Provozuju tady, u pěšiny mezi chatami, malý stánek už čtrnáct let – cigarety, zmrzlina, rohlíky, to obvyklé. Časem člověk pozná každou rodinu, každý pár, každé uspořádání, co si sem jezdí užívat léto. Normálně o zákaznících nemluvím. Ale tenhle příběh se odehrál přímo přede mnou, jedno odpoledne začátkem července, a pořád na to myslím, když jdu kolem chaty číslo sedm.
Paní King jsem znal už od doby, kdy chatu přebrala po dědečkovi. Klidná žena, něco přes padesát, daňová poradkyně z Liberce, jezdila většinou sama, kupovala si dva rohlíky a Liberecký deník, pak sedávala celé hodiny na verandě s výhledem na jezero. Chatu kompletně zrekonstruovala, to tady věděl každý – nová střecha, nová okna, řemeslníci u ní chodili měsíce. Jednou mi říkala, že tohle je jediné místo, kde si pořádně vydechne.
Ten den dorazila později než obvykle, tak kolem páté, ještě s klíčky od auta v ruce, jako by spěchala ven z vozu. Zrovna jsem venku srovnával stojan s pohlednicemi, když se od její chaty ozval dětský křik – a to bylo neobvyklé, protože paní King jinak jezdila sama, nanejvýš s manželem. Před brankou stálo cizí kombi, Škoda Octavia s pražskou espézetkou, a na plotě se sušila dětská bunda.
Skoro jsem si toho nevšiml, ale pak jsem viděl, jak se u branky zastavila. Jen na okamžik. Měla ten výraz, co dostane člověk, když najde v předsíni vlastního bytu cizí boty.
Její manžel, jmenuje se Radek, vysoký chlap, většinou v kraťasech a sandálech, vyšel z domu, jako by ji už čekal – ale nijak nadšeně. Vítr foukal nevhodně, takže jsem neslyšel všechno, ale útržky ke mně doletěly, protože jsem zrovna nosil bednu nanukových tyčinek k lednici a musel jsem několikrát kolem živého plotu.
„Proč mi zase nikdo nic neřekl," to bylo jasně slyšet. A pak, hlasitěji, jeho hlas: „Tvůj názor tady stejně nikoho nezajímal."
Potom se na chatě rozhostilo nápadné ticho. Dokonce i děti, co předtím skákaly na trampolíně, přestaly. Pamatuju si, že jsem si pomyslel: tohle bylo příliš, tohle mu neodpustí.
Musím dodat, že jsem ten den vlastně chtěl skončit dřív, směna mi končila v šest, a normálně se do dění na chatách nepletu. Ale zůstal jsem, protože jsem čekal dodavatelku a upřímně – ta věc mě nepustila.
Sestra – později jsem se dozvěděl, že se jmenuje Kateřina a je z Prahy – stála v kuchyni a předstírala, že přehrabuje chladicí tašku. Viděl jsem to otevřeným kuchyňským oknem směrem do ulice. Krabice od nápojů na lince, dětské čepice na stole, růžová cestovní taška v předsíni, jako by se rodina nastěhovala na dva týdny, ne na víkendový výlet.
Paní King si sundala bundu, přehodila ji přes zahradní židli na verandě, a pak si nesedla. To mi udeřilo do očí. Normálně si sedala hned po příjezdu, s povzdechem, který bylo slyšet až ke stánku. Tentokrát zůstala stát. Vytáhla mobil z kabelky a jen ho držela v ruce, aniž by se na něj podívala.
Manžel vyšel znovu, teď podrážděnější. „Nedělej tady scény před dětmi."
Odpověděla něco, čemu jsem nerozuměl, ale sestra vyběhla z kuchyně a křičela něco o tom, že i její děti přece potřebují na čerstvý vzduch. Paní King se na ni ani nepodívala. Podívala se na hodinky na zápěstí, pak na oba dva, pak zase na mobil.
Za čtrnáct let jsem u stánku zažil pár rodinných hádek, to k létu tady nějak patří – moc lidí na málo místě, moc piva, málo spánku. Ale málokdy jsem viděl někoho tak klidného, jako byla ona v tu chvíli. Žádný zvýšený hlas. Naťukala něco do mobilu, pak řekla manželovi větu, kterou jsem tentokrát slyšel úplně jasně, protože zrovna nastalo bezvětří a nikdo nemluvil.
„Máte čtyřicet minut na to, abyste si sbalili věci."
Manžel se krátce zasmál, tím nevěřícím smíchem, co dělají muži, když ještě nepochopili, že to myslí vážně. Sestra vykřikla něco o „dětech" a „to nemůžeš udělat". Paní King se k ní ani pořádně neotočila. Už vytáčela číslo a telefon si přiložila k uchu.
Slyšel jsem jen její stranu: „Dobrý den, pane Novotný, tady Kingová, chata číslo sedm u Staré Splavy. Potřebovala bych zítra ráno termín, musí se vyměnit vložky zámků. Obě dveře." Odmlka. „Ne, opravdu to spěchá."
V tu chvíli mi došlo, že tohle už není hádka, na kterou se druhý den zapomene.
Vzápětí dorazila moje dodavatelka s dodávkou, musel jsem donést zmrzlinu a podepsat krabice, pak jsem se zabýval lednicí a už jsem to nesledoval celé. Když jsem se příště podíval přes plot, stála tam ta Octavia s otevřeným kufrem, sestra tahala růžovou tašku a dvě autosedačky k autu, s výrazem, který raději nebudu popisovat. Manžel stál vedle a domlouval manželce, která jen držela zahradní branku, jako by čekala, až už konečně projde.
Ten večer jsem už nic neříkal, jen jsem stáhl roletu stánku a jel domů. Druhý den ráno, otevírám v sedm, jsem u příjezdové cesty k číslu sedm skutečně viděl dodávku zámečnictví z Mladé Boleslavi, mladý kluk s kufříkem nářadí šel brankou dovnitř. Paní King stála na verandě a pila kávu z termosky, úplně sama, a sledovala, jak se probírá vchodovými dveřmi.
Až v září, když sezóna už končila a já skládal poslední bedny na zimu, se ještě zastavila, aby se rozloučila, jako každý rok. Tehdy mi mimochodem prozradila, že její manžel teď bydlí u sestry v Praze, prý dočasně, jak sám tvrdí, a že vyúčtování za energie na chatě – něco přes pětadvacet tisíc korun ročně – teď nese sama, protože v srpnu zrušila společný přístup ke spořicímu účtu na nemovitost. Řekla to bez sebemenší hořkosti v hlase, tak, jak se mluví o vyřízeném daňovém přiznání. Pak si ode mě koupila ještě dva rohlíky na cestu zpátky do Liberce a odjela, ještě než od mola vyplul trajekt.
