Děda Oldřich býval hajným v Jizerských horách. Celý život prochodil lesem a posledních čtrnáct let mu dělala společnost jeho fenka Dina, drsnosrstá foxteriérka, kterou kdysi vytáhl jako štěně z pytle uhozeného u silnice.
Když děda v jednaosmdesáti zemřel — tiše, v křesle u kamen, s rozepsanou křížovkou na klíně — zůstala po něm na verandě jeho dřevěnice ošoupaná lavice. Každý večer si tam nosíval hrnek s černým čajem a Dina se mu ukládala k nohám, čumák opřený o špičku jeho pohorek. Sedávali tak spolu dvacet minut, někdy půl hodiny, dokud se za Smrkem neztratil poslední proužek světla.
Po pohřbu jsme si vzali Dinu k nám do Liberce. Byt v šestém patře paneláku. Logika byla jasná — bude na očích, pomůžeme jí překonat ten nejtěžší začátek.
Jenomže Dina tu logiku nesdílela.
První týden nepozřela skoro nic. Přes den ležela na rohožce u vchodových dveří a v noci jsem ji nacházela, jak přešlapuje v kuchyni mezi linkou a oknem — tam a zpátky, tam a zpátky — jako kyvadlo, jemuž někdo zapomněl natáhnout hodiny a ono se snaží tiknout aspoň o podlahu. Její drápy klapaly do linolea s takovou monotónní pravidelností, že mě to budilo přesně ve tři dvanáct.
Po dvou týdnech to nevydržel ani můj muž, který má se zvířaty trpělivost svatého. Ležel v posteli, zíral do stropu a pak řekl: „Stejně čeká, až se vrátí. A on se nevrátí. Co jí tady vlastně nabízíme?“
Druhý den jsem naložila Dinu do auta.
Teď bydlí zpátky v dědově chalupě. Matka se za ní přestěhovala, protože stejně říkala, že do města nikdy úplně nepatřila. Zůstaly tam spolu, dvě vdovy v dřevěném domě na kraji lesa.
A Dina? Ta dodržuje harmonogram, který si v té své psí hlavě zapsala kdysi dávno.
Každý večer, bez ohledu na počasí, zvedne ve tři čtvrtě na devět hlavu, jako by uslyšela kroky, které už neslyší nikdo jiný. Odlepí se od podlahy v kuchyni a vyjde na verandu.
Dveře necháváme pootevřené.
Postaví se na kraj lavice — na přesně to samé místo, kde stávala vždycky — a dlouho se dívá směrem ke Smrku. Pak opatrně sleze po dvou schodech dolů na dvorek, projde brankou a vydá se po pěšině k posedu na kraji mýtiny.
Tam se zastaví. Čeká. Několik minut jen tak stojí a nespouští oči z lesa. Když se neozve žádné zahvízdání, žádné „pojď, Dino, už jdem zpátky“, otočí se a loudá se domů.
Na verandě vyskočí na lavici, třikrát se otočí dokolečka a ulehne s čumákem namířeným k západu. Zůstane tak až do tmy. Když matka přijde zavřít na noc, Dina ještě chvíli leží s otevřenýma očima, jako by čekala, že ji probudí klíč v zámku od dveří, které už se nikdy neodemknou.
Zvěrolékař říká, že je zdravá. Stará, ale zdravá. „Jenom dělá to, co dělala vždycky,“ pokrčil rameny. „Rituály se do psů zapisují hluboko. Hlouběji než do lidí.“
My za nimi jezdíme skoro každý víkend. A přiznám se, že v sobotu večer sedávám na té lavici taky. Dina mi položí hlavu do klína, její šedivá srst voní lesem, a já najednou cítím dědu blíž než kdekoliv jinde. Blíž než na hřbitově. Blíž než při prohlížení fotek. Jako by si na minutu odskočil a každou chvíli se měl vrátit s plnými hrnky.
Minulou sobotu se stalo něco, co mi vehnalo slzy do očí dřív, než jsem stačila mrknout. Začalo mrholit, takový ten tichý horský déšť, který nepadá ani tak z mraků, jako spíš z mlhy. Dina zvedla čumák, nasála vzduch a najednou vstala. Seskočila z lavice na zem a rozeběhla se k brance.
Na cestě mezi břízami stála postava v zelené bundě.
Matka vyprávěla, že Lesy ČR najaly nového revírníka. Mladý kluk, čerstvě po škole, jmenuje se Mirek. Chodí obcházet tu samou trasu, kterou kdysi chodil děda. Nosí podobnou bundu. Asi mu ji dali z výstroje.
Dina doběhla k brance, zastavila se tak prudce, že jí zadní tlapky podklouzly v blátě. Ztuhla. Dívala se na toho mladíka dobrých deset vteřin. Pak sklonila hlavu, otočila se a dobelhala se zpátky na verandu.
Mirek se omluvně usmál a zamával. Matka mu vysvětlila, o co jde.
„To je v pořádku,“ řekl. „Já to znám. Můj první vedoucí na praxi taky nosil bundu a pískal si. Každý pes na něj reagoval stejně. Zvyknou si.“ Povzdechl si a dodal tišeji: „Nebo si nezvyknou. Těžko říct, co je pro ně lepší.“
Teď když přijedeme, Dina už nevybíhá pokaždé, když na cestě zašustí listí. Ale občas, když fouká zrovna ten správný vítr, zvedne hlavu a otočí uši směrem k lesu. Poslouchá. Něco tam slyší — něco, co já nikdy neuslyším.
A pak se podívá zpátky na lavici vedle sebe, na to prázdné místo, kam matka každé ráno pokládá dědův starý svetr, aby na něm Dina mohla ležet, když je venku chladno.
