Jmenuji se Bohumil Strnad a jednatřicet let jsem seděl u vrátnice na sídlišti v Poděbradech, na ulici Za Nádražím. Znám tam skoro každého – kdo kdy přijde, kdo si nese těžké tašky, kdo se sedm let mračí a pak najednou přestane. To je tenhle případ.
Paní Vlastu Dolejšovou jsem pozoroval z okénka vrátnice přes ulici, protože bydlela v domě naproti, ve druhém patře, a chodila k nám jenom vyzvedávat vnoučata, když je hlídala. Bylo jí kolem šedesáti čtyř, penzistka, dřív pracovala jako laborantka v mlékárně. Vdova. Vnoučata – Kubík a Elenka – bydlela s rodiči tři ulice dál, na sídlišti u Sokolovny, a máma, tedy dcera paní Dolejšové, jmenovala se Petra, jezdila je vyzvedávat modrou Octavií, vždycky přesně na minutu.
Já měl u vrátnice takový zvyk – v jednu hodinu jsem šel ke kanálu ke kachnám, brával jsem jim zbytky rohlíku, co mi dala paní z bufetu vedle. To jenom pro pořádek, protože právě u toho kanálu se to celé semlelo, i když to k tomu příběhu vlastně nepatří. Jen jsem to tak vídal každý den a všiml jsem si věcí, kterých by si možná jiný nevšiml.
Ta věc se sladkostmi začala loni na jaře. Paní Dolejšová chodívala s vnoučaty na hřiště za domem a odtamtud, cestou zpátky, se zastavovala v trafice u pana Beneše a kupovala jim tyčinku, nebo bonbony za pár korun, nebo v létě zmrzlinu z automatu. Normální věc, viděl jsem to půl roku, možná déle. Kubíkovi bylo tehdy sedm, Elence pět.
Jednou v úterý – pamatuju si to, protože byl svátek Filipa a Jakuba, obchody měly zavřeno dýl – přišla dcera, ta Petra, vyzvednout děti dřív než obvykle. A stála přede mnou u vrátnice, ne že by mluvila ke mně, spíš čekala, až přijde matka s dětmi, a já jsem jen náhodou slyšel, jak si brblá do telefonu. Řekla něco jako: „Zase jim koupila sladkosti, já to zakázala, a ona furt…" Nedopověděla, protože v tu chvíli přišla paní Dolejšová s Kubíkem za ruku a s Elenkou, která měla na tvářích čokoládu z tyčinky.
Petra na to nic neřekla nahlas. Jenom vzala Elence z ruky ubrousek, otřela jí pusu, dost prudce, až holčička brečela, a řekla mamince potichu, ale tak, že jsem to od vrátnice slyšel: „Kolikrát ti mám říkat, že cukr jim škodí. Elenka má ekzém, doktorka řekla, žádný cukr, žádné bílé pečivo. A ty jim to furt kupuješ, jako bys to dělala schválně."
Paní Dolejšová nic neřekla, jenom se sehnula a zapnula Kubíkovi bundu, i když nebyla rozepnutá.
To byl začátek. Pak jsem to sledoval měsíc co měsíc, jak přituhovalo. Petra prý sepsala rodičům – tedy paní Dolejšové a i tátovi, tomu Kubíkovu a Elenčinu, jmenoval se Standa – takový papír, seznam, co smí a nesmí. Žádné sladkosti, žádná limonáda, žádné bílé pečivo, jenom ovoce a to ještě omezeně kvůli cukru v ovoci. Slyšel jsem to od paní z bufetu, protože ona to slyšela od paní Dolejšové, když si k ní přišla postěžovat.
A pak přišel ten den, kdy jsem to viděl na vlastní oči, přímo u vrátnice, ne zprostředkovaně. Bylo to v říjnu, už foukalo, listí lítalo po chodníku. Paní Dolejšová měla hlídat oba dva od tří do šesti, protože Petra se Standou byli na nějaké svatbě. Vyzvedla je ze školy a školky, a jak šli kolem, Kubík mě poprosil o rohlík pro kachny, protože mě vídal chodit ke kanálu. Dal jsem mu půlku, co jsem měl schovanou. A pak, když jsme tam byli u vody všichni tři, přišla paní Dolejšová s taškou z Alberta a v ní měla malý pytlík bonbonů, takové ty želé v sáčku za nějakých třicet korun.
Řekla dětem: „Jenom po jednom, a mamince to neříkejte, ať se nezlobí." Kubík se na ni zadíval a řekl: „Ale babi, ona to pozná, vždycky to pozná." A paní Dolejšová mu dala bonbon a řekla: „Tak ať pozná."
To mi zůstalo v hlavě, protože v tom bylo něco jako vzdor, ale spíš unavený, ne naštvaný.
O tři dny později – to už vím zprostředkovaně, ale od dvou různých lidí, takže tomu věřím – přišla Petra k matce domů, protože prý Elenka doma řekla, že babička jí dala bonbony u kanálu. Byla tam hádka, slyšela ji sousedka odvedle přes zeď, prý Petra řekla mamince, že jestli ještě jednou poruší ten seznam, tak že hlídání zruší úplně a děti k ní pouštět nebude, leda na hodinu s dohledem.
Paní Dolejšová po tomhle přestala k nám na sídliště chodit skoro měsíc. Viděl jsem ji jednou, jak jde sama nakupovat, bez vnoučat, a vypadala jako o deset let starší. Nezastavila se ani u vrátnice pozdravit, jako dřív, jenom kývla.
Pak přišel listopad a s ním Elenčiny narozeniny. Šest let. Byla oslava u nich doma, u Sokolovny, a paní Dolejšová tam byla pozvaná, přišla s dárkem – pamatuju si, že to byla stavebnice, protože mi to sama později řekla, když jsme se potkali u kachen a ona mi to celé vylíčila, protože jsem se asi stal takovým jejím posluchačem, sám nevím proč, možná že jsem nikoho nesoudil.
Na té oslavě prý byl dort, samozřejmě, ale Petra ho upekla sama, bez cukru, s nějakým sladidlem, a děti prý při tom dortu dělaly obličeje, že jim nechutná. A jedna z kamarádek Petry, taky matka, prý řekla nahlas u stolu, že tohle je přehnané, že děti mají mít občas dort jako dort. Petra se prý naštvala i na ni.
A pak, když se hosté rozešli, zůstala paní Dolejšová pomáhat uklízet, a tam se to semlelo doopravdy. Řekla mi to paní Dolejšová takhle, skoro slovo od slova, protože jsem se ptal, co přesně padlo:
„Řekla jsem jí – Petro, já vím, že chceš pro děti to nejlepší, ale ony jsou děti jenom jednou. Já jsem tě taky hlídala u babičky a ona mi dávala bonbony, a nic se mi nestalo. A ona na mě – a ty jsi mi nikdy neřekla, žes jako dítě byla nemocná furt, žes měla necelý rok kila navíc, protože babička tě cpala sladkým. Tohle není nostalgie, tohle je věda, mami. Elenka má ekzém, lékařka to potvrdila, cukr to zhoršuje, a tobě je jedno, co řekne doktorka, tobě jde jen o to, aby tě děti měly rády víc než mě."
To poslední mi paní Dolejšová řekla s takovým hlasem, že jsem pochopil, že tahle věta ji bolela nejvíc ze všeho. Ne ten cukr. To, že by prý kupovala lásku vnoučat bonbony.
Od té chvíle přestala hlídat úplně. Petra si sehnala paní na hlídání, takovou studentku z pedagogické školy, platila jí, a paní Dolejšová vídala vnoučata jenom o víkendu, na hodinu, dvě, a to ještě když se to Petře hodilo.
Uběhly asi dva měsíce, byl leden, mrzlo, kachny na kanále měly na peří jinovatku a plavaly jen v jedné části, co nezamrzla. Paní Dolejšová přišla jednou k vrátnici, sedla si na tu lavičku vedle, co tam máme pro lidi, co čekají na tu věčnou opravu výtahu, a řekla mi, že jí Standa, zeť, zavolal. Ne Petra – Standa.
Řekl jí, že Kubík ve škole omdlel. Nebylo to nic vážného, nízký tlak, hlad, protože prý ráno nesnídal, Petra spěchala do práce a on si vzal jenom vodu. Ale Standa jí to řekl s takovým podtextem, že ona to pochopila jinak, než to asi myslel – jako výčitku, že děti jsou teď hlídané cize, přísně, a babička, která by je nakrmila, i kdyby to bylo tou zapovězenou tyčinkou, tam není.
Paní Dolejšová mi tehdy řekla větu, kterou si pamatuju doslova: „Já nechci, aby moje vnoučata byla tlustá a nemocná. Já jenom nechci, aby si na mě pamatovaly jako na ženskou, co jim nikdy nic nedovolila a co za to schytávala od mámy."
Zůstalo to tak přes zimu. Viděl jsem ji chodit kolem, sama, do lékárny, do Kauflandu, jednou na hřbitov, tam měla manžela. Nezastavovala se s dětmi u vrátnice, protože je prostě nevodila.
Zlom přišel v březnu, přesně týden po Velikonocích, což si pamatuju, protože jsme na vrátnici měli ještě nalepenou vajíčkovou dekoraci a uklízečka mi vyčinila, že ji mám sundat. Toho dne přišla k vrátnici Petra sama, bez dětí, a čekala tam na matku, protože jí volala, že potřebuje mluvit. Já jsem seděl u okénka a dělal, že čtu noviny, ale slyšel jsem všechno, protože byly otevřené dveře na chodbu kvůli průvanu, co jsme potřebovali kvůli malování.
Petra řekla mamince, když přišla: „Já vím, že jsem byla tvrdá. Doktorka mi minulý týden řekla něco, co mě dostalo. Že ten ekzém u Elenky možná vůbec není od cukru. Že to může být atopický ekzém, geneticky, a že cukr s tím možná vůbec nesouvisí, že jsem si to spojila sama, protože jsem četla nějaké články a potřebovala jsem něco, na co to svést, protože jsem se cítila jako špatná matka, když má dcera vyrážku."
Paní Dolejšová na to neřekla nic hned. Stála tam s taškou v ruce – vím to, protože jsem se otočil, abych to viděl – a pak řekla: „Tak proč jsi mi to udělala, Petro. Proč jsi mě z toho vinila celý rok."
A Petra řekla něco, co mi utkvělo, protože to řekla potichu, skoro jako by se sama sobě přiznávala: „Protože bylo jednodušší zakázat tobě bonbony než přiznat si, že nevím, co Elence je, a že se bojím."
Nebyl to konec hádky, ale byl to konec toho zákazu, jak jsem to pochopil, protože od dubna jsem paní Dolejšovou zase vídal chodit s dětmi na hřiště, a jednou, o měsíc později, v květnu, přišli všichni tři k vrátnici, protože Kubík chtěl ukázat kachnám nový chleba, co dostal ve školní jídelně a nesnědl.
Paní Dolejšová u toho měla v tašce sáček s bonbony, tentokrát ho nedávala potají. Řekla mi, když jsme stáli u vody a děti házely kachnám drobky: „Domluvily jsme se, po jednom denně, a jenom u mě, ne doma. Petra si to napsala, teda vlastně to napsal Standa, na papír, ať to má černé na bílém, aby se nehádaly, kolik je moc."
Neptal jsem se, jestli to je pořád ta samá listina, co dřív zakazovala všechno, protože jsem viděl, jak se u toho paní Dolejšová usmívala – jinak, ne s tou vyčítavou grimasou z podzimu, ale klidně, jako člověk, který ví, že to, co teď dělá, dělá s dovolením, ne pokoutně.
Poslední, co k tomu vím, je z minulého týdne, kdy jsem viděl paní Dolejšovou vycházet z notářské kanceláře na náměstí – tam, co bývala prodejna látek, teď je tam ta notářka, paní Kubíčková. Nevím jistě, co tam řešila, ale sousedka od Dolejšových mi později u kanálu, když jsem krmil kachny, řekla, že paní Dolejšová sepsala k závěti dodatek, že Kubíkovi a Elence nechává každému po padesáti tisících korun na účet, který se otevře, až jim bude osmnáct, a že do dodatku dala podmínku, že o tom rozhoduje ona, ne rodiče, dokud je naživu.
Prý to udělala potom, co jí Standa řekl, že mají se stavbou přístavby domu problém s penězi, a naznačoval, jestli by nemohla půjčit. Ona řekla, že půjčí, ale ne jim, že to dá rovnou na jméno dětí, na účet, kam nikdo jiný než ona nesáhne, dokud nedospějí.
Nevím, jak to dopadlo se Standou a s tou přístavbou. To už není moje věc, sedím u vrátnice, ne u jejich rodinného stolu. Ale vím, že minulou sobotu jsem viděl paní Dolejšovou jít s oběma vnoučaty kolem kanálu, každé dítě mělo v ruce kornout zmrzliny, a ona kráčela vedle nich, s rukama v kapsách kabátu, a nikam nespěchala.
