Byl podzim, ve Zlíně už foukal ten studený vítr od přehrady, co pronikne kabátem, ať máte pod ním cokoliv. Já jsem měla na sobě zelené šaty, které jsem koupila kvůli mamince, ne kvůli němu.
„Jsi tam, Věro? Ta vdova z ulice U Rybníčka pořád na tebe čeká,“ napsala mi maminka ráno esemeskou, jako by mluvila o dárku, který jí konečně dovolili rozbalit. Vdova z ulice U Rybníčka byl kapitán Radomír Kohout, čerstvý vdovec po policejním řediteli, který zemřel před dvěma lety na infarkt na služebně. Maminka mi ten životopis poslala dřív, než mi dala jeho telefonní číslo: velitel obvodního oddělení, dvacet dva let u policie, medaile za statečnost, brzké povýšení na náměstka, vdovec, jeden dospělý syn, „muž, který ví, co chce“. To poslední podtrhla dvakrát.
Pro mou rodinu byla moje práce v krajském úřadu, na odboru kontroly veřejných zakázek, jen „papírování“. Máma si představovala šedou kancelář, šanony a mě, jak nosím kávu důležitým pánům. Před lety jsem ji přestala opravovat.
Restaurace se jmenovala U Kotvy, byla kousek od náměstí Míru, voněla grilovaným candátem a leštěným dřevem. Radomír seděl už u stolu, když jsem přišla, a první, co udělal, bylo, že se podíval na hodinky. Ne jen letmo — okázale.
„Osm minut,“ řekl.
Stála jsem u stolu se svým kabátem přes ruku. „Na kruháči u Baťova mrakodrapu byla nehoda.“
„Disciplinovaný člověk počítá s tím, že se něco stane,“ opřel se dozadu a usmál se, jako by tím úsměvem dokázal urážku proměnit v šarm.
Usmála jsem se taky. „Tak jste teda hned na začátku objevil moji první chybu.“
Jeho oči na okamžik zaškubaly. Nedokázal se rozhodnout, jestli jsem se mu podřídila, nebo si z něj dělám legraci. Ta nejistota mi řekla dost.
Políbil vzduch vedle mého líčka a rukou na mých zádech mě dovedl k židli — s trochu větším tlakem, než bylo potřeba.
„Vaše maminka říkala, že děláte něco na kraji.“
„Něco takového.“
„Administrativa?“
„Občas.“
Zasmál se. „To obvykle znamená ano.“
Číšníkovi, který přišel s jídelním lístkem, mávl rukou. „Ona si dá candáta. Bez másla. A rezervu na chardonnay.“
Číšník se podíval na mě. „Mám alergii na candáta,“ řekla jsem.
Radomírův úsměv ztuhl. „Odkdy?“
„Odkdy si moje tělo začalo dovolovat vlastní názor.“
Objednala jsem si sama sladkovodní pstruha a on dvacet minut vysvětloval, jak se vede oddělení. Svoje policisty nazýval „děcka“, ty mladší „změkčilí“ a jednu kolegyni, která podala stížnost na jednání s podřízenými, „hysterka, co běhá za inspekcí, jakmile na ni někdo zvýší hlas“.
„Za jakou inspekcí?“ zeptala jsem se.
„Za GIBS. Profesionální otravové.“
Zvedla jsem sklenici vody, abych schovala výraz obličeje.
„Kontroloři nikdy neřídili nic složitějšího než kopírku,“ naklonil se ke mně.
„A vás už někdy prošetřovali?“ zeptala jsem se.
Oči mu ztvrdly. „Proč se ptáte?“
„Protože o tom procesu mluvíte hodně důvěrně.“
Znovu se objevil ten chladný úsměv. „Kladete hodně otázek na obyčejnou úřednici.“
Než jsem stihla odpovědět, na stole vedle jeho talíře se rozsvítil telefon — jen na chvilku, ale dost dlouho na to, abych přečetla: VELITEL ODDĚLENÍ: Pořád to odmítá stáhnout. Prý má kopie u sebe.
Otočil telefon displejem dolů a položil mi ruku na tu mou. Dlaň měl teplou, sevření dost pevné, aby to vypadalo jako omezení pohybu.
„Dnes večer,“ řekl tiše, „bych ocenil, kdybyste nechala vést mě.“
Podívala jsem se na jeho ruku, pak na jeho tvář. Kdesi u baru cvakl fotoaparát mobilu. Když jsem se otočila, ke dveřím už mířila žena v tmavě modrém kabátě.
Poznala jsem ji za dvě vteřiny. Blanka Sedláčková, sekretářka z obvodního oddělení, s manikúrou, kterou jsem viděla stokrát na fotkách firemního večírku, co si máma ukládala do telefonu jako důkaz, jak dobře žije „ta naše dcera z kraje“ — jenže tentokrát nešlo o žádný večírek. Šlo o svědka.
Radomír se zase naklonil, jako by se nic nestalo. „Takže, Věro. Vaše maminka mi řekla, že jste… spíš klidná povaha. To se mi líbí. Žena, která ví, kdy mlčet.“
„Mluvíte o té ženě od baru, nebo pořád o mně?“ zeptala jsem se.
Zbledl. Jenom trošku, kolem nosu, jak to bývá u lidí, co si celý život myslí, že mají všechno pod kontrolou. „Nevím, o čem mluvíte.“
„Hafenmeister,“ přečetla jsem nahlas z jeho telefonu, obráceného displejem dolů, jako by to bylo úplně přirozené číst cizí zprávy vzhůru nohama — a ono to skoro přirozené bylo, dělám to jedenáct let. „Nebo česky, přístavní. U vás v okrese to bude spíš nějaké skladiště. Kontraband? Padělané doklady k autům? Nebo rovnou drogy, náměstku?“
Zůstal sedět s vidličkou nad talířem, jako zamrzlý. Servírka kolem nás obcházela s podnosem chleba a nevšímala si ničeho, protože v tom lokále neviděla poprvé muže, který zbledne u stolu s ženou napůl v šoku.
Vytáhla jsem z kabelky legitimaci. Ne tu obyčejnou, s fotkou a razítkem krajského úřadu — tu druhou, kterou nosím jen na tyhle večery, kdy mě máma zase někomu domlouvá. Odbor vnitřní kontroly a auditu, Ministerstvo vnitra ČR, samostatné oddělení pro prošetřování kázeňských přestupků příslušníků Policie ČR. Položila jsem ji vedle jeho talíře se stejným ostrým cinknutím, s jakým on předtím odsunul jídelní lístek.
„Ve skutečnosti, náměstku Kohoute — jdete výrazně za hranu.“
Krev mu odtekla z obličeje úplně. „Vy jste…“
„Ta úřednice od papírování. Ano.“ Zavřela jsem kabelku. „Poslední tři měsíce sleduji spis číslo osmset čtyřicet sedm, který se týká vašeho oddělení a skladu zabaveného majetku na ulici Příkopy. Chybí tam movitý majetek v hodnotě přes tři sta padesát tisíc korun. Blanka Sedláčková, ta paní, co teď odešla, mi poslední týden dodala kopie skladové evidence, které jste jí nařídil skartovat.“
„To je nesmysl, to je—“
„Sedněte si zpátky, prosím, nedělejte scénu.“ Nezvedla jsem hlas. Nemusela jsem. „Zítra v devět ráno se dostavíte na odbor vnitřní kontroly na Letenskou. Přineste si tam všechno, co budete potřebovat k obhajobě — protože paní Sedláčková se přiznala, že jednala z vašeho příkazu, a to jí ve výsledku hodně pomůže. Vám ne.“
Vstala jsem, přehodila si kabát přes ruku stejně, jak jsem ho držela, když jsem přišla.
„A ještě něco, náměstku. Ta vaše ,disciplína, co počítá s nepředvídaným'? Měl jste počítat s tím, že žena, kterou vám vaše bývalá manželka doporučila jako ,tichou a poslušnou', bude náhodou vyšetřovatelka, co má na stole váš případ už tři měsíce.“
Nečekala jsem na odpověď. U pultu jsem zaplatila za svého pstruha — svou porci, ne celý účet — a vyšla ven do studeného zlínského večera. Máma mi večer volala třikrát. Nezvedla jsem to.
Ráno jsem seděla ve své kanceláři na Letenské, kdy k oknu doletěl holub a klepl zobákem do skla, jako by taky chtěl vidět, jak to dopadne. Na stole přede mnou ležela složka s deskami barvy hořčice, popsaná číslem 847, a vedle ní diktafon, na kterém byla nahraná Blančina výpověď z předchozího dne. V devět hodin přesně mi recepční ohlásila, že se dostavil náměstek Kohout.
Přišel v civilu, bez uniformy, poprvé jsem ho viděla bez odznaku na klopě. Sedl si naproti mně na židli pro výslech a snažil se ještě jednou nasadit ten samý tón jako v restauraci — jenže teď mu neseděl.
„Věro, poslyšte, tohle se dá vyřešit jinak, mezi—“
„Mezi náměstkem Kohoutem a vyšetřovatelkou odboru vnitřní kontroly Věrou Novotnou. Ano, přesně tak to teď vyřešíme.“ Otevřela jsem složku. „Skladová evidence z ledna, srovnaná s fyzickou inventurou z minulého týdne. Chybí devatenáct kusů zabavené elektroniky a tři vozidla vedená jako ,vyřazená k ekologické likvidaci', která se ve skutečnosti nacházejí — podle technického průkazu — na adrese vaší chaty u Slušovické přehrady.“
Neřekl nic. Jenom se díval na ty listy papíru, jako by čekal, že zmizí.
„Paní Sedláčková spolupracuje. Dostane podmínku a ztratí místo. Vy, pane náměstku, dostanete obžalobu ze zneužití pravomoci a krádeže majetku ve správě státu. Řízení začne za tři týdny.“
Vstal, aniž by cokoliv řekl, a odešel. U dveří se ještě otočil.
„Vaše matka bude zklamaná.“
„To si vyřídím sama,“ řekla jsem a zavřela složku.
Máma to nakonec vzala hůř, než jsem čekala — ne kvůli mně, ale kvůli tomu, co si o ní pomyslí sousedky z paneláku na Jižních Svazích, až se to provalí do místního tisku. Volala mi ještě týden, se stejnou větou pokaždé: „Cos to udělala, Věro, měl tě rád.“ Já jsem jí pokaždé odpověděla stejně: že jsem udělala svou práci a že už jí nedovolím vybírat mi, koho mám mít ráda podle toho, jak dobře to vypadá na fotce z restaurace.
O tři týdny později přišel dopis od soudu se dnem líčení. Přiložila jsem ho ke spisu 847, zavřela desky a odnesla je do archivu ve druhém patře, kde voní starým papírem a leštěnkou na parkety — stejnou vůní jako ten podnik U Kotvy, jen bez candáta a bez chardonnay.
