Byla středa, pátého října, někdy krátce po poledni. Seděla jsem v rohu notářské kanceláře na Malé Straně, ruce složené na kolenou, a pozorovala je. Dělala jsem tam sekretářku dvanáct let a za tu dobu jsem viděla už tolik rozvodů, že bych je mohla třídit podle ročního období. Podzimní bývaly tiché, plné unavených žen a mužů, kteří se dívali do zdi.
Tenhle byl jiný.
Pan Svoboda – tehdy majitel přepravní firmy se šesti kamiony a pověstí člověka, co nikomu neuhne – vešel první. Sako přes ruku, manžetové knoflíky zlaté, krok sebejistý. Posadil se na židli naproti notáři a přetáhl si manžetu tak, že mu vykoukly hodinky. Paní Svobodová vešla o dva kroky za ním. Lehce pobledlá, ve skládaných šatech, které jí byly trochu těsné kolem pasu. V té době jsem si myslela, že je to jen střih.
Notář položil na stůl papíry. „Dohoda o vypořádání společného jmění. Vyrovnání do výše dvou set tisíc korun. Oboustranný závazek nezasahovat si do života. Jestli souhlasíte…“
Pan Svoboda podepsal jako první. Pero jen lehce zaskřípalo. Když položil pero, vydechl tak zhluboka, až se mu nadzvedla ramena. Viděla jsem to z úhlu, ze kterého se obvykle sleduje někdo, kdo si myslí, že ho nikdo nesleduje. Úleva. Ryzí, nefalšovaná. Jako člověk, který po letech konečně vyhodil starou skříň a zjistil, že se mu otevřel průchod do chodby.
„Paní Svobodová, prosím,“ řekl notář.
Vzala pero. Chvíli ho držela ve vzduchu, jako by zkoumala váhu inkoustu. Pak podepsala. Petra Svobodová, žádné vlnky, žádné ozdoby. Jako by škrtala položku na nákupním seznamu.
Chtěla jsem jí nabídnout vodu – sklenice stála na podnose vedle kávovaru – ale ona si položila dlaň na břicho. Krátce, jen na vteřinu. Pak ji stáhla. A mně došlo, že ty šaty nejsou špatně střižené.
Mlčela jsem. Do cizích životů mi nic nebylo. Aspoň tenkrát jsem si to myslela.
Odešli každý jiným směrem, on taxíkem, ona pěšky, a já za nimi zavřela okno, protože na Malou Stranu začínalo mrholit.
Příště jsem ji viděla za dvanáct let.
Bylo léto, na dlažbě před kanceláří se tetelil vzduch, v rádiu hlásili tropickou třicítku. Zvedla jsem hlavu od spisu a ve dveřích stála žena se světlými vlasy sepnutými dozadu a dívkou, které mohlo být tak jedenáct.
„Paní Králová?“ zeptala jsem se. Jméno z objednávkového kalendáře mi nic neříkalo.
„Dřív Svobodová,“ řekla tiše. „Pamatujete si mě?“
Překvapilo mě, že si pamatuje ona mě. V ten den jsem jí nosila kávu, kterou nevypila, a podala krabici papírových kapesníků, které nepoužila. A přesto.
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem.
Dívka si sedla na lavici u okna a začala si číst knížku s drakem na obálce. Paní Králová si přitáhla židli ke stolu. Chtěla sepsat poslední vůli. Nic složitého – dům v Hostivaři, úspory, pár šperků po babičce. Všechno pro dceru.
Zapisovala jsem do formuláře a odhadovala, co se za těch dvanáct let stalo. Byla hubenější a na čele měla vrásku, která tam dřív nebyla. Ale oči měla jasnější, jako někdo, kdo přestal uhýbat.
Zeptala jsem se opatrně: „Pan Svoboda o ní ví?“
Zaváhala. „Teď už ano. Dozvěděl se to před půl rokem. Když mu zjistili rakovinu slinivky a doktoři řekli, že do Vánoc možná nebude…“ Odmlčela se. „Začal nás hledat. Nejdřív přes známé, pak přes právníka. Nakonec našel nás sám. Včera se poprvé setkal s dcerou.“
Upustila jsem propisku.
„Nebojte se, dal mu to,“ řekla paní Králová s náznakem úsměvu. „Park na Kampě. Veřejné místo. Vzala jsem s sebou přítele, bývalého strážníka, seděl o dvě lavičky dál. Ale nebylo to potřeba. Přišel sám, bez řidiče, bez ochranky. Nemoc ho zlomila tak, že málem nevyšel z auta.“
Mlčela jsem, protože na tom nezáleželo, ale v hrdle mi naběhla zvědavost, která se neptá.
„Vy jste utekla, že?“ vyhrkla jsem nakonec.
Paní Králová si sundala brýle a položila je na desku stolu. „Dva týdny před rozvodem jsem si udělala test. Dvě čárky. A věděla jsem, že když to řeknu jemu, rozvod zruší. Vezme mě zpátky do vily, obklopí mě služebnictvem a doktory a každé rozhodnutí nazve zodpovědností. Zůstal by se mnou, protože by to vyžadovala čest. Nenáviděl by mě, protože láska by ho k tomu nedonutila.“ Otočila prsten, který neměla na ruce, ale na řetízku kolem krku – úzký zlatý kroužek. „Tak jsem podepsala, vzala dvě stě tisíc a zmizela. Odjela jsem do Brna, pak do Znojma, pak zpátky do Prahy, ale pod jiným jménem. Dvanáct let jsem jí říkala, že táta umřel. A pak se objevil on sám, s diagnózou v ruce a prosbou, jestli by se s ní mohl jednou sejít.“
„Svolila jste?“
„Zeptala jsem se jí. Řekla, že chce vědět, jestli má jeho nos, nebo moje uši.“ Zasmála se a v očích jí zasvitlo. „Potkali se v parku. Seděli na dece, já pět metrů od nich. Dcera si přinesla seznam otázek. Oblíbená barva, co dělal v devíti, jestli někdy uhodil mámu. On odpovídal. Ke každé.“ Hlas jí maličko přeskočil. „Na konci jí dal dopis. A tenhle prsten. Nápis uvnitř říká: ‚Dokud se znovu nesejdeme‘. Dcera ho včera hodila do Vltavy. Prý aby ta slova neplatila.“
Notářský spis ležel před námi nedopsaný. Venku ječely děti u stánku se zmrzlinou.
Paní Králová se narovnala. „Takže, co potřebuji podepsat, aby dům přešel rovnou na ni?“
Za dva měsíce zemřel Jan Svoboda v hospici na kraji Prahy. Poslední, co udělal, bylo, že přes svého právníka převedl na dceru veškerý zbylý majetek – dům, garáž, akcie firmy, celkem něco přes šest milionů korun. Nic jiného po něm nezbylo, firma se rozpadla, kamarádi se stáhli. Jen ten účet.
Když za mnou přišla Petra Králová znovu, bylo krátce po Novém roce. Podepsala převodní listiny, a pak vytáhla z tašky šanon s logem nadace.
„Založila jsem fond,“ řekla. „Pro matky, co utíkají před partnery, kteří se tváří, že je milují. Na právní pomoc, na bydlení, na to, aby nemusely žebrat o každý měsíc. Vložila jsem tam čtyři miliony korun. Z jeho peněz. Dceři zůstane dům a něco na studia. Ale zbytek…“ Položila šanon na stůl. „Řekla jsem si, že prachy, co vznikly z kontroly a ponižování, by měly sloužit k opaku.“
Zírala jsem na tu částku. Čtyři miliony. Mohla si za to koupit vilku u Berounky, cestovat, už nikdy nepracovat. Místo toho odškrtávala kolonky nadační smlouvy.
„Není vám to líto? Těch peněz?“
Zavřela propisku a podívala se ke dveřím, kde na ni za sklem čekala dcera. „Víte, co mi řekla holka, když jsme se vracely z Kampy? ‚Mami, on mi řekl, že když mu bylo devět, jeho táta ho bil. A že to neomlouvá, co dělal druhým, ale že to vysvětluje, proč neuměl mít nikoho rád.‘ A pak dodala: ‚Já ho nechci litovat. Ale chci, aby ty děti, co teď žijí v podobných domech, nemusely za třicet let říkat to samé.‘ Takže – ne. Není mi to líto.“ Vstala. „Děkuju, že jste mi tenkrát podala kapesníky.“
Objala mě – krátce, pevně – a vyšla ven.
Já jsem za ní zavřela dveře a vrátila se k počítači. Na obrazovce svítil formulář nadační listiny, ve sloupci „výše vkladu“ číslo čtyři miliony korun. Klikla jsem na „uložit“ a chvíli jen seděla. Pak jsem otevřela spodní šuplík, vytáhla starý diář z roku 2003 a nalistovala pátého října. V kolonce „Poznámky“ stálo jen: Svobodovi – rozvod, podepsáno, odešli.
Přeškrtla jsem to a dopsala obyčejnou tužkou: A přesto se vrátili.
