Když se otočil ke dveřím, pes ani nezakňučel. Jenom položil hlavu na tlapy a zavřel oči, jako by to čekal. Jako by to věděl už od chvíle, kdy ho ráno naložil do auta.
Za přepážkou stál Karel, rozepínal karabinu a prsty se mu ani netřásly. Pohyboval se rychle, úsporně. Jako když člověk odkládá klíče do misky v předsíni. Bez pauzy. Bez myšlenky.
— Nemám čas se starat o starýho psa, — řekl a nepodíval se dolů. — Zadní nohy už nedává. Tak mu dejte injekci, nebo ho pošlete někam dál.
Veterinářka Marta Veselá sklopila oči k psu. Velkej. Rezavej. Šedivá srst kolem tlamy a natržený levý ucho. Ležel u nohou svýho pána a ocas se mu nepohnul. Na obojku měl kovovou známku, poškrábanou a zašlou.
— Jste si jistej?
Vodítko dopadlo na přepážku. Kůže byla ošoupaná, přezka plná rýh a škrábanců.
— Jistej, — Karel pokrčil ramenem. — Oženil jsem se. Žena má alergii. Byt je po rekonstrukci. A ten pes líná. Je to prostě… nemám na to čas. Už ne.
To slovo — "nemám" — vyslovil o něco rychleji než zbytek věty. Dvě slabiky, jako by si je nacvičoval cestou sem, za volantem. Nepřidřepl si. Nepoplácal psa po hlavě. Ani se na něj nepodíval.
Otočil se, strčil do prosklených dveří a zmizel. Pach benzínu a mokrýho listopadu vtrhl na chodbu a hned zase zmizel.
Pes zvedl hlavu. Podíval se na dveře. Pak na veterinu. A zase na dveře. Nozdry se mu zachvěly, když vtahoval mizející pach. Sklo se nehnulo. Známý boty se nevrátily.
Martě křupla kolena, když si vedle něj dřepla.
— Tak co, dědku. Nějak to vyřešíme.
Srst pod dlaní byla hrubá a teplá. Voněla tak, jak voní psi, co roky spali na jednom fleku v chodbě, na starý dece. Prachem. Domovem. Na dotek bylo jasný, že zadní klouby má v háji. Artritida, nateklý, vyhublý pánevní svaly. Ale srdce mu tlouklo pravidelně, oči měl jasný. Vstal sám — pomalu, překláněl se ze strany na stranu jako stará loď. Ale vstal.
Na známce na obojku byla vyrytá dvě čísla. První: "Kája". Druhý bylo menší, mělčí, skoro nečitelné: "Lenka".
První číslo nebralo. Pět zazvonění, šest, sedm. Nedostupný.
Pes ležel na zemi ordinace, hlava mezi tlapama. Zářivka nad ním poblikávala a stín od rezavýho těla se objevoval a mizel na šedým linoleu, jako by už byl napůl pryč.
Marta ťukla do druhýho čísla.
Zvedla to na třetí zazvonění.
— Haló?
Hlas mladej, trochu zastřený, s nádechem před slovem. Tak odpovídaj lidi, co nečekaj hovory od neznámejch, ale zvednou to, protože se bojej, že by jim uteklo něco důležitýho.
— Dobrý den. Veterinární ordinace U Větvičky. Tady doktorka Veselá. Jste Lenka?
Pauza. Krátká, ale hustá.
— Jo. Co se stalo?
— Máme tu vašeho psa. Arnošt. Rezavej, velkej, levý ucho natržený. Přivezl ho muž. Karel. A nechal ho tady.
— Jak nechal?
— Odmítl si ho vzít zpátky. Prý nemá čas.
V telefonu bylo ticho. Marta slyšela jenom dech a někde za ním projíždějící tramvaj. Pak se ozval zvuk, jako když si člověk přikryje pusu dlaní.
— Je živej? — hlas se ztenčil.
— Živej. Artritida zadních nohou, ale stav stabilizovanej. Potřebuje kůru injekcí a někoho nablízku. Není to konečná.
— Přijedu. Pošlete mi adresu. Hned.
Zavěsila. Marta ještě chvíli držela telefon u ucha a poslouchala ticho. Pak přinesla misku s vodou a postavila ji psovi před čumák. Napil se. Kapka mu zůstala viset na fouskách.
Do rohu ordinace natáhla starou deku, co našla v komoře. Páchla naftalínem a cizejma kočkama. Arnošt se tam přestěhoval sám, pomalu, táhl za sebou zadní nohy. Lehl si. Čumák zabořil do záhybu látky a zavřel oči.
Za dvě hodiny se prosklený dveře otevřely znova.
Promočená bunda, kaštanový vlasy přilepený na čele, tenisky ztmavlý od louží. Lenka se zastavila na prahu ordinace a nevešla hned dovnitř. V rohu na dece ležel Arnošt. Hlavu nezvedl. Udělala krok. Pak další, pomaleji, jako by se bála, že ho zaplaší. Klekla si. Deka pod ní ztmavla od mokrý bundy.
A ten pes otevřel oči.
Díval se na ni dlouho. Pak se mu nozdry rozšířily. Ocas pleskl o deku — jednou, podruhý, rychlejc. Arnošt zakňučel tiše a tence, úplně štěněčím hlasem, a táhnul se k ní čumákem. Zadní nohy ho nepustily, klouzaly po látce, tak se drápal předníma, nehty škrábaly linoleum. Lenka ho chytila pod hrudí a přitiskla k sobě. Horkej jazyk jí přejel po tváři, po bradě, po mokrejch slanejch čárách, který si ani neutírala.
Marta stála ve dveřích. Mlčela. Sundala si brejle, promnula je cípem pláště, i když byly čistý. Nandala si je zpátky.
— Je mu třináct, — řekla Lenka, aniž by se otočila. Hlas měla zalknutej, jako by jí někdo položil na hrdlo něco teplýho a těžkýho. — Táta ho našel na stavbě. Bylo mi jedenáct. To ucho mu roztrhali toulavý psi. Táta ho nesl domů zabalenýho ve svý bundě, jako mimino.
Rezavej čumák se jí zabořil do dlaně takovou silou, že jí prsty od sebe roztáhlo.
— A teď najednou nemá čas, — řekla Lenka tiše. Bez zlosti. Tak se mluví o věcech, co už nepřekvapí, ale pálí někde za hrudní kostí.
— Artritida se dá léčit, — promluvila Marta. — Injekce, dieta, teplo. Hlavně aby nezůstával dlouho sám. Není na odpis. Jenom je starej.
Lenka vstala. Otřela si obličej rukávem mokrý bundy a podívala se na veterinu zpříma.
— Beru si ho.
— Máte na to podmínky?
Koutky úst se jí škubly. Nebyl to úsměv.
— Garsonka. Šestnáct metrů. Kočka. Práce od osmi do šesti. A ani jeden důvod ho tu nechat.
Marta sundala z háčku u dveří to starý vodítko. Ošoupaný, s přezkou plnou šrámů. Lenka ho vzala a prsty se jí sevřely na tý starý kůži tak pevně, jako by držela něčí ruku.
Karabina cvakla na obojek.
Arnošt stál. Kolíbal se, zadní nohy se mu třásly, ale ocas mu kmital ze strany na stranu. Natržený ucho sebou cukalo.
— Deme, Arny. Deme domů.
Vykročil. Pomalu, kostrbatě, zadek se mu bortil doprava. Došel ke prahu a zastavil se. Ohlédl se na ordinaci. Pak na Lenku. A šel za ní.
Venku mrholilo, chodník byl mokrej a klouzavej. Do auta to bylo asi sto metrů. Pro nemocný nohy celej kilometr. Lenka si podřepnula, podepřela psa pod hrudí a pod zadníma nohama. Těžkej. Horkej. Celej se třás. Narovnala se, přitiskla si ho k sobě a Arnošt jí zabořil čumák do krku. Mokrej, horkej čumák, kterej voněl psinou a starým domovem, odkud ho ráno odvezli.
Bunda promáčená na kůži. Ruce pálily od váhy. Kolena se jí podlamovala. Ale nezastavila se ani jednou.
Marta se dívala z okna. Zářivka za ní zablikala, zhasla a zase se rozsvítila. Na přepážce ležela karta. "Arnošt, kříženec, 13 let. Majitel: Karel." To slovo "Karel" bylo přeškrtnutý. Pod ním stálo drobným, pečlivým písmem: "Lenka".
Za tejden přišla fotka.
Arnošt ležel na kostkovaný dece a vedle něj seděl tlustej mourovatej kocour — a olizoval mu to natržený levý ucho. Pes měl klidnej čumák. Oči zavřený, ocas volně nataženej přes okraj deky. Tak ležej psi, který už nemusej čekat u dveří.
Pod fotkou stálo: "On nemá čas. My ho máme."
Lenka mu koupila nový vodítko. Modrý. S měkkou rukojetí. A to starý viselo na háčku u dveří. Když kolem něj Arnošt prošel, zastavil se. Čuchnul k němu. Chvíli stál. Pak zvedl hlavu a otočil se k Lence.
Ona jenom kývla. A pes nechal tu kůži být.
Protože některý věci patřej k domovu míň než jiný. A na tom starým vodítku ulpěl pach člověka, kterej ho odepnul a odešel. Zatímco támhle u sporáku, kde teď ležel v košíku, to vonělo po mokrejch tlapách a konzervě pro kočku a starý dece, co páchla naftalínem, ale byla teplá. A už nikdo nikam nespěchal.
