Pracuju v notářské kanceláři na Škroupově náměstí v Hradci Králové jedenáct let. Jmenuju se Jitka Novotná a jsem asistentka notáře. Viděla jsem už leccos — dělení dědictví, které končilo křikem na chodbě, darovací smlouvy podepisované se slzami v očích, smlouvy, po kterých lidé odešli a už se nikdy neozvali. Ale tenhle případ si pamatuju proto, že jsem ten den měla končit ve tři — syn měl fotbalový zápas — a zůstala jsem do půl sedmé.
Danuše Kučerová přišla bez objednání, ve středu, v září. Bylo jí třiašedesát, měla pytlovitý kabát a desky s dokumenty přitisknuté k hrudi, jako by jí je někdo mohl na ulici vytrhnout. Sedla si do čekárny pod plakát nabízející hypotéku a čekala, až notář skončí s předchozím klientem. Zeptala jsem se, jestli jí mám donést vodu. Odmítla. Pak si to rozmyslela a řekla, že tedy ano, protože jí vyschlo v krku.
Z toho, co jsem zaslechla přes pootevřené dveře kanceláře — a slyšela jsem, protože akustika u nás je hrozná, dveře se od loňské rekonstrukce nedovírají — vyplynulo, že Danuše vedla osmadvacet let lakýrnicko-klempířskou dílnu na okraji města, směrem na Kukleny. Dílnu po manželovi, který zemřel před jedenácti lety. Syn Tomáš, sedmatřicet let, v dílně sedm let pracoval jako mechanik, formálně na plný úvazek, bez podílu. Danuše mu platila mzdu jako každému jinému zaměstnanci — dvaadvacet tisíc korun na ruku.
Problém začal, když snacha Kateřina začala vést účetnictví dílny. Na první pohled milá žena, dřív pracovala v bance, papírům rozuměla líp než kdokoli jiný v rodině. A právě ona, jak jsem pochopila z útržků rozhovoru, přemluvila Tomáše, aby matku požádal o převod dílny na jeho jméno — "aby bylo jasné, komu to všechno patří, než se něco stane". Danuše souhlasila. Ne hned, ale souhlasila. Podepsala u jiného notáře, ne u nás, převod živnosti na syna už loni v listopadu.
Co ji přivedlo k nám teď, v září, byla další věc. Tomáš s Kateřinou vyměnili v dílně zámky. Bez varování. Danuše přišla v pondělí ráno jako obvykle v sedm, aby otevřela, a klíč nepasoval. Zavolala synovi. Řekl jí, že když je dílna teď jeho, rozhoduje on, kdo bude mít klíče, a matka může "chodit na kafe, ale ne do práce, protože jenom překáží zákazníkům". Měla tam svou kancelář, stůl po manželovi, fotky. Nesměla dovnitř ani pro osobní věci.
Slyšela jsem, jak jí pan notář Horák klidně vysvětluje, že jelikož darovací smlouva už byla uzavřená a podepsaná, formálně neexistuje právní důvod majetek vrátit — leda by šlo o takzvané hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným, což by se muselo dokazovat u soudu, a to dlouho. Danuše poslouchala a přikyvovala, jako by tomu rozuměla, i když jsem viděla, jak se do ní každé slovo zvlášť zařezává.
Pak se zeptala na něco, co jsem nečekala. Jestli se dá zrušit ještě jedna věc — plná moc k jejímu soukromému bankovnímu účtu, kterou dala synovi před třemi lety, když ležela v nemocnici se zápalem plic a někdo musel platit účty. Tu plnou moc nikdy neodvolala. Zapomněla, nebo si nechtěla pamatovat. A na tom účtu, řekla tiše, je dva a půl milionu korun — úspory za celý život, plus peníze z prodeje bytu po matce v Náchodě před dvěma lety.
Pan Horák řekl, že tohle je naopak jednoduché. Odvolání plné moci je jedna návštěva, jeden dokument, dá se to zařídit na počkání a bance to oznámit hned týž den. Danuše chvíli mlčela. Pak řekla větu, kterou si pamatuju doslova, protože jsem si ji zapsala do sešitu se zakázkami, abych nezapomněla čas schůzky: "To znamená, že mu můžu zavřít dveře, které on mně ještě nezavřel."
Podala jsem jí propisku, aby podepsala formulář o odvolání plné moci. Ruka se jí netřásla — to si právě pamatuju, protože jsem čekala, že po tom všem to bude jinak. Podepsala rovným, čitelným písmem, jako by to dělala posté. Pak požádala o kopii dokumentu, přeložila ji na půl a schovala do stejných desek, které předtím tiskla k hrudi.
Než odešla, zeptala jsem se, jestli stihne dojet s oznámením do banky sama, protože pobočka na Gočárově třídě zavírá v šest a bylo už půl šesté. Řekla, že pojede taxíkem, protože autobus po opravě křižovatky na Brněnské zrovna tou trasou nejezdí. Za služby zaplatila kartou, poděkovala, zapnula si kabát až ke krku, i když venku bylo na září teplo, a odešla.
Nevím, co bylo dál s dílnou. Nevím, jestli si syn všiml hned, že peníze pro něj přestaly být dostupné, nebo až při nejbližším převodu. Ale o tři týdny později se Danuše k nám vrátila — tentokrát pro opis notářského zápisu o darování dílny, protože jak řekla recepční, "advokát potřebuje kompletní dokumentaci". Měla na sobě stejný kabát. Vypadala jinak. Ne vesele — nemyslím, že by to byl veselý pocit. Ale rovně. Jako by se přestala hrbit pod tíhou něčeho, co už nemusela nosit.
Když odcházela, přidržela jsem jí dveře. Řekla jen: "Víte, syn mi včera zavolal. Poprvé za tři týdny." Nezeptala jsem se, o čem mluvili. To už nebyla moje věc. Zavřela jsem za ní dveře kanceláře a vrátila se k papírům dalšího klienta, který čekal už dvacet minut a zjevně ztrácel trpělivost.
