Stál jsem ve frontě před zábavním parkem Kolotoč v Brně, svíral v dlani upocenou tlapku pětileté Klárky a modlil se, aby se to celé nezvrátilo v katastrofu. Sobotní slunce pražilo tak, že asfalt na parkovišti měkčil vzduch, a zpoza bran se linuly tóny cirkusového kolovrátku smíchané s ječením dětí na horské dráze. Vůně trdelníku se lepila na patro.
Klárka poskakovala na špičkách a drmolila. „Tati, vidíš tu duhovou zmrzlinu? Tati, támhle je dračí hrad! Tati, ten princeznovský kočár se fakt točí hlavou dolů!“
Přikývl jsem, i když jsem se uvnitř svíral. Poslední dva roky jsem se takovým místům vyhýbal jako moru. Od chvíle, co Veronika umřela, jsem nesnesl ten křik, ty úplné rodiny, tu bezstarostnou radost. Ale Klárka celé tři týdny prostě neodolatelně žadonila, a tak jsem v sobotu ráno oblékl rifle za dvě stovky z bazaru, vypnul telefon a vydal se čelit davu. Bylo třičtvrtě na deset, parkoviště už páchlo benzínem a rozžhaveným plechem.
A pak jsem ji uviděl.
Byla to malá, hubená holčička, tak v Klárčině věku. Vlasy sepnuté do dvou bledých copánků, převázané stužkou, co kdysi bývala růžová. Na sobě měla vyžehlené, ale oprané šatičky s vybledlými jahůdkami, bílé ponožky zašedlé od nošení a botky naleštěné tak pečlivě, že se v nich odráželo slunce, i když podpatky už dávno prosily o milost. V jedné ruce držela zmuchlaný reklamní leták na park, ve druhé několik mincí a dvě zmačkané padesátikoruny, celých devadesát korun, očividně schraňovaných týdny.
Máma za ní nestála. O dvacet metrů dál, na lavičce u plotu, seděla žena v obnošeném kabátě a nervózně si něco pročítala v novinách. Červený fix jí pomaloučku klouzal po řádcích. Každých pár vteřin zvedla hlavu a očima zalovila po dceři, jako by se bála, že jí uteče, zatímco bude kroužkovat inzeráty.
Holčička položila peníze na pult oběma rukama.
„Jeden dětský lístek, prosím,“ pípla.
Pokladník, mladík v pruhovaném tričku parku, líně přepočítal drobné a bez výrazu prohodil: „To nestačí, holka.“
Zamrkala. „Počítala jsem to. Na letáku je devadesát korun.“
„To je pondělí až pátek. Dneska je sobota. Sobota znamená sto padesát.“ Obrátil leták a zaklepal na drobné písmo dole. „Tady to máš. Vidíš?“
Holčička zírala na papír, jako by ji právě podrazil. Rty se jí chvěly.
A vedle, ve VIP frontě, se ozval tichý, spokojený hlásek. Žena v krémových lněných šatech, se zlatými sandály na podpatku a slunečními brýlemi ve vlasech, se naklonila k malému chlapci po boku a zašeptala, ale ne dost potichu: „Vidíš, Davídků? Proto je důležité plánovat. Aby sis pak nemusel hrát na chudáčka.“
Neřvala to na celé prostranství, jen tak, aby to stačilo k uším pár lidí okolo.
Klárka, která všechno pozorovala s rukou v mé dlani, zvedla hlavu a zašeptala: „Tati, může jít s náma?“
Na okamžik jsem ztuhl. Pustil jsem její ruku, prodral se dopředu a položil na přepážku dvoustovku.
„Jednu pro malou slečnu a jednu pro mě,“ řekl jsem tiše.
Pokladník na mě zíral, ale lístky vydal. Holčička – Adélka, jak jsem se za pár minut dozvěděl – se na mě podívala, jako bych jí právě podal klíč od zakázané zahrady.
A pak jsem se otočil. Ta žena ve zlatých sandálech se pořád usmívala, teď už ale trochu nejistě.
„Paní,“ oslovil jsem ji klidně, ale hlas mi zvonil, „právě jste svého syna naučila, že slušnost je zbytečná. To je hodně drahá lekce. Stála vás můj respekt a respekt lidí okolo.“
Odfrkla si, ale jen tak naprázdno. „A co vy? Hrajete si tady na hrdinu, protože jste zaplatil za cizí dítě devadesát korun? To je ubohé.“
Neodpověděl jsem jí. Místo toho jsem vytáhl z peněženky starou účtenku, na jejíž rub jsem před měsícem čmáral číslo provozního vedoucího – dělal jsem tu na jaře revize vzduchotechniky a párkrát jsme s ním seděli v kantýně. Ukázal jsem jí ho. „Tohle je číslo na člověka, který rozhoduje o tom, komu tady prodlouží permanentku. A já mu zavolám a řeknu mu přesně, co jsem slyšel. Jestli chcete pokračovat tuhle debatu u ochranky, klidně.“
Zbledla. Chlapec vedle ní zatáhl za lem jejích šatů, ale nepromluvil. Žena sevřela rty, popadla kluka za ruku a beze slova vycouvala z fronty. Lidi okolo začali tleskat. Tleskali ne mně, ale té malé holčičce, co stála u pultu s lístkem v ruce jako s pokladem.
Vzal jsem Adélku za ruku a odvedl ji k lavičce, kde už stála její máma. Celý ten výstup sledovala s očima dokořán a novinami zapomenutými v ruce. „Paní… já…“ koktala.
„Pojďte s námi,“ přerušil jsem ji. „Dneska jste moji hosté. Aspoň na pár atrakcí a na oběd. Jestli chcete.“ Usmál jsem se na ni. „A pak mi nechte číslo, znám pár firem v Brně, možná bych mohl někde hodit slovo. Ale nic neslibuju hned.“
Celý den pak proplul v záři cukrové vaty a smíchu. Klárka a Adélka se držely za ruce na labutí skluzavce, honily se mezi zrcadlovými sály, cpaly se zmrzlinou tak velkou, že jim stékala po bradě až k loktům. Adélčina máma, Alena, se mi svěřila, že je vdova, dva měsíce bez zaměstnání a tu sobotu chtěla holčičce udělat radost za ušetřené kačky. U strašidelného domu jsem jí podal propisku a nechal ji napsat si mé číslo na okraj inzerátu.
K večeru, když nebe zrůžovělo a park se chystal zavřít, Adélka objala Klárku a zašeptala jí do copánků: „Děkuju, žes mě vzala s sebou.“ A Klárka, s pusou ulepenou od jahodové zmrzliny, jí podala plyšového dráčka, kterého celý den tahala za křídlo. „Nech si ho. Já mám doma ještě jednoho. Je dobrej na spaní.“ Pak se otočila ke mně a zeptala se: „Tati, můžeme sem zase někdy přijít? A vzít Adélku?“
Seděl jsem pak v autě, Klárka na sedačce vzadu už dávno spala s cizím reklamním letákem místo dráčka v dlani. Couvnul jsem z parkoviště číslo čtrnáct, pod pneumatikami křupaly drobky od trdelníku, a v zpětném zrcátku se pomalu zavírala osvětlená brána parku. Vedle mě na sedačce ležel papírek s Aleniným číslem a já si uvědomil, že zítra je pondělí.
