Jmenuju se Marta Poláčková, jedenapadesát let, pracuju jako sociální pracovnice na obecním úřadě v Bystřici pod Hostýnem. Ke Kovářovým jsem chodila skoro tři roky – vyřizovala jsem paní Boženě příspěvek na péči, protože měla artrózu v kolenou a schody do patra pro ni byly muka. Nebyla jsem tam nikdy jako host. Chodila jsem tam s deskami plnými formulářů, sedala na kraj lavice u kamen a snažila se dělat svou práci co nejrychleji, protože ten dům měl zvláštní atmosféru – jako byste vešli do místnosti, kde se před chvílí někdo pohádal, a všichni to tváří v tvář předstírají.
Božena vychovala dva syny sama. Manžela vyhodila, když bylo Radkovi deset a Pavlovi sedm – pil, prosázel důchod po tchánovi, jednou v zimě propil i uhlí na topení. Zůstala na chalupě s kozami, se zahradou, s dvěma klukama a s dluhem na elektřinu. Vytáhla je vlastníma rukama. Vím to, protože mi to jednou vyprávěla, když čekala na potvrzení z pojišťovny – jak nosila boty s dírou v podrážce, aby kluci měli nové na zimu, jak prodala zlatý prstýnek po matce, aby Pavel mohl na učiliště do Kroměříže.
Když se kluci oženili, myslela si, že bude mít klid. Místo toho přišly do domu dvě snachy a dům se rozdělil na dvě fronty. To bylo poprvé, co jsem si toho všimla i já – v kuchyni visely dva kalendáře, jeden vedle druhého, každá snacha svůj, jako by se báli sdílet i dny v týdnu. Na lednici byly dvě cedulky s fixem: "Radkova police" a "Pavlova police". Přišlo mi to dětinské, ale nesmála jsem se, protože jsem viděla, jak moc Boženě to všechno leze na nervy.
Byl teplý červnový večer, přišla jsem kvůli podpisu na žádost o kompenzaci energií, a už ze zahrady bylo slyšet křik. Zaparkovala jsem škodovku u plotu a chvíli váhala, jestli mám vůbec zvonit. Hádaly se o záhon – kdo má sázet fazole, kdo je "od práce utíká", kdo je tu "jako na hotelu". Denisa, mladší snacha, křičela, že nebude klečet v hlíně, má čerstvou gelovku. Lenka na ni řvala, že není děvečka, aby dřela za všechny.
A pak se do toho vložila Božena. Slyšela jsem to přes plot, hlasitě, zoufale:
"Holky, přestaňte, co si o nás lidi pomyslej, hádáte se jak psi o kost—"
A Lenka jí to vrátila tak ostře, že jsem sama ztuhla s rukou na klice branky:
"A vy byste, mami, radši místo poučování jela na zárobky do Německa. Aspoň by kluci vydělali na byty a nemuseli jsme se tady všichni mačkat na jedný hromadě!"
Zůstala jsem stát u plotu jako přibitá. Nešla jsem dál – necítila jsem se na to vstoupit do toho ticha, co po té větě nastalo. Otočila jsem se a šla zpátky k autu, žádost jsem donesla podepsat až příští týden. Ten večer jsem doma dlouho seděla u vychladlého čaje a nemohla jsem na to přestat myslet.
Od té doby jsem tam chodila dál, jednou za dva měsíce, kvůli papírům. A viděla jsem, jak se ta věta stala rodinným refrénem. Přidali se i synové. Slyšela jsem to jednou z chodby, čekala jsem, až Božena najde brýle na čtení smlouvy:
"Mami, no a co," říkal Radek. "Všichni tam jezděj. Vydělala bys pořádný peníze. Co tady vlastně děláš? K čemu ti je ta zahrada?"
A Pavel dodával, s Lenkou po boku: "Nám je tu s dětma těsno. Kdybys jela na pár let, koupili bysme byt ve Zlíně, a ty bys nám pomohla splácet."
Vždycky mi bylo trapně tam sedět, jako bych poslouchala něco, co jsem slyšet neměla. Ale Božena se přede mnou nikdy nerozplakala. Až jednou, na podzim, jsem ji našla u kůlny, jak sedí na starém dřevěném špalku a drží v ruce vychladlou hrst brambor, které měla vysypat do pytle. Neplakala nahlas – jen jí tekly slzy a ona je otírala hřbetem ruky umazané od hlíny, znovu a znovu, jako by tím gestem chtěla setřít i to, co slyšela.
Tehdy mi řekla, že zavolala sestřenici Editu, co už deset let pracuje v Miláně jako pečovatelka. Že jí Edita slíbila zprostředkovat práci. Přiznám se, čekala jsem, že jí to rozmluvím – z profesní opatrnosti, protože paní bylo přes šedesát a cesta do ciziny sama, bez znalosti jazyka, není žádná legrace. Ale nakonec jsem jí jen podala kapesník a mlčela. Nebylo to moje místo cokoliv rozhodovat.
Na autobusovém nádraží v Bystřici jsem byla náhodou taky – vyřizovala jsem něco na poště hned vedle. Viděla jsem Radka a Pavla, jak matce nakládají kufr do zavazadlového prostoru dálkového autobusu na Vídeň, odkud měla dál pokračovat do Itálie za sestřenicí, která práci nakonec sehnala tam, ne v Německu. Nikdo se jí nezeptal, jestli se bojí. Slyšela jsem jen Radka: "Jak se zabydlíš, hned pošli peníze." A Pavla, jak dodává něco o kurzu eura.
Pak jsem ji tři roky a půl neviděla. Přišla jsem k domu jen jednou za tu dobu, kvůli kontrole žádosti, kterou za ni ještě před odjezdem podávala synům – týkalo se to nějakého pozemku. Dům byl čistý, ale bez ní jaksi prázdný, přestože byl plný lidí.
Božena se vrátila loni v květnu. Dozvěděla jsem se to od kolegyně z matriky, která bydlí v sousední ulici – prý přijela vlakem z Ostravy, sama, s jedním kufrem na kolečkách. Pozvali ji na oslavu, hned první víkend, s pečení, s bramborovým salátem a s domácí meruňkovicí na stole. Já jsem tam nebyla, ale slyšela jsem to celé od té kolegyně, protože byla pozvaná jako sousedka a všechno mi to pak vyprávěla, se všemi detaily, protože věděla, že tu rodinu znám z úřadu.
Prý se snachy usmívaly, jako by se nikdy nehádaly o záhon. Synové jí nalévali čaj a nespouštěli oči z její kabelky. Nakonec se Radek nevydržel zeptat, kolik toho vlastně vydělala. Božena si prý klidně otřela ústa ubrouskem, sáhla do kabelky a položila na ubrus výpis z účtu.
Šest set dvacet tisíc korun. Dost na pěkný byt 2+kk v Kroměříži.
A pak – podle té kolegyně – se u stolu strhla scéna, která by se hodila spíš do hospody než do rodiny. Radek křičel, že je nejstarší syn a byt patří jemu. Pavel na to, že mají s Lenkou dítě na cestě a potřebují to víc. Lenka ječela, že Radek s Denisou už teď bydlí ve větším pokoji. Denisa jí odsekávala, že čekali déle. Nikdo se nezeptal Boženy, jak se má, jestli jí Itálie ublížila na zdraví, jak zvládla ty tři roky sama v cizí zemi bez rodiny kolem sebe.
Já jsem přišla k domu Kovářových přesně týden po té oslavě – Božena si totiž na úřadě domluvila schůzku, chtěla poradit s trvalým pobytem, protože se rozhodla přehlásit se z chalupy jinam. Seděly jsme spolu u kuchyňského stolu, ten samý stůl, u kterého se prý hádali o výpis z účtu. Přinesla mi kávu, malou, silnou, přesně takovou, jakou prý pila každé ráno v Neapoli na balkoně u sestřenice.
Řekla mi to bez velkých emocí, jako by mluvila o počasí. Že si ten byt v Kroměříži koupila už rok předtím, přes realitku, na svoje jméno, ještě než se vrátila domů. Že peníze, které ukázala na stole, byly jen zlomek toho, co si za ty roky vydělala a uložila – zbytek měla už dávno na vlastním účtu, se kterým synové nepočítali, protože o něm nevěděli.
Podepsala jsem jí formulář na přehlášení trvalého pobytu z chalupy v Bystřici na adresu bytu v Kroměříži. Vzala tu papírovou složku do ruky, uhladila ji dlaní, jako by hladila něco živého, a řekla mi jen jednu větu, kterou jsem si zapsala do poznámek, i když to nebylo potřeba pro spis:
"Ať si to tam mezi sebou rozdělí. Já už jedu domů – k sobě."
Odešla jsem z toho domu s podepsanými papíry v deskách a s pocitem, který jsem neuměla pojmenovat. Venku před domem štěkal soused Fialů ovčák, jako pokaždé, když jsem tam parkovala. Nastoupila jsem do auta, zapnula rádio a jela zpátky na úřad, se spisem, kde teď stálo černé na bílém: nové trvalé bydliště, jiná ulice, jiné číslo popisné.
