozhodla. Napsala jsem to do zápisu z družstevní schůze, jak mám — garáž zapsat na Adélku, vnučku, co ještě neměla řidičák, ale chtěla ho dělat na jaře. Přepis proběhl přes notáře na Praze 3.
K tomu přepisu jsem byla skoro náhodou u toho — Vlasta mě požádala, ať jí jdu za svědka z výboru, a tak jsem seděla v čekárně notářské kanceláře, když tam nečekaně přišel i Radek. Nevím, jestli si myslel, že to ještě zvrátí, nebo jestli jen chtěl vidět, jak to dopadne. Zeptal se notářky, jestli je to už podepsané, a ona řekla, že ano, před týdnem, že listina je zapsaná v katastru. Stál tam pak ještě chvíli u dveří kanceláře, ruku položenou na klice, díval se na tu modrou obálku, kterou babička držela v klíně, a pak beze slova odešel.
Ukazoval se na chodbě ještě jednou, o měsíc později, večer, když jsem tam byla kvůli odečtu vodoměrů. Stál před dveřmi bytu 3+1 dýl, než je obvyklé, ruku znovu na klice, ale dovnitř nešel. Slyšela jsem, jak dole na ulici hlasitě bouchly dveře auta a jak odjel s tou kolou na okně, dřív, než stihl zazvonit.
Adélka mi minulý týden, když jsem nesla nové vyúčtování, ukázala klíček od garáže na kroužku s plyšovou kočičkou. Řekla, že se babička s ní byla podívat, jak tam parkuje první auto, které si koupila ojeté, a že to bylo skoro za tolik, kolik kdysi zaplatil dědeček.
