Z noční směny se vracela vždycky vyřízená — nohy těžké, hlava plná hučení linek a etiket. Na okraj sídliště v Brně-Líšni vcházela kolem půl třetí ráno. Podzimní vítr profukoval skrz bundu a poslední lampa před garážemi blikala, jako by se jí nechtělo svítit.
U kontejnerů na tříděný odpad leželo cosi velkého.
Katka zrychlila krok a instinktivně sjela očima k popelnicím — něčí pohovka? Koberec? Zastavila ji až myšlenka, že pohovka nemá boky, které se zvedají a klesají.
Dýchalo to.
Udělala ještě krok. Pak další.
Byla to hlava psa. Mohutná, široká jako polštář, s těžkou čelistí a ušima přilepenýma k lebce. Středoasijský pastevecký pes. Alabaj. Šedoplavá srst slepená do dredů, na boku zaschlá krev, žebra tak výrazná, že je počítala i v tom mizivém světle. Ocas ležel v kaluži bez jediného cuknutí.
Katka stála dva metry od něj a srdce jí bušilo až v krku. Z fotek na internetu si pamatovala ta varování — nechodit blízko, nedívat se do očí, ti psi zabíjejí vlky.
Jenže tenhle nezvedl hlavu. Ani nezavrčel. Jen se mu zachvělo ucho, slabě, sotva znatelně, jako když vítr pohne suchým listem.
Katka se rozeběhla domů.
Vletěla do bytu, rozsvítila a práskla dveřmi tak, že se sousedka nahoře okamžitě ozvala.
„Mami,“ vyhrkla do telefonu, sotva to na druhé straně zvedli. „Mami, tady leží pes. Obrovský. On umírá.“
„Katko, kolik je hodin?“
„Mami, já vím, ale on tam fakt chcípne. Je to alabaj. Vypadá, že tam leží už týden. Nemůže vstát.“
V telefonu bylo ticho. Pak matka řekla: „Počkej na mě. Vezmu deku a lano. Nic nedělej, rozumíš? Hlavně se k němu nepřibližuj, než přijdu.“ A zavěsila.
Přijela za dvacet minut starou felicií, i když bydlí na druhém konci města. Vystoupila v teplákách a pánské bundě, pod paží složenou deku, v ruce kus horolezeckého lana.
„To myslíš vážně,“ řekla jen.
Došly k popelnicím. Pes ležel na stejném místě, oči pootevřené, pohled zaměřený někam za ně, někam, kam se dívají zvířata, která už přestala čekat.
Matka si dřepla a pomalu, dlaň otočenou vzhůru, natáhla ruku k jeho čenichu.
„Jsi v prdeli, viď,“ řekla tiše.
Pes jí olízl prst. Jednou. Slabě. Jazyk měl suchý jako smirkový papír.
Dvě ženský proti šedesáti kilům
„Potřebujeme pomoct,“ řekla Katka.
První, koho zkoušely, byl mladý pár, co vyšel z vedlejšího vchodu. Žena ztuhla uprostřed kroku. Muž zvedl ruce, jako by se vzdával.
„Jste normální? To je bojový plemeno! Volejte městskou policii, ať si to odchytnou sami.“
„Vždyť nemůže vstát,“ řekla Katka.
„To je fuk. Ti psi jsou nevypočitatelný.“
Odešli.
Druhý byl taxikář, co parkoval u večerky. Vylezl z auta, prohlédl si situaci, pokýval hlavou a řekl: „Tohle já znám. Kolega jednoho takovýho zachraňoval, a když se ten pes probral, málem mu ukousl ruku. Zavolejte odchyt, holky. Nic jinýho s tím nenaděláte.“ Vrátil se do auta a odjel.
Třetí byl starý pán s malým teriérem. Teriér začal hystericky štěkat už z dálky. Starý pán teriéra popadl do náruče a odkráčel se slovy: „To je šílenství. Šílenství!“
Bylo půl páté ráno. Vítr sílil. Z popelnic to táhlo shnilou zeleninou a Katce už drkotaly zuby — zimou, nebo bezmocí, nebo obojím najednou.
A pak matka vytáhla telefon a vytočila číslo.
„Proboha, ne na policii,“ začala Katka.
„Neboj.“
Ozval se zastřený mužský hlas.
„Honzo, tady Hanka. Mám naléhavou situaci. U garáží na Březinově leží alabaj, potřebuju ho dostat do auta a odvézt k veterináři. Přijeď. Je to fakt akutní. Jo, taky tě zdravím. Přijeď.“
Honza dorazil do deseti minut. Mohutný chlap v montérkách, ruce jako lopaty, na krku tetování. Zastal, podíval se na psa, podíval se na Katici s její matkou a řekl jedinou větu: „Jste obě magoři.“ A pak se sehnul.
Nejtěžší nebylo ho odnést k autu.
Nejtěžší bylo ho přesvědčit, aby zkusil vstát.
Honza ho chytil pod hrudí, matka pod pánví, Katka podpírala hlavu. Pes nezavrčel, nevycenil zuby, jen z něj vyšlo něco mezi zasténáním a povzdechem. Kladl jim váhu — pasivně, těžce, jako když se snažíte odnést pytel mokrého písku.
„Na tři. Raz. Dva. Tři!“
Zvedli ho. Udělali dva kroky. Pes se zhroutil. Zkusili to znovu. Znovu. Až na pátý pokus se postavil na všechny čtyři. Třásl se. Kolena mu podklesávala. Ale stál. Stál a poprvé se podíval na Katici přímo — ne skrz ni, ale na ni. Měl oči barvy starého medu, a v nich něco, z čeho jí úplně vyschlo v krku.
„Dojdem. Pojď,“ řekla matka tomu psovi. A on vykročil.
Šli tak dvacet minut. Dvacet minut na trase, která normálně trvá tři. Pes se ploužil, vrávoral, každých pár metrů se zastavoval a sbíral síly. Katka na něj celou dobu tiše mluvila.
Na veterině
Pohotovost na Veveří. Mladičká veterinářka s kruhy pod očima si je změřila pohledem, pak psa, a beze slova otevřela dveře ordinace dokořán.
Položili ho na vyšetřovací stůl — sotva se tam vešel. Půlka těla mu přečnívala přes okraj, ocas visel dolů jako lodní lano. Veterinářka mu prohmatala břicho, posvítila do očí, vzala krev.
„Dehydratace třetího stupně. Totálně vyhladovělý. Má zánět v levé přední tlapě — vypadá na staré zranění od ostnatého drátu, co se zanítilo. Minimálně deset dní bez jídla. Dva, možná tři bez vody. Srdce má ale jako býk. Kdyby bylo slabší, už tu není.“ Odmlčela se. „Kde jste ho našly?“
„U popelnic na Březinově. Na sídlišti,“ odpověděla Katka.
Veterinářka zvedla obočí.
„Na sídlišti? To zvíře je z mnohem větší dálky, než si myslíte. Vidíte tohle? To jsou jizvy po klíšťatech, staré minimálně půl roku. Podle struktury srsti a vývoje svaloviny žil někde na venkově, pravděpodobně na pastvinách. Někdo ho prostě vysadil. Naložil do auta, odvezl do města a vyhodil. Na tohle my tady narážíme čím dál častěji — lidi si pořídí strážného psa, a když zjistí, že to není plyšák, zbaví se ho.“ Podívala se na Katici. „Vy si ho necháte?“
Katka otevřela pusu. Zavřela ji.
Matka promluvila první: „Jasně, že jo. Podívejte se na ni — vždyť je to jasný.“
Malý obr
První týden bydlel na chodbě paneláku na staré dece vedle botníku. Matka trvala na tom, že nesmí do bytu, dokud ho nepřeléčí — „máme tam kocoura, Katko, připomeň mi, proč máme kocoura.“ A tak pes ležel na té dece a koukal na dveře. Nic víc nedělal. Jen ležel a koukal.
Kocour Břéťa ho přišel zkontrolovat třetí den. Přešel kolem něj obloukem o poloměru dvou metrů, naježil hřbet, zasyčel. Pes jen otočil hlavu, podíval se na něj a pak zase na dveře. Břéťa po třech dnech pochopil, že to není hrozba, ale nový kus nábytku, a přestal si ho všímat.
Za dva týdny už pes vstával bez pomoci.
Za měsíc poprvé zavrtěl ocasem.
Za šest týdnů matka řekla: „Tak dost, stěhujeme se.“ A on se přestěhoval s nimi — ke Katčině matce do domku se zahradou za Brnem, do malé vesnice, kde lišky dávají dobrou noc a kde každý druhý soused má psa.
Pojmenoval ho Kuba. Žádný Argo, Rex ani Caesar. Prostě Kuba. Protože Katka prohlásila, že když už má tohle zvíře vážit víc než ona, ať má aspoň normální lidský jméno, ať ho může normálně zavolat.
Matka mu s Honzou postavila boudu. Tedy, ne boudu — dřevěný domeček se zateplením a verandou. Honza u toho strávil tři víkendy, nadával, že je to lepší bydlení, než má jeho vlastní tchýně u Znojma, ale postavil to.
A Kuba rostl. Doslova. Ze šedesáti kilo se vykrmil na devadesát. Svaly se mu obalily, srst zhoustla, až se leskla jako kartáč, a chůzi měl takovou, že když šel po zahradě, znělo to jako kroky dospělého chlapa.
„Tohle není pes,“ prohlásil jednou soused Jarda přes plot. „Tohle je medvěd v přestrojení.“
Strážce beze slova
Dneska je Kuba starostou té vesnice. Ne oficiálním, ale každý to ví. Když jde Katka ráno na autobus, Kuba jde s ní. Dvě stě metrů k zastávce, celou cestu těsně u její nohy. Nikdy na vodítku — k čemu taky, když toho psa nikdo nezastaví. Na zastávce si sedne a čeká, dokud autobus neodjede. Pak se zvedne a odkráčí domů.
Pošťačka už se ho přestala bát asi po třetím měsíci. Zjistila, že když mu podá psaní, on ho jemně vezme do tlamy a odnese matce na verandu. První dopis, co takhle donesl, byl mokrý a pomačkaný, ale donesl ho. Fakt ho donesl. Matka volala Katce do práce a smála se tak, že nemohla mluvit.
S dětma ze sousedství provádí věci, ze kterých by každému kynologovi vstávaly vlasy hrůzou. Nejmladší Toník, tři roky, mu leze po zádech, tahá ho za uši, zkouší mu otevřít tlamu a podívat se dovnitř. Kuba leží, občas si povzdechne, a když ho to fakt přestane bavit, prostě se zvedne a odejde o tři metry dál. Civilizovaně. Důstojně.
Jednou v noci se na zahradu pokusil dostat nějaký ožrala, co zabloudil z hospody. Kuba se postavil mezi něj a dveře domu. Nezaštěkal. Nezavrčel. Ani nevycenil zuby. Jen se postavil. Muž vystřízlivěl během jedné sekundy, otočil se a zmizel. Druhý den ráno našli na zemi jen jednu ztracenou bačkoru.
„On to všechno chápe,“ říká matka, když večer sedí na verandě, Kuba u jejích nohou a hlava položená na tlapách. „Ví přesně, co dělá. A hlavně — ví přesně, co je zač. Vůči komu může být jemný a vůči komu ne.“
O tom, odkud přišel, neměly s Katkou žádné zprávy. Žádné oznámení o ztraceném alabajovi. Žádný majitel. Nic. Pes s jizvami po celém těle a očima, co viděly pastviny, skončil u popelnic na brněnském sídlišti a nikdo ho nehledal.
Občas, když padne tma a venku začne foukat ten stejný říjnový vítr, Kuba zvedne hlavu a zadívá se na cestu před domem. Dlouze. Nepohnutě. Jako by čekal. Nebo možná vzpomínal. Katka k němu vždycky přijde, sedne si vedle něj na schod a řekne: „Už nikam nemusíš.“ A on položí hlavu zpátky na tlapy a zavře oči.
Minulý týden šla Katka na nákup a zastavila se u garáží na Březinově. Jen tak. Zavzpomínat. Vedle kontejneru, přesně na místě, kde tenkrát ležel, seděla kočka a olizovala si packu. A Katce proběhla hlavou jedna myšlenka — co kdyby tehdy, před dvěma lety, po té noční směně, zrychlila krok o něco víc.
Rychle ji zahnala.
Doma na ni čekal u branky devadesátikilový šedoplavý pes s tlamou od ucha k uchu, který na ni skočil tak, že málem spadla, a pak jí olízl celý obličej.
