Babiččina zahrádka za domem v Kutné Hoře byla plná chlorofytů — rostlin, které nikdo v rodině neuměl zabít, i kdyby chtěl. Věra si toho všimla hned první den, kdy se nastěhovala do domu po babiččině pohřbu, a málem se rozplakala nad tím, kolik jich tu je: na parapetech, na verandě, dokonce i v kůlně, kam babička ukládala nářadí.
„Todle je jako plevel," řekl Radek, když přišel s krabicemi z auta. Byl to Věřin bratr, o tři roky starší, a od chvíle, kdy notář přečetl závěť, mezi nimi vládlo napětí tenké jako sklo. Dům připadl oběma napůl. Zahrádka, kterou babička budovala třicet let, měla podle papírů patřit taky oběma — jenže Radek už měl kupce, developera z Kolína, který chtěl pozemek srovnat se zemí a postavit dvojdomek.
Věra postavila krabici s nádobím na kuchyňský stůl a podívala se na bratra tak, že pochopil, o čem bude řeč.
„Prodávat nebudu," řekla. „Babička tu žila čtyřicet let."
„Babička je mrtvá, Věro. A já mám dluhy, který se sami nezaplatěj."
Hádka se táhla celý večer, přerušovaná jen tím, že museli vybalovat krabice a rozhodovat, co je babiččino a co teď patří sběrnému dvoru. Kolem půlnoci Radek práskl dveřmi a odjel zpátky do Prahy, kde bydlel a kde ho čekala exekuce z podnikání, o které Věra tehdy ještě nevěděla.
Zůstala sama v domě, obklopená chlorofyty, které babička rozmnožovala celý život — od jedné jediné rostliny, kterou dostala k svatbě od své tchyně. Věra to poznala z deníku, který našla druhý den v nočním stolku. Bylo v něm popsáno, jak babička každý úponek zasadila do nové nádoby, jak je darovala sousedkám, jak jednu dala i Radkově manželce, když se jim narodil syn — a ta rostlina zase uhynula, protože ji nikdo nezaléval.
O týden později přijel developer osobně, muž v obleku, který si zahrádku fotil mobilem a mluvil o čísle, které Věře nedávalo spát. Nabídl jí částku, za kterou by splatila hypotéku na byt v Praze a ještě by jí zbylo. Stačilo podepsat souhlas.
Toho večera zavolal Radek. Hlas měl jiný než při hádce — unavený, bez ostrého tónu.
„Potřebuju ty peníze do měsíce, Věro. Jinak přijdu i o byt."
Věra seděla na verandě mezi truhlíky a přemýšlela, kolik z těch rostlin by přežilo přesun. Většina chlorofytů má kořeny mělké, snadno se dělí — babička to psala v deníku jako radu pro budoucí generace, které možná budou muset zahradu jednou opustit. Bylo to, jako by tušila, že jednoho dne přijde chvíle, kdy vnoučata budou stát před volbou.
Věra vzala nůžky a celou noc dělila rostliny do kelímků od jogurtu, které nakoupila v místní Albertu. Do rána jich měla přes sto, seřazených na kuchyňském stole jako malá armáda. Ráno zavolala bratrovi.
„Souhlasím s prodejem," řekla. „Ale zahrádku si nechám měsíc pro sebe. Pak si developer může dělat, co chce."
Radek na to nic neřekl, jen dlouho mlčel do telefonu, než poděkoval.
Ten měsíc strávila Věra rozdáváním chlorofytů — sousedům, kolegyním z práce, i cizím lidem, které potkala na tržišti v Kutné Hoře a kterým prostě podala kelímek se slovy: „Tohle přežije skoro všechno, stačí jednou týdně zalít." Nikomu nevysvětlovala proč, jen že rostlina má za sebou dlouhou historii a měla by pokračovat dál, i když dům, ve kterém vyrostla, brzy zmizí.
Poslední den před příjezdem bagru přijel Radek. Prošel se zahradou, teď už prázdnou, jen s hlínou a pár prázdnými truhlíky, a v ruce nesl kelímek, který mu Věra beze slova podala.
„Tenhle si nech ty," řekla. „Ať se stane cokoliv s domem."
Radek kelímek vzal a postavil ho opatrně na palubní desku auta, mezi papíry z exekuce a fotky svého syna. Rozjel se směrem k Praze a rostlina se celou cestu komíhala v rytmu zatáček, drobná a tvrdohlavá, přesně taková, jakou ji babička před desítkami let zasadila do první nádoby.
