Než přijela Klára pod Máchovo jezero, telefon jí zavibroval potřetí za dopoledne. Věděla, kdo volá. Bývalá tchyně Drahomíra měla neomylný instinkt — volat vždycky přesně v tu chvíli, kdy si Klára začínala oddechovat.
„Klárko, to jsem já," ozval se ten sladký, přeslazený hlas. „Jak se cítíš, holčičko?"
„Dobře. Balíme se, jedeme pryč."
„Kam to jako jedete?"
„K Radkovým rodičům. Mají chalupu u Poděbrad."
Ticho na druhém konci se dalo krájet. Klára si dovedla představit, jak Drahomíra stiskla rty do úzké čárky — dělala to vždycky, když ji něco naštvalo, a přitom se to nesmělo poznat.
„Aha. Seznamovací výlet. S novou tchyní."
„Ano."
„No no. Ty jsi dospělá, rozhoduj si sama. Ale já bych na tvém místě nespěchala. Všechny jsou zpočátku milé jako med. A pak…"
„Musím se sbalit."
„Počkej, jenom tě chci varovat. Vždyť víš, jak to chodí. Žena s dítětem z jiného vztahu, to je vždycky… no, chápeš. Určitě si mezi sebou už řekli, že jsi rozvedená. S přívažkem."
„Můj syn není přívažek."
„Samozřejmě že ne, to jenom z lásky říkám. Prostě buď připravená, že ta paní Věra může být úplně stejná jako já. My tchyně jsme všechny stejné. Máme to v krvi."
Osm neděl. Tolik trvalo těhotenství, o kterém Drahomíra ještě nevěděla. Klára si v duchu spočítala, kolikátý je to týden, zatímco druhou rukou stahovala zip na batohu svého jedenáctiletého Tomáše — pihovatý kluk s čupřinou, co mu padala do očí, právě běhal po chodbě a hledal svoji oblíbenou čepici s klokanem.
„Zavolej mi pak, řekni mi, jak to bylo. Chci vědět, co je s vnukem. A vůbec — kdy si ho můžu vzít na víkend? S Tomáškem jsme se tak dlouho…"
„Zavolám," řekla Klára a zavěsila.
Ruce se jí třásly, i když je držela pevně sepnuté v klíně. Každý hovor s Drahomírou končil stejně — pocitem, že tě ponořili do ledové vody a drželi tam o pár vteřin déle, než jsi vydržela.
Zvonek. Radek stál ve dveřích, v ruce klíčky od svého starého škodováckého kombíku, na sobě vybledlé triko s nápisem nějakého pivovaru. Něco se v Kláře na okamžik uvolnilo, jako když povolí svěrák.
„Připravena na dobrodružství?" Podíval se jí do očí a hned zvážněl. „Hele, jsi bledá. Co se stalo?"
„Nic."
„Klárko."
„Volala Drahomíra. Varovala mě před tvojí mámou. Prý jsou všechny tchyně stejné."
„A ty?"
„Já…" odvrátila se k oknu, za kterým soused venčil svého kokršpaněla — psisko, které štěkalo na každého kolemjdoucího už osm let a nikdy nepřestalo. „Nevím. Asi se někde uvnitř bojím, že má pravdu."
Radek jí položil ruce na ramena.
„Poslouchej mě. Moje matka není matka tvého bývalého manžela. Moje rodina není tvoje bývalá rodina. A jestli tam pojedeš s pocitem, že tě čeká podraz, tak si ho najdeš. I tam, kde žádný není."
„Chápu to."
„Ne, nechápeš. Jedenáct let tě učili nedůvěřovat. To se nespraví za měsíc. Ale prosím tě — dej tomu šanci. Prostě se dívej a poslouchej. Bez filtru."
Tomáš vyběhl s batohem přehozeným přes rameno.
„Jedem? Jedem?"
„Jedem," mrkl na něj Radek. „Ale platí — jestli chytíš většího kapra než můj táta, nechlub se moc nahlas. Má křehké ego."
Kluk se zasmál. Klára vzala tašku a vyšla za nimi. V kapse jí znovu zabzučel telefon. Nepodívala se. Věděla, že je to zase Drahomíra, s další dávkou jedu zabaleného do starostlivosti.
Cesta trvala něco přes hodinu. Kombík odbočil z hlavní silnice na polní cestu lemovanou vrbami, a pak se za zatáčkou objevil dům — patrová chalupa s prosklenou verandou a starou hrušní u vjezdu, na jejíž kůře byly vyryté iniciály, které tam určitě zůstaly ještě z Radkova dětství.
„Uvolni ty prsty," poznamenal Radek potichu, oči na cestě. „Jsi tak bílá, že se bojím, aby ti neupadly."
„Vtipné."
„Myslím to vážně. Máma je sice bystrá ženská, ale jestli přijdeš s takovým obličejem, bude si myslet, že jsem ti něco udělal."
Auto zastavilo na dvoře. Z domu vyšla žena kolem pětapadesáti — štíhlá, v jednoduchých letních šatech, s krátkým sestřihem prokvetlým šedinami. Za ní se objevil zavalitější muž podobného věku, opálený, v pracovních montérkách ještě zamazaných od dřeva.
„Jste tu!" Věra sešla ze schůdků verandy. „Už jsem se začínala bát."
„Mami, jeli jsme hodinu."
„Hodina je celá věčnost, když čekáš."
Přišla ke Kláře a bez varování ji objala. Prostě tak. Bez otázek, bez zkoumavého pohledu.
„Ahoj, Klárko. Ráda tě konečně vidím. Radek o tobě vyprávěl tolik, že mám pocit, jako bychom se znaly sto let."
Klára ztuhla. Nevěděla, jak zareagovat na takovou přímočarost — čekala odměřenost, možná zdvořilý chlad, ne tohle.
„Dobrý den."
„A to je tedy Tomáš?" Věra se otočila k chlapci. „No ty jsi ale vážný pán. Olego, pojď se podívat, koho tu máme!"
Manžel přišel a podal Tomášovi ruku.
„Ahoj, kamaráde. Umíš rybařit?"
„Ne moc," přiznal Tomáš.
„To nevadí, do večera z tebe uděláme rybáře. Máme prutů dost."
Odpoledne uteklo rychleji, než Klára čekala. Olga uvařila bramboračku, na zahradě rostly rajčata až po pás, a když se posadili k venkovnímu stolu pod hrušní, nikdo se jí neptal na bývalého manžela, na to, proč se rozvedla, ani proč čeká dítě tak brzy po novém vztahu. Mluvili o tom, jaké bude počasí na Vysočině příští týden, o televizním seriálu, který Olega rozčiloval kvůli špatným dabérům, o tom, jestli letos budou švestky na pálenku.
Kolem šesté šla Klára do kuchyně pro sklenici vody a zaslechla Věru s Olegem na verandě — netušili, že je slyší.
„Je milá," řekl Oleg tiše. „Trochu napjatá, ale to se s Radkem srovná."
„Napjatá je slabé slovo," odpověděla Věra. „Ta ženská se bojí vlastního stínu. Určitě má za sebou peklo. Buď na ni hodná, Olego. Já se postarám, aby věděla, že tady jí nikdo ublížit nechce."
Klára stála se sklenicí v ruce a dívala se, jak se do ní line voda z filtrační konvice, dokud nepřetekla přes okraj a nesmáčela jí prsty. Něco se v ní hnulo — ne úleva, ještě ne. Spíš první puklina v tom, co čtrnáct let stavěla jako obranu.
Telefon jí zavibroval znovu, tentokrát v kapse džín. Zpráva od Drahomíry: „Tak jak to tam vypadá? Určitě už se ukázala, jaká doopravdy je. Volej."
Klára telefon vypnula úplně — poprvé za tři roky, co ho měla neustále na dosah kvůli dojednávání předávek Tomáše. Vrátila se ven, posadila se vedle Radka a řekla mu, co slyšela.
„Vidíš," řekl tiše a stiskl jí ruku pod stolem. „Ne všechny jsou stejné."
Zbytek léta uplynul v jiném rytmu. Klára jezdila na chalupu skoro každý druhý víkend, i sama, bez Radka, když měl služby v práci. Věra ji naučila nakládat okurky přesně tak, jak to dělala její babička z Poličky, a nikdy se nezeptala na nic, na co Klára sama od sebe neodpověděla.
S Drahomírou to bylo jinak. Čím víc Klára mlčela o dění na chalupě, tím agresivnější telefonáty přicházely. Vyvrcholilo to v říjnu, kdy Drahomíra přijela bez ohlášení k Klářinu bytu v Nuslích, s taškou dárků pro Tomáše, které si nikdo neobjednal, a s požadavkem, že si vnuka odveze na celý týdenní podzimní prázdniny — bez ptaní, bez domluvy s Klárou.
Klára ji nechala stát ve dveřích.
„Tomáš zůstává se mnou. Máme domluvené prázdniny s Radkovými rodiči, jedeme na Vysočinu na houby."
„Cože? Ty mi zakazuješ vidět vlastního vnuka kvůli té… té chalupářské rodině?"
„Nezakazuju ti nic. Máš právo na styk podle rozsudku — jedno odpoledne za čtrnáct dní, jak bylo dohodnuto u soudu. Tohle není ten den."
„Tvůj bývalý manžel by se za tebe styděl."
„Můj bývalý manžel podepsal rozvodové papíry, protože už dál nechtěl poslouchat, co mu jeho matka nadiktuje. Možná byste si na to měla vzpomenout, než mi budete vyčítat, komu věřím."
Drahomíra zbledla, otevřela ústa, ale nic z nich nevyšlo. Otočila se a odešla ke svému autu — stříbrné škodovce octavii, kterou jí kdysi koupil syn, aby ji „umlčel", jak jí tenkrát řekl a Klára to slyšela přes zeď.
O týden později přišel dopis od advokátky, kterou si Klára najala hned po tom rozhovoru — paní doktorka Nováková z kanceláře na Vinohradské, doporučená kolegyní z práce. Klára podala návrh na úpravu styku prarodičů s vnukem tak, aby všechny návštěvy probíhaly výhradně po předchozí písemné dohodě, žádné spontánní příjezdy, žádné týdenní pobyty bez svolení. K návrhu přiložila i výpis volání za poslední tři měsíce — jednapadesát hovorů od Drahomíry, většinou během pracovní doby, o čemž měla záznam z firemního telefonu.
Rozhodnutí soudu přišlo v lednu, tři dny po Tomášových dvanáctých narozeninách, které oslavili na chalupě u Poděbrad se sněhem po kotníky a Olegem, jak učí chlapce bruslit na zamrzlém rybníce za domem. Soud styk omezil přesně podle návrhu.
Drahomíra zavolala jen jednou — ne Kláře, ale Radkovi, kterého v tu dobu skoro neznala.
„Řekni jí, že se jednou bude litovat."
„Ne," odpověděl jí Radek klidně. „Nebude."
Klára se to dozvěděla večer, když jí to Radek vyprávěl u kuchyňského stolu, s Tomášem už spícím v pokoji a dcerou — narodila se v květnu, dali jí jméno Elička po Radkově babičce — spící v košíku vedle nich. Nezareagovala hned. Vstala, otevřela zásuvku v pracovně, kde měla složku s kopií soudního rozhodnutí, a přeložila ji úhledně do desek s nápisem „Tomáš — dokumenty", vedle rodného listu a očkovacího průkazu.
Pak zavřela zásuvku a šla se vyspat.
